Osobnost Deníku
Přečíst článek >

Bývalý český fotbalový reprezentant Marek Jankulovski ani pět let po konci své úspěšné kariéry neztratil v Itálii nic na své popularitě, kterou si vydobyl během svého úspěšného působení v Neapoli (2000-2002), Udinese (2002-2005) a hlavně v AC Milán (2005-2011). S ním taky v roce 2007 vyhrál Ligu mistrů.

Na vlastní kůži se o tom ostatně opět přesvědčil během víkendu, kdy po letech navštívil Udine, kde zhlédl nedělní utkání s AC Milán (2:1). „Do Udine jsem se chystal na fotbal dlouho, ale vyšlo to až nyní. Jsem ale moc rád, že jsem tady byl," uvedl Jankulovski, který byl před samotným zápasem středem pozornosti.

„Ale zase to nebylo tak divoké jako v Neapoli nebo Miláně. Tifosi jsou tady hodně klidní a pohodoví," usmál se Jankulovski, který během víkendu poskytl desítky rozhovorů, a hlavně se vyfotil s minimálně stovkou fanoušků. Popuální selfie s ostravským rodákem, který 9. května oslaví čtyřicáté narozeniny, bylo v neděli v Udine velkým hitem na sociálních sítích.

Jaké bylo přijetí v Udine?

Vždycky to je příjemné, když se vracíte do míst, kde jste něco krásného prožil. A to je pro mě Udine. Prožil jsem tu nádherné tři sezony, ve kterých jsme hráli evropskou ligu, a v posledním roce dokonce vybojovali postup do Ligy mistrů. Těšil jsem se tady i proto, že jsem ještě nebyl na novém stadionu, který se tady postavil před třemi lety.

Jak se vám líbí Dacia Arena, která leží ve stejném místě, jako Stadio Friuli, kde jste ještě hrával?

Musím říct, že nový stadion je nádherný. Když si vzpomenu na ten starý, kde byla atletická dráha a nekryté tribuny, tak je to pro celý klub obrovský krok kupředu. Myslím, že pro Udine je dostačující i kapacita 25 tisíc diváků. Vyprodáno tady bývá na šlágry, jako jsou duely s AC Milán, Juventusem, Interem nebo AS Řím.

Komu jste během nedělního utkání fandil?

Dobrému fotbalu, tak jsem to říkal i italským novinářům. I když mám pořád o něco blíže k AC Milán, kde jsem hrával nejdéle a nastupuji za něj dvakrát za rok za tým legend. Opravdu jsem nedělní duel neprožíval. Musím říct, že jsem byl hodně zvědavý hlavně na mladého českého záložníka Jakuba Jankta. Viděl jsem ho naživo vůbec poprvé. Italští novináři se mě na něj tady hodně ptali, dokonce mě s ním prý všichni srovnávají, protože je levák jako já.

Co jeho výkonu říkáte?

Kuba mě doopravdy hodně překvapil, hlavně tím, jak fyzicky těžký zápas s AC Milán zvládl. V jedenadvaceti letech má vše před sebou a je taky jasné, že na sobě musí ještě hodně pracovat. Jeho transfer do Udine ale svědčí o tom, jak propracovaný skauting tento klub má. Odešel do Itálie bez jediného startu v české lize a dokázal se prosadit. Myslím, že Udine je pro něj momentálně ideální fotbalovou destinací. Sází tady na mladé hráče a může se tu připravit na případný další přestup. A myslím, že mu prospělo i loňské hostování v druholigovém Ascoli, kde pravidelně hrál. Potenciál má velký.

I směrem k české reprezentaci?

V tom bych byl ještě trochu opatrnější. Ale rozhodně by měl Kuba dostat velký prostor v jedenadvacítce, kterou v létě čeká ME. Tam bude mít ideální možnost ukázat, co v něm je. Osobně mám velkou radost z toho, že se čeští fotbalisté začali prosazovat v italské lize, kterou pořád hodně sleduji. Láďa Krejčí (Bologna) i Patrik Schick (Sampdoria Janov) pravidelně ve svých klubech hrají, což je pro celý český fotbal jenom dobře.

