VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Lubomír Vlk: Titul s Vítkovicemi byl pro všechny šok

Ostrava – Významné životní jubileum oslavil o prázdninách sportovní manažer MFK OKD Karviná Lubomír Vlk. Někdejší československý reprezentant, držitel dvou portugalských titulů a ikona fotbalových Vítkovic, který byl rovněž u nečekaného vítkovického titulu v roce 1986, slavil kulatých 50 let.

16.8.2014 1
SDÍLEJ:

Lubomír Vlk byl neodmyslitelně spjat s klubem z Vítkovic.Foto: Zdeněk Bernadt

„Docela to letí," pousmál se fotbalový funkcionář před zasedačkou na karvinském stadionu. Schůzka byla naplánována na desátou hodinu ranní, v práci byl ale Lubomír Vlk už v sedm. „Vstával jsem o půl šesté. Už jsem nejspíš dozrál do věku, kdy je to takhle běžné," vtipkoval na účet svých padesátin.

Když se ohlédnete za těmi dobře čtyřiceti lety plnými fotbalu, určitě je co bilancovat. Ubírala se vaše kariéra tak, jak jste si jako malý vysnil?
Když se při podobných příležitostech bilancuje dosavadní život, tak vyloženě spokojen je asi jen málokdo. Ale co se týká fotbalové kariéry, tak se mi splnilo asi vše, co jsem si jako malý kluk vysnil. Tedy všechno z hlediska trofejí. Nejprve jsem pochopitelně chtěl vyhrát ligu. Pak jsem se zase chtěl dostat do nároďáku a zahrát si Ligu mistrů. Když se mi to povedlo, toužil jsem dostat se do zahraničí. Bohužel i kvůli zraněním se mi nevyplnil sen, který by to celé uzavřel. Start na evropském nebo světovém šampionátu.

K němu jste měl ale hodně blízko, je to tak?
Ano, v roce 1990 po pádu režimu jsme startovali na mistrovství světa v Itálii. To by byl určitě vrchol mé kariéry. Nebýt toho zranění, pravděpodobně bych si v Itálii i zahrál, protože v kvalifikaci jsem nastupoval. Bohužel to zranění přišlo zrovna v kvalifikací s Portugalskem. Z tohoto pohledu mě to ještě dnes docela mrzí, protože jednak to byl z našeho pohledu vydařený šampionát, a pak hlavně byla všude cítit ta obrovská euforie po revoluci, kdy lidé doslova šíleli a těšili se na něco nového. Vlastně poprvé mohli svobodně vyjet za hranice. Ta atmosféra okolo fotbalu a na mistrovství světa byla fantastická. Takže to jsou ty vrcholy, na které jsem zase nedosáhl.

Nicméně jste dosáhl na zisk titulu s Vítkovicemi v roce 1986. Jak na to vzpomínáte?
Jako na takový malý fotbalový zázrak (úsměv). Pro všechny v republice to byl asi šok. Když jsem tenkrát přestupoval do Vítkovic ze Žatce, tak mě ani ve snu nenapadlo, že bych s Vítkovicemi hned v první sezoně mohl získat titul.

Kvůli tomu, že zbytek republiky Vítkovice tak trochu přehlížel?
To také. Platili jsme za podceňovaný klub, všeobecně se počítalo s tím, že titul získá Sparta, která byla každoročně hlavním adeptem na titul. Ta ale měla v té sezoně problémy s trenérem Zacharem, čehož taky někteří využili a ten náš titul díky tomu shazovali. Říkali, že to byla náhoda. Proto si naprosto rovnocenně vážím i druhého místa z následující sezony, kterým jsme všem dokázali, že to náhoda určitě nebyla. Navíc jsme tohoto umístění dosáhli už s pozměněným týmem, jelikož po tom předešlém titulu starší zkušení borci postupně odcházeli z kádru a místo nich přišli noví hráči, jako třeba Lojza Grussmann, nebo Mirek Kadlec, který se do Vítkovic vrátil z vojny. A my pak i s novým týmem hráli Pohár UEFA. Proto si velmi cením i toho druhého místa. Ne nadarmo se říká, a poznal jsem to během kariéry nesčíselněkrát, že obhájit pozice je těžší než je napoprvé vybojovat.

