Nikdy neměl pověst střelce, ale jedním ze svých gólů vstoupil do dějin nejlepší ligy světa. Slavná finta Marka Malíka z penaltového rozstřelu v utkání New York Rangers Washington Capitals se v očích televize TSN stala gólem roku 2005.

Sebevědomí, drzost, troufalost.

Vyberte si, co chcete. Když ale Marek Malík v patnácté sérii nájezdů najížděl na Olafa Kölziga, musel mít nervy ze železa a sebedůvěru na rozdávání. Puk i hokejku si těsně před gólmanem prostrčil mezi nohama a chladnokrevně zavěsil pod horní tyčku. „Tohle byl určitě jeden z mých nejlepších okamžiků v kariéře. Dva týdny to pak promítali ve výkladech na největších newyorských avenue. Později jsem se o tom s Olafem bavil a tehdy ho to po utkání prý pěkně žralo, pak už jsme se tomu zasmáli," vzpomíná Malík na jeden z highlightů své kariéry.

Vítkovický patriot, který v české nejvyšší soutěži nikdy nepřetáhl přes hlavu jiný dres, byl už v mládí díky svému vzrůstu nepřehlédnutelný.

Debut ve vítkovickém áčku přišel v osmnácti, hned po sezoně zamířil na dlouhé roky do zámoří. Hartford, Carolina, Vancouver. Teprve po osmi letech stabilního účinkování v nejkvalitnější lize planety pro beka s přesnou rozehrávkou našli místo i stavitelé české reprezentace.

Hokej hrají oba synové

„O reprezentaci člověk sní odmala. Moje sny se ale měnily. Reprezentace se mi vyhýbala, takže jsem se spíše soustředil na klubovou činnost," líčil Malík, který se do národního týmu dostal až v devětadvaceti letech.

Statistiky v kanadském bodování nikdy neboural. Měl ale jiné přednosti. Když se právě v roce 2004 stal nejlepším hráčem celé NHL podle bodů značících pobyt na ledě při vstřelených a obdržených brankách, to už byl pro Ivana Hlinku pádný argument pro jeho předběžnou nominaci na Světový pohár.

Zlatou éru českého hokeje těsně minul. Alois Hadamczik ho o dva roky nato vzal na olympiádu do Turína, kde se Malík přičinil o bronz. Jen nejcennější kov se mu vyhýbal. Jak na reprezentační úrovni, tak v klubech. S Carolinou prohrál finále Stanley Cupu v roce 2002, s Vítkovicemi bitvu o extraligový titul 2011 a se Ženevou o rok dříve souboj o švýcarský trůn.

„Je škoda, že to párkrát skončilo těsně pod vrcholem. Na všechna finále ale budu vzpomínat rád, i když nejvíce si asi cením bronzu z olympiády v Turíně. To je přece jen ten největší turnaj, jaký můžete hrát," řekl Malík.

Byť na titul nikdy nedosáhl, bilancovat může určitě s pýchou: 756 startů v NHL, 35 gólů, 143 přihrávek. Nabyté zkušenosti chce dále předávat mladší generaci.

„U hokeje bych chtěl zůstat, láká mě trenéřina," prohlásil poté, co v létě po angažmá v rakouském Innsbrucku definitivně pověsil brusle na hřebík. Na své první trenérské angažmá zatím čeká, ale bez hokeje rozhodně není.

„Hokej hrají oba synové, Zack a Nick, takže se jim snažím se vším pomáhat," dodal Malík, který ve Frýdlantě řadu fanoušků překvapí, jak výborným fotbalistou je.