Někdejší záložník Jiří Bartl je jednou z ikon nejslavnějšího období klubu, se kterým získal v roce 1986 mistrovský titul. „Vždy, když při srazech vzpomínáme nebo se bavím s kamarády o fotbale, tak se mi to v hlavě otevře. Byl to krásný rok," přiznal Deníku Jiří Bartl, který se už léta ve fotbale nepohybuje.

Žije v Praze, kde založil firmu na distribuci léků, a podniká. „Jsem rád, že mohu rozhodovat sám o sobě," říká otec záložníka Liberce Daniela Bartla.

Řekl byste, že od titulu už uplynulo třicet let?

Je to dlouhá doba. Tenkrát jsme jako mladí přišli z vojny a hned jsme vyhráli ligu. V pozdějším věku si člověk uvědomil, co dokázal, protože spousta skvělých hráčů a mnohdy reprezentantů na titul nedosáhla. Pak si řeknete, že si toho musíte vážit.

Jiří Bartl se podílel na dvou vítězstvích Vítkovic nad Baníkem Ostrava v jedné sezoně ( 1990/1991). Na snímku v souboji s obráncem soupeře Romanem Sialinim. Zdroj: Aleš Krecl
Jiří Bartl na snímku v souboji s obráncem soupeře Romanem Sialinim. Foto: Aleš Krecl

Čím to, že jste byli tak úspěšní?

Mělo to dva důvody. Za prvé jsme tvořili úžasnou partu, která se opravdu sešla. A druhou příčinou bylo správné vytipování hráčů, kteří si sedli s těmi, kteří v klubu už byli. Do toho přišel tehdy také mladý kouč Kopecký. Povedlo se prolnutí mladší a starší generace. Tak to hodnotím dnes, kdy mám zkušenosti jako trenér.

Nehrálo roli i podcenění ze strany soupeřů?

Určitě. Přece jen ligu vyhrávala Sparta, Baník nebo Slovan, a najednou vyskočily Vítkovice. Snad jedenadvacet zápasů v řadě jsme neprohráli. To potom jdete do utkání a víte, že nemůžete prohrát. Doma jsme byli silní, a i v zákulisí jsme měli dobrou pozici.

Nelze opomenout ani vaši jízdu Evropou, kdy jste vyřadili PSG. Prý vás Pařížané nebrali jako rovnocenného soupeře…

(pousměje se) Před zápasem v Paříži jsme stáli na hřišti a domácí přišli o chvíli později. A někteří úplně v pohodě s cigaretou v ruce a kouřili. To jsme nechápali. V podstatě nás brali za „no name" tým. Jako sparingpartnera, který jim nebude klást odpor.

Jenže na to doplatili a remizovali jste tam 2:2.

Celkově jsme zažívali jsme něco neskutečného. Vždyť si vezměte, že v době totality, kdy bylo těžké vyjet do zahraničí, jsme cestovali po celé Evropě a poznávali končiny, kam se ostatní lidé neměli šanci dostat. Třeba právě v Paříži jsme bydleli v jednom z nejluxusnějších hotelů. Ale příhod bylo samozřejmě více.

Povídejte…

Pamatuji si, že jsme létali malými letadly asi pro osmnáct lidí. To nám dával šéf Vítkovic Peška, proto jsme tomu říkali „peškolety". Dvěma těmito letadly jsme cestovali i do Porta, s mezipřistáním ve Frankfurtu. Obě letadla se postavila vedle sebe a z každého vyšlo na dvacet lidí. O kousek dál stálo velké letadlo s turisty, kteří když viděli, jak vedle vystupuje tolik lidí, tak začali vytahovat foťáky. Připadali jsme si jak zvířata v zoo, která si fotí návštěvníci. Museli jsme pro ně být pořádní exoti (smích).

Jiří Bartl ještě z doby, kdy působil jako fotbalový trenér.Zdroj: DeníkNa začátku devadesátých let vás vedl Karel Brückner, který ale ve Vítkovicích dlouho nepobyl. Jak na něj vzpomínáte?

Když ho srovnávám s tím, jaký byl potom u národního týmu, tak musím říct, že jsem tehdy nepotkal Karla Brücknera, ale asi jeho bráchu nebo nějakého příbuzného. Dnes ho vnímám jako pana trenéra, ale tehdy měl za sebou nepovedené angažmá a spíše byl v horším období své sinusoidy. Do tréninku přinesl mnohé, ale nebyl s ním žádný úspěch, nedařilo se mu a po roce skončil.