Zpět k vítkovickému titulu. V čem podle vás tkvělo kouzlo tehdejšího týmu?
Asi ve skvělé partě, která se vytvořila hned první den červencového soustředění. To byl základ a od toho dne vše fungovalo jako nikdy.

Vybavíte si z té doby nejlepší hráče?
Určitě, předně musím jmenovat absolutního šéfa mužstva a člověka, který celé Vítkovice táhl. Byl to Milan Lišaník, obrovská persona. Pak tady byli fantastičtí fotbalisté jako Luděk Kovačík, Jirka Šourek, další zkušení borci typu Zdeněk Svatonský, no a pak kluci, co přišli před sezonou – Bohuš Keler, Jirka Bartl, Pavel Průša, prostě asi pět nebo šest nových kluků, nerad bych na někoho zapomenul, ale fakt byl ten, že jsme si sedli fotbalově i lidsky. Skutečnost, že jsem se tou dobou ve Vítkovicích ocitl i já, beru jako velmi šťastné rozhodnutí.

Proč? Měl jste i jiné nabídky?
Právě, že ano. Na vojně v Žatci se o mě zajímaly pražské kluby, ale já zvolil ostravskou variantu. Měl jsem už tehdy velmi dobré vztahy s tehdejším trenérem Kopeckým, který odešel trénovat právě do Vítkovic, a nakonec i s trenérem Dunajem. Místo jižní Moravy a Uherského Hradiště, kde jem vyrůstal, jsem putoval na sever Moravy. Základní předpoklad byl ten, že chci pravidelně hrát ligu a to se mi ve Vítkovicích vyplnilo.

Ligové zkušenosti jste tedy neměl?
Vůbec ne. Do té doby jsem hrával v Hradišti divizi. V Žatci jsme pak vykopali druhou ligu. Následovaly Vítkovice a hned prvním rokem titul v době, kdy tam přešla spousta nových hráčů. S tím tehdy nepočítal nikdo. Ani já. Bylo to skvělé období.

Snímek z kdysi populárního časopisu Stadion, kde Lubomír Vlk (vlevo) vtipkuje s rozhodčím Liškou. Vzadu vlevo rozjařený Miroslav Kadlec.

Když se vrátíte na začátek vaší sportovní kariéry, v čem byl fotbal tehdejší doby odlišný?
To se vůbec nedá porovnávat. Od žáků až po dorost v Hradišti se trénovalo většinou na škvárách, nicméně zájem u kluků o kopanou byl v té době dalekonásobně větší než dnes. Svým způsobem to bylo v Hradišti asi specifické, ve městě to bylo hotové šílenství. Na divizi přišlo na některé zápasy až pět tisíc diváků. Dokážete si to představit? Už v té době! To bylo něco fantastického. Ale he fakt, že my kromě školy a fotbalu neznali nic jiného. V čem byl fotbal odlišný nelze popsat pár slovy, to bychom tady seděli hodiny. Ono se to dost dobře nedá srovnávat. Fotbal byl jiný, sport byl jiný, doba byla jiná. Rád na to ale vzpomínám, protože už v těch žácích se v Hradišti vytvořila super parta, kterou udržujeme dodnes.

Takže jste měl štěstí na dobrou partu lidí už v Uherském Hradišti?
To mě v mojí kariéře provázelo. My jsme pak s klukama hrávali spolu v dorostu a kontakty udržujeme pořád. Navštěvujeme se, a když má někdo z nás kulatiny, slavíme je spolu. V té době jsem v tehdejší Slovácké Slavii našel vřelé a kamarádské, takové rodinné prostředí. Myslím, že to opravdu nebyla náhoda. To rodinné zázemí je tam dodnes. Lidé na Slovácku fotbalem žijí, jde to vidět i na příkladu dnešního Slovácka.

A měl jste během kariéry nutkání vrátit se do Hradiště?
Měl jsem ho mockrát (úsměv). Hlavně v době, kdy jsem se vracel z Portugalska, a s manželkou jsme řešili, co bude dál. Byly tam i nějaké nabídky jít hrát do Nizozemska, ale v té době jsme toho měli docela dost za sebou. Mě provázely peripetie se zraněními, manželka byla zase v Portugalsku těhotná… Vyšlo nám, že bude dobré pokračovat v kariéře zase doma. Blízko k návratu na Slovácko jsem měl i v posledním půlroce ve Vítkovicích, kdy jsem zvažoval asi pět nabídek a zrovna dvě byly z Hradiště a ze Zlína. Hodně jsem o tom přemýšlel, nicméně při posledním zápase za Vítkovice jsem si udělal křižák a definitivně odpískal konec aktivní kariéry.