Jak vůbec vzpomínáte na své působení v Udine?

Měl jsem štěstí v tom, že v Udine se tehdy podařilo vytvořit skvělý tým, který taky dosáhl na historické klubové úspěchy. Velkou zásluhu na tom měli nejen hráči, ale také kouč Luciano Spalleti. Stejně jako já po úspěšných sezonách tým opustili i další klíčoví hráči. Dán Kröldrup odešel do Evertonu, Mauri do Lazia, Iaquinta do Juventusu, Pizarro do Interu, Muntari do Portsmouthu. V týmu zůstal jen legendární útočník Di Natale, který je opravdovou velkou ikonou Udine. Teď jsem četl tady tu jeho gólovou bilanci, která je doslova úžasná: 446 zápasů a 277 gólů. K tomu není co dodat.

V italských novinách vám teď připomínali i odchod do AC Milán, který se fanouškům Udine moc nelíbil…

(směje se) Tyhle věci k fotbalu patří, tady v Itálii to platí dvojnásobně. V prvním zápase po přestupu, kdy jsme tady s AC Milán hráli, tak na mě, myslím, i bučeli. Ale já se prostě tehdy rozhodl, že chci posunout kariéru dále a můj přestup do AC Milán byl v každém případě správný krok. Udine navíc za mě dostalo skoro deset milionů eur, takže si myslím, že i s odstupem času se na to všichni dívají jinak.

Dokonce vám údajně hrozilo i to, že vás Udine pro celé jaro odstaví a nebudete hrát?

Ten poslední rok byl hodně hektický, nabídek bylo více. Jedna dokonce z ruského CSKA Moskva. Nabízeli jasně nejvíce peněz, ale já se rozhodl i kvůli rodině zůstat v Itálii. Tehdy byl majitel Udine hodně naštvaný, protože celý transfer byl už dohodnutý. Chyběl jen můj podpis. Já se dokonce v kabině už rozloučil s tím, že druhý den letím do Ruska. Nakonec jsem to ale celé zrušil. Bylo z toho velké pozdvižení, dokonce to chvíli vypadalo tak, že nebudu na jaře vůbec hrát.

Marek Jankulovski.Zdroj: Deník/Lukáš KaboňJak to dopadlo?

Postavil se za mě kouč Luciano Spalleti, že beze mě hrát nebude. Dodnes si toho moc vážím, protože to bylo více než jen gesto. Ale tak nějak to vypovídalo o vnitřní soudržnosti týmu, který se tehdy dal v Udine dohromady. Drželi jsme při sobě, a proto asi i vybojovali pro klub historický postup do Ligy mistrů. Já během poslední sezony měl i ještě jeden hodně nepříjemný moment.

Můžete ho prozradit?

Je to prostě takový paradox nebo možná i osud. Během vzájemného utkání s AC Milán (1:3) jsem si dal na San Siru vlastní gól. Byl můj jediný v kariéře. (směje se) A zrovna v době, kdy se o mém přestupu do AC Milán v novinách hodně psalo. V tom byla asi výhoda angažmá v Udine. Vždyť tady žije necelých sto tisíc obyvatel, což je obrovský rozdíl proti Neapoli nebo Milánu.

Fanoušci Udine vás ale mají pořád rádi, což jste poznal i během cesty po městě.

Italové fotbal milují, přál bych tady hrát každému. Proto je dobře, že se tady zase začínají prosazovat mladí čeští fotbalisté. Moc bych si přál, abychom v budoucnu zase měli nějakého hráče ve špičkovém italském klubu. Náš fotbal tu má i díky Pavlu Nedvědovi, Zdeňku Gyrgerovi nebo Karlu Poborskému pořád skvělé jméno. Italové na tyhle hvězdy nezapomínají.