„Mohli jsme dostat ve čtvrtfinále vynikající Švédy, proti kterým bychom si ani nemuseli nahrát. Takhle jsme měli větší šanci. Je to škoda," řekl jednatřicetiletý vítkovický odchovanec, který má na svém kontě 365 zápasů v NHL.

Je pro vás účast ve čtvrtfinále Ligy mistrů málo, nebo ji berete?

Myslím, že se nemáme za co stydět. Čtvrtfinále je dobrý výsledek. Jen jsme se o to mohli ještě více porvat. Prohráli jsme si to u nás. Ten výsledek 2:5 bohužel neodpovídal, jenže když nevyužijete dvě přečíslení a pak dostanete dva rychlé góly, je to problém. A stejně tak si myslím, že i ve Fribourgu jsme mohli klidně vyhrát.

Proč to aspoň tam nevyšlo?

První třetina byla špatná, ale hlavně jsme si dali dva vlastní góly a sami nastřelili dvakrát tyč. Já sám jednu. Žádná smůla to ale nebyla. Měli jsme být prostě důraznější a hlavně efektivnější. Série se rozhodovala v předbrankovém prostoru, kde měl soupeř v obou utkáních navrch.

Už když jste v úterý přistával na letišti v Bernu, odkud je to autobusem půl hodiny do Fribourgu, jistě jste si vzpomněl na svá dřívější působení ve švýcarské lize…

Jasně. Loni jsem byl Langnau a v roce 2012 v Bernu. A zrovna souboj těchhle dvou týmů je v lize velké derby. Ta města jsou totiž jen pár kilometrů od sebe. Nejkrásnější zážitek byl, když jsme s Langnau vyhráli v Bernu, kde bylo necelých osmnáct tisíc fanoušků. Ti naši pak ještě čtyřicet minut po zápase zpívali v hale a oslavovali nás. To bylo krásné.

Jak kvalitní vlastně švýcarská liga je? Narážím na to, že vás vyřadil Fribourg, který v posledních šesti zápasech nebodoval a je poslední s velkou ztrátou na play-off…

Ta liga má svou kvalitu, moc Čechů tam nehraje. Stačí se podívat na Fribourg, kde je takový hráč jako Roman Červenka, a stejně jsou poslední. Jeden můj bývalý spoluhráč ze Švýcarska to nazval tak, že tamní liga je jízdní kolo a vyhraje ji ten, kdo nebude mít defekt. Prvně jsem se mu smál, ale s odstupem času mu musím dát za pravdu.

O prestiži nejvyšší švýcarské soutěže hovoří i fakt, že tam hraje řada hráčů ze zámoří…

A to si vezměte, že v každém týmu mohou hrát maximálně čtyři cizinci. Kluby si tak dávají velký pozor, koho vezmou. Je to vždy na doporučení. Upřednostňují se kanadští hráči, protože v tamní lize působí řada manažerů z Kanady. Je velice těžké se tam dostat, a ještě těžší hrát. Sám jsem tam zažil jednou situaci, kdy hráli čtyři kanadští hráči a já s jedním Švédem seděl na tribuně. Tam se s vámi prostě nepářou.

Cizinci, hlavně Evropané, jsou tedy pod velkým tlakem…

Švýcaři moc dobře vědí, že mají své jisté. Je to malá země, víc hráčů tam nebude. Síto je zúžené. Elitní domácí hráči jsou v elitních týmech, tedy hlavně Curychu, Bernu, ale taky Davosu a Ženevě. Když tam cizinec přijde, hned musí být lepší než Švýcar. Nemůže se stát, aby byl na jeho úrovni, nebo dokonce horší. Takže ano, cizinci to mají těžší.

Po životní stránce jste se cítil ve Švýcarsku jak?

Skvěle. I když jsem tam strávil krátkou část kariéry, dohromady třeba devět deset měsíců, tak na to rád vzpomínám. Byla to dobrá zkušenost, a hlavně jsem to už prožíval se svým synem. Nebyl to tedy jen hokej, ale i výlety s ním po okolí. Byli jsme se podívat na letišti, prošli se k řece, kde malý krmil labutě, pak jsme se šli podívat na koně, kterého tady, mimochodem, mají skoro u každého domu. Fakt paráda, vím, že i můj klučina si to užil.

Nějaké konkrétní zážitky si vybavíte?

Pravidelně jsem chodil pro ovoce a zeleninu k sousedovi, který ji pěstoval. Měl tam svůj obchůdek, kde jsem se sám obsloužil, vše spočítal a hodil peníze do kasičky. Taková pohoda. Nebo jsme šli s kámoši ven, odložili jsme si bundy a když jsem se jich po čase ptal, jestli nám je někdo nemůže vzít, tak mi jen odpověděli: Klídek, nech je tam, i zítra tam budou. Nejspíš to tam tak není všude, každopádně já jsem si užil to krásné Švýcarsko.

Vraťme se domů a k Vítkovicím v extralize. Začala druhá polovina základní části, jste osmí. Jaké je vaše hodnocení?

Je to atypická sezona. Hodně hráčů jsme měli zraněných, i já byl. Nechci to teď zakřiknout, ale už by si to mohlo nějakým způsobem sedat. I obraz hry se může tvořit, protože se vracíme po zranění a třeba někdy v lednu už bychom se mohli potkat v plné sestavě. No a pak už nám nebude zbývat nic jiného, než jenom vyhrávat.

V domácí soutěži jste v posledních pěti zápasech bodovali. To se počítá…

Rozhodně. A je to právě i tím, že se nám vyprazdňuje marodka. Síly se tím pádem více rozkládají na celý tým. Vezmu to z vlastního pohledu. Když bylo hodně zraněných, tak jsem hrál jak přesilovku, tak oslabení, na ledě byl třeba dvacet minut. A je to poznat. V rozhodující chvíli totiž dáte důležitou přihrávku pět centimetrů vedle, a ne přesně na hůl. Když jsem se sám vracel po zranění, trenéři mi vyhověli. Nechodil jsem na oslabení, hrál jen pět na pět a přesilovky. Je dobře, že teď tolik zraněných nemáme a sbíráme body. Cením si hlavně zápasů s Chomutovem a ve Zlíně, kde jsme prohrávali, a přesto nevyšli naprázdno.

Už jste zmiňoval, že jste byl zraněný. A nebyla to žádná „rýmečka". Chyběl jste měsíc a půl, celkem jedenáct utkání, a vrátil se až na začátku prosince do derby v Třinci. Proč tak dlouhá pauza?

Přišlo to v přesilovce hned během prvního střídání v zápase se Spartou. Michal Barinka vyhazoval puk, já jsem ho chtěl zastavit a trefilo mě to do ruky. Zlomil mi kost. Byla to smůla. Jasně, mohl jsem ho nechat to vyhodit, zajet si pro to k nám za bránu a zpět v útočném pásmu bych byl za patnáct vteřin, a ne za šest týdnů. Takhle ale přemýšlet na ledě během zápasu nemůžu. Nehraju s vajíčkem v kalhotách, abych ho vrátil po zápase do ledničky.

OLESZ V ČÍSLECH

Extraliga 2016/2017: 18 zápasů 11 bodů (4+7)
Liga mistrů 2016/2017: 7 zápasů 5 bodů (2+3)