Zranění byla pro vaši kariéru osudová, je to tak?
Bohužel. Kdo ví, kde bych dneska byl. Moje fotbalová dráha se mohla ubírat úplně jiným směrem. Ale nezáviselo to jen na zraněních. Napadá mě teď jiná věc, taková perlička. Bylo to v době, kdy se ve Vítkovicích řešily odchody a ozvala se Sparta. Už jsem měl vlastně podepsané přestupní lístky, ale na popud, skoro bych řekl příkaz tehdejšího generálního ředitele Vítkovic pana Pešky z transferu sešlo. Byl kolem toho docela humbuk. Kdo zažil tu dobu, tak ví, o čem mluvím. Dneska se tomu už směji, ale tehdy mi moc do smíchu nebylo. Přestup se neuskutečnil, ale později jsem se zase dostal do Porta.

Mimochodem váš starší syn Radomír si v létě poprvé v kariéře také vyzkoušel zahraniční angažmá. Co jste mu poradil?
On už je dost starý na to, abych mu radil (úsměv). Šel hrát do německé regionální ligy někde za Frankfurtem, takže jsem mu jen popřál hodně štěstí. Jsem rád i za něj, že se konečně dostal ven, protože si s těmi koleny užil ještě víc než já. Také měl kariéru slibně narýsovanou, v osmnácti začal hrát druhou ligu, ale potkal ho úraz, který potkal i mě. Asi je nám to v rodině souzené. K jeho smůle jej to potkalo na začátku kariéry, navíc měl operované obě nohy. Má můj velký obdiv za to, jak se s tím popral. Vím, co musel podstoupit za dřinu, aby se dostal zpátky a jsem na něj hrdý. Já bych to na jeho místě asi nedokázal. Takže mu přeju, ať mu to v Německu vyjde. Tam jsou i regionální soutěže dělané na výtečné úrovni, lidi tam fotbalem žijí, konkrétně v té jeho vesničce, která má zhruba tři tisíce obyvatel. Tipuji, že mu tímhle krokem začíná nový život.

Budete ho jezdit sledovat?
Chtěl bych, ale cesta z Ostravy autem tam trvá přes deset hodin. Když to čas dovolí, určitě se rád přijedu podívat na nějaký jeho zápas.

Už jste nakousl zahraniční angažmá v Portu. Na něj vzpomínáte jak? Pokud se nepletu, ani tam jste se nevyhnul zraněním…
Bylo to takové úspěšně neúspěšné období (úsměv). V Portu jsem získal dva tituly, k tomu dva poháry. Nebýt dalších zranění, musel bych být navýsost spokojenost. Kromě těch trofejí jsem si zahrál Ligu mistrů, ale zranění to bohužel vyvážila. Má představa o kariéře v cizině byla absolutně jiná. Když jsem tam šel, tak jsem byl deset měsíců po zranění, během kterých jsem nehrál. I tak mě Porto koupilo, to bylo nevídané. Za to jsem byl lidem v klubu velice vděčný. Po dvou měsících v Portu jsem šel na operaci, protože to koleno nebylo dobré. Říkali mi, že takovým stylem, jakým mě předtím v Československu odoperovali, se u nich nezachází ani s dělníkem v nejzapadlejší továrně. Z toho jsem byl docela přepadlý.

Angažmá v Portu jste tedy začal operací a následnou rehabilitací. Jak jste to snášel?
Nijak dobře, ale dali mě tam dokupy. Musím říct, že to byly z mého osobního pohledu těžké časy. Představte si fotbalistu, kterého klub koupil a on nemůže hrát. Po té operaci jsem pak v osm ráno vstával a domů se dostával v osm večer. Chodil jsem rehabilitovat, cvičit, posilovat nohu. Moje představa o profesionálním fotbale byla každopádně diametrálně odlišná od toho, co jsem zažíval. Místo fotbalu jsem běhal po doktorech, navíc v té době jsem neměl k dispozici žádný slovník portugalštiny, žádného osobního překladatele. Co jsem mezi řečí pochytil, o to jsem se musel opřít. Víc než čtyři měsíce po přestupu jsem se připravoval mimo mužstvo, to nebylo ideální. A ke všemu jsem měl těhotnou ženu (smích).