Takže máte spíše negativní zkušenost?

Takhle bych to neřekl. Jeho přínos ale byl skoro nula. Osobně mě v době, kdy jsem pomýšlel na zahraničí, nijak neposunul. I díky tomu jsem ale postupem času pochopil pozici kouče a fakt, že je nejjednodušší vyměnit právě jeho než hráče.

Lepší období ale přišlo o rok později, kdy se Vítkovicím povedl ojedinělý kousek. Dvakrát během jedné sezony jste porazili Baník (1:0 a 4:3). A vy jste oba zápasy rozhodl.

Na první zápas si vzpomínám. Šlo o televizní utkání, hráli jsme velmi dobře, bylo to vyrovnané, a já z penalty překonal Srňu (Pavla Srnička), což byl vítězný gól. Naopak na jaře jsem penaltu nedal, naštěstí ji Vožník dorazil a já potom skóroval ze hry. Z toho si ale už nic konkrétního nepamatuji. Byl to jeden z mála ročníků, ne-li vůbec jediný, kdy Vítkovice dvakrát porazily Baník, který byl a je velký klub. To jsem věděl z doby, kdy jsem jako kluk byl na zápase s Bayernem. Naproti tomu Vítkovice člověk nevnímal. A za pár let jsem se v nich ocitl a tak trochu se zapsal do historie derby.

Jak porážky nesli hráči Baníku?

S kluky jsme se potkávali třeba v centru města a v dobrém slova smyslu jsme je hecovali. Říkali jsme jim, že by měli potrénovat, že jim to nějak nejde. Pozvali jsme je na náš trénink s tím, že jim ukážeme, jak se to dělá. A ať si z toho nic nedělají (smích).

Takže jste jim to - lidově řečeno - nechali vyžrat?

Vždy jsme byli rádi, že si můžeme někoho dobírat. A bylo jedno, zda šlo o hráče, nebo někoho, o kom jsme věděli, že fandí Baníku. Klidně třeba i obsluhu v restauraci.

Jaké vůbec byly vztahy mezi fotbalisty Vítkovic a Baníku?

Byly typy, které se mezi sebou nemusely, ale já neměl s nikým problém. Nevyhledávali jsme se, ale pozdravili. Já to bral vždy jako rivalitu, která končí a začíná na hřišti. Baník ale nesmíme pominout ani z naší cesty pohárovou Evropou. S Guimaraesí jsme postoupili v památném utkání po penaltách, srovnali jsme až chvíli před koncem. Bylo pod nulou, sníh všude okolo, přesto byly Bazaly plné. A věřím, že tam nebyli jen vítkovičtí fanoušci, ale i příznivci Baníku, kteří se přišli podívat na dobrý fotbal.

Vraťme se ale zpět do roku 1990. Týden po derby jste porazili také Spartu, vy jste však už ve 14. minutě střídal.

Na to nevzpomínám moc rád, spíše se tomu vyhýbám. Dostal jsem loktem do obličeje a odjel do nemocnice s otevřenou tržnou ránou. Pryč šly i dva zuby a měl jsem zlomený nos. Byl to bláznivý zápas, kdy se povedlo porazit Spartu, a to je vždy skvělý úspěch.

Vám se ale sezona enormně povedla. Z postu záložníka jste nastřílel čtrnáct branek a nakonec jste odešel do Francie.

Jsem rád, že jsem si mohl vyzkoušet zahraniční angažmá, přestože šlo jen o druhou ligu. Byl to úplně jiný svět. I z hlediska peněz, protože co jsem u nás vydělal za pět šest let, tak tam jsem měl za rok. Ale byly tam samozřejmě i vyšší nároky. Sice jsem tam mohl zůstat, ale po roce jsem se rozhodl pro návrat do Ostravy.

Ovšem tentokrát do Baníku. Proč?

Vracel jsem se s vidinou úspěchů. Měl jsem před sebou vzpomínky na titul, poháry, kolektiv, zase ten Bayern, fanoušky, dobré mužstvo a mohl jsem jít do klubu, který byl historicky úspěšnější než Vítkovice. Chtěl jsem to zažít znovu. Tím jsem se nadchl. Jenže v týmu bylo moc hvězd na jednom smetišti. Všichni chtěli hodovat, být lídry a důležitými postavami, což se nedařilo a výsledkově jsme tápali. Nebylo to šťastné rozhodnutí. Když skončil trenér Kopecký, odešel jsem do Zlína, kde se postoupilo do ligy, a to se povedlo později i s Opavou. Tam jsem kariéru dohrál.

Čím si vysvětlujete, že Vítkovice po revoluci začaly z čelných příček ustupovat, až nakonec spadly do druhé ligy?

Tehdy do fotbalu vstupovali různí zbohatlíci, kteří se chtěli z dobrých či horších úmyslů zviditelnit a dostat se do povědomí. Zřizovali si úvěry v různých bankách a stát přišel o spoustu peněz. Někteří pak zkrachovali a mnohdy to odskákal i fotbal. Potom se stalo, že z toho nezbylo nic ani ve Vítkovicích a leasingové společnosti braly hráčům auta před očima. To byl začátek konce.

Nějakou dobu jste trénoval a také dělal manažera, ale pak jste z fotbalového dění zmizel. Proč?

Jako hráč a trenér jsem dosáhl asi maxima bez pomoci okolí. S kamarádem Vlastou Marečkem jsme ve Zlíně i Teplicích někam došli a to byl takový vrchol. Pokud chtěl dojít člověk ve fotbale dál, musel se pohybovat v okolí manažerů, a získávat tím angažmá. Tenkrát manažeři hodně dozorovali na dění ve fotbale, a to se mi nelíbilo. Proto jsem zkusil jinou cestu.

Lze tedy říct, že vás znechutilo prostředí v českém fotbale?

Přesně tak.

Co tedy dnes děláte?

Založili jsme úspěšnou firmu na distribuci léků a daří se nám. Moje maminka vždy říkala, že jsem od šesti let neměl sobotu ani neděli volnou, takže je příjemné se probudit s tím, že ji mám. Dopřávám si, jsem rád, že se mi podařilo se dostat do civilního života a mohu si sám říct, co budu dělat, kam pojedu a vycestuji.

Na fotbal jste ale kvůli synu Danielovi, který působí v Liberci, nezanevřel. Je to tak?

O fotbale se bavíme a říkám mu, že mě se ještě nevyrovnal. Tím ho hecuji. Myslím si, že má na víc. Třeba i na zahraničí, ale jsem nervózní a asi i přísný. Tím, že jsem trénoval, tak vidím, že se Danovi kolikrát nedaří. V té chvíli to přepnu, nemusím to prožívat. Má ale potenciál, který když naplní, tak to dotáhne dál než já.

Budete sledovat středeční derby?

Nevím, jestli celý zápas, ale zapnu si ho, protože mě to zajímá a jsem zvědavý, zda podle předpokladů Baník Vítkovice přejede. Ambice i mužstvo na to má, ale říká se, že derby nemá favorita, rozdíly se v něm mažou a výsledek může být překvapivý. Pamatuji si, že dřív jsme byli zaměstnanci Vítkovic a občas jsme něco řešili v kancelářích. A co vím, mezi chlapy byli fanoušci Baníku i Vítkovic a před derby se vždy „štenkrovali". Mělo to správný drajv, nikdo nechtěl prohrát a pak někoho z druhého tábora poslouchat.

Dnes už taková rivalita mezi kluby není…

To sice ne, ale pořád je to derby, byť jen ve druhé lize. Myslím, že jsme všichni rádi, že se vítkovický fotbal podařilo zachovat a nezmizel z mapy. Baník je favorit soutěže, ale je paradox, že své zápasy hraje na městském stadionu, který je úžasný. Viděl jsem ho při oslavách výročí titulu a je to paráda. Závidím. Ale tím se vracím na začátek našeho povídání. Takové vybavení jsme zažili právě v Parku Princů. Po třiceti letech hrají v takových stáncích i u nás. Tehdy jsme byli opravdu jako v době kamenné (smích).

JIŘÍ BARTL

bývalý fotbalový záložník, trenér a funkcionář
Narozen: 22. října 1963
Hráčská kariéra: Vítkovice, SC Amiens, Baník Ostrava, Opava, Zlín
Trenérská kariéra: Zlín, Opava, Teplice, Hlučín, Vítkovice
Úspěchy: mistr ligy (1985/1986), vicemistr ligy (1986/1987)
Ligová bilance: odehrál 204 zápasů a vstřelil 51 branek