Takže jste jezdili po špitálech… Poslyšte, to jste musel být docela zběhlý v nemocničních termínech, ne?
Je fakt, že když jsme se ženou jezdili na gynekologii, tak jsem překládal, aniž jsem toho sám moc uměl (směje se). Je fakt, že ty tři roky, co jsem tam strávil, byly hodně ovlivněné zraněními. Někdo sice namítne, že jsem si zahrál Ligu mistrů a získal dva tituly, ale moje očekávání to nenaplnilo. Nehrál jsem tolik, kolik jsem si představoval. Pro život to ale byla dobrá zkušenost. Je to paradox, ale nejvíc jsem Portu vděčný za to, že mi tam dali dohromady tu nohu. Upřímně přiznám, že dnes nevěřím tomu, že bych bez té portugalské operace ještě kdy hrál fotbal.

Ten jste si ale pár let po návratu z Portugalska zahrál. Než vám stopku vystavilo další zranění kolena…
Je to tak. Beru to jako další zásah osudu, protože to bylo v posledním ligovém kole v Plzni. Už nebylo o co hrát a spousta starších hráčů se na to vykašlala. Jen já blbec se nechal přemluvit a šup ho, v zápase přišlo zranění. A byl konec.

Nastala vám ale nová část kariéry, a to funkcionařina. Jak jste se k ní dostal? Nevyplynulo to také z faktu, že právě vinou toho zranění cítili představitelé tehdejších Vítkovic vůči vám, řekněme, závazek a obsadili vás do funkcionářské role?
On ten přechod z hráče na funkcionařinu byl víceméně specifický, protože v té době probíhalo spojení Vítkovic s Karvinou. Vítkovice už začaly mít finanční problémy a já jako hráč byl vedený pod smlouvou ještě v tom sdružení Karviné s Vítkovicemi. Ono se to pak po roce zase rozdělilo a spontánně vznikla skupina lidí, která chtěla obnovit vítkovický fotbal. Byl jsem u toho. Podařilo se nám dohodnout s tehdejším vedením Vítkovic, odkud mi přišla nabídka, abych dělal sportovního ředitele. Já se do toho nehrnul. Měl jsem za to, že se spíše vrhnu na trenéřinu a moje kariéra by se ubírala zase úplně jiným směrem. Představoval jsem si, že začnu trénovat někde u dětí v krajské třídě. Sám jsem si chtěl ověřit, zda bych na to měl. Nakonec to ale dopadlo takto. Kývl jsem na nabídku Vítkovic.

V posledních letech před definitivním krachem tehdejšího klubu se ale Vítkovice statečně držely na fotbalové mapě. Mohl za jejich rozpad skutečně jen nedostatek financí?
Podle mě ano. Problémy byly už před tím spojením s Karvinou, to Vítkovice ještě udrželo při životě, ale blíž jsem do toho neviděl, protože jsem byl tehdy ještě hráč. Je ironií osudu, že do podobného stavu jsme se pak dostali i v roce 2010. Také jsme už v klubu nebyli schopni naplnit rozpočet.

Dráha sportovního ředitele vám ale zpočátku vycházela. Mohlo to s Vítkovicemi dopadnout jinak?
Vždycky to může být jinak. Peníze ale rozhodují. Když jsem vzal toho sportovního ředitele v opět osamostatněných Vítkovicích, podařilo se nám dostat klub zase alespoň do druhé ligy a myslím, že i na dobré úrovni. Jednu dobu jsme dokonce měli nakročeno i do té první. Od jednoho moravského klubu - nechci jmenovat - jsme měli nabídku na koupi soutěže, ale nepovedlo se to a my zůstali ve druhé lize. Mým cílem bylo dostat Vítkovice do nejvyšší soutěže, a tak se také pracovalo na spoustě věcí okolo stadionu. Bohužel to všechno dopadlo insolvencí, kterou považuji za hodně velkou černou kaňku v mém fotbalovém životě. A to byl zároveň konec i mé funkcionářské dráhy ve Vítkovicích.

Aspoň jste se pak dostal k trénování, které jste zamýšlel po konci fotbalové kariéry. Byla tato vaše epizodka podle vašich představ?
To je trefné. Jistě, byla to úspěšná epizodka. Jako trenér v Orlové jsem zažil postup a úspěšné období, věřím, že se Orlové v MSFL bude i nadále dařit.

Teď jste ale v Karviné a opět v jiné roli, tentokrát v roli manažera. Jaké ambice máte zde?
Předně bych rád řekl, že jsem rád, že mohu být tady. Chtěl jsem se po těch předchozích letech vrátit do profesionálního fotbalu. Kdo k němu jednou přilnul, tak mi asi potvrdí, že chce být jeho součástí. A musím zdůraznit, že v Karviné je dobře fungující klub s famózním zázemím. Když jsem práci Karviné pozoroval zvenčí, viděl jsem, že ti lidi to tady dělají dobře. Postupně budovali zázemí, začali stavbu pyramidy zezdola, tedy od mládeže, která dnes funguje na špičkové úrovni, prostě tak, jak by se fotbal měl dělat. Udělala se tady spousta práce, což se mi potvrdilo po mém příchodu. No a teď nás společně čeká ten nejtěžší krok – dostavba stadionu a s ním související pokus dostat se v nějakém časovém horizontu do první ligy.

Možná také nalákat fanoušky do hlediště, co myslíte?
Jistě, to s tím souvisí. Pokud se bude hrát o špici, všechno je možné. Pamatuji si, jak to v Karviné bylo bouřlivé. Když jsme sem jezdili jako soupeři, záviděli jsme jí ty návštěvy. Pokud si to dobře vybavuji, na Spartu přišlo na Kovoně skoro deset tisíc fanoušků. Podařit se nám něco podobného dnes, byla by to paráda. Určitě se pokusíme o to vrátit do Karviné alespoň šestitisícové návštěvy na ligu. Uvidíme, jak to všechno dopadne.

Autor: Martin Ruščin

16.8.2014 VSTUP DO DISKUSE 1
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Pěstounská péče? Zájemců v regionu je málo

Kukuřičné bludiště u Staré Bělé nabízí asi tři kilometry propletených cest.
2 10

Ostrava zřejmě o své kukuřičné bludiště přijde. Je údajně nejhorší ze všech!

Strojírenský gigant z Vítkovic je v problémech. Přežije impérium Jana Světlíka?

/TÉMA DENÍKU, ROZHOVOR/ Ve velmi tíživé situaci se nachází ostravská strojírenská skupina Vítkovice Machinery Group. Impérium Jana Světlíka prochází náročnou restrukturalizací a bojuje o přežití. Některé z dceřiných společností, jako naposledy Vítkovice Power Engineering, už skončily v konkurzu, ty životaschopné vedení holdingu zeštíhluje a snaží se jim udat nový směr. Dokáže se tradiční značka Vítkovice, která má příští rok slavit 190 let od založení, nakonec odrazit ode dna? Může Jan Světlík ještě vidět světlo na konci tunelu?

Kuňkaliště Proskovice je jedním z nejmenších koupališť v širším okolí Ostravy

Ačkoliv kvůli výkyvům počasí tu sezonu hodnotí jako průměrnou, lidé si zdejší klid a pohodu nemohou vynachválit. Do Proskovic chodí „kuňkat“ hlavně starší ročníky z Ostravy.

Při úklidu v ostravském obvodu bude pomáhat elektrická tříkolka

Maximální rychlost 35 km/h, dojezd 75 km, nákladní nosnost 410 kg, pořizovací cena 60 tisíc korun. To jsou údaje o nové elektrické tříkolce značky Benycargo, která začne od neděle 27. srpna v městském obvodu Mariánské Hory a Hulváky pomáhat s úklidem.

Kuzma hlásí poslední volná místa. Máte zájem?

Ještě několik volných míst je k dispozici v připravovaném podzimním kurzu ostravské policie Kuzma, který je určen mladým pejskařům. Přihlášky je možné zaslat do 28. srpna.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení