VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Obránce Vítkovic Michal Barinka: Olympiáda? Vrchol kariéry

/ROZHOVOR/ Obránce Vítkovic Michal Barinka je jedním ze tří hráčů extraligy, kteří budou reprezentovat český hokej v Soči. V exkluzivním rozhovoru pro Deník říká: Olympiáda? Jednoznačný vrchol kariéry

6.2.2014 2
SDÍLEJ:

VE VÍTKOVICÍCH. Michal Barinka se před olympiádou blýskl dvěma góly do sítě Chomutova, kde Ostravané v úterý vyhráli vysoko 8:3.Foto: Aleš Krecl

Splní se mu další velký sen. Hokejový obránce Vítkovic Michal Barinka působil v NHL, KHL i špičkových švýcarských týmech. Momentálně míří jako člen reprezentačního výběru do ruské Soči, kde zítra začínají zimní olympijské hry.

„Strašně se těším. Zahrát si proti nabušeným týmům, s těmi nejlepšími hráči světa, to je neskutečná představa. Je to jednoznačně vrchol mé dosavadní kariéry," říká v rozhovoru pro Deník devětadvacetiletý Michal Barinka.

V úterý jste odehrál poslední extraligový zápas před odletem na olympijský turnaj do Soči. V Chomutově jste přispěl dvěma góly k jasné výhře Vítkovic 8:3. Formu tedy máte…

Jsem hlavně rád, že jsem za dobu, kdy jsem se objevil v nominaci, nezranil a s Vítkovicemi se načas rozloučil tímhle vysokým vítězstvím. Už se nemůžu dočkat. Strašně se těším. Zahrát si proti nabušeným týmům, s těmi nejlepšími hráči světa, to je neskutečná představa. Je to jednoznačně vrchol mé dosavadní kariéry.

V posledních týdnech jste čelil častým útokům ze strany fanoušků i médií, že na olympiádu nepatříte. Prý si vás vytáhl váš tchán Alois Hadamczik, který je trenérem reprezentace. Jak jste s tím bojoval?

Strašně mě to mrzelo. Chápu, že některé lidi moje nominace naštvala, ale ještě jsme ani do Ruska neodletěli, a už bylo všechno špatně. Přitom jsem ani neoblékl reprezentační dres, nevyjel na led, ale i tak jsem byl ze dne na den velký nepřítel českého hokeje. Dobře, zvorám to tam, neuspějeme, tak mi pořádně naložte. Proč ale teď? To jsem nepochopil.

Je to vaše první olympiáda. Jak si představujete, že bude probíhat?

Je to zase něco nového v mojí kariéře. Na olympiádě jsem ještě nikdy nebyl. Určitou představu už ale mám. V Soči jsem byl s národním týmem na turnaji v rámci Evropské hokejové tour, který jsme shodou okolností vyhráli. Jsem každopádně zvědav, jak to tam bude vypadat.

Vždyť jste to tam už viděl. Co vás tedy bude zajímat?

Mnoho věcí tam ještě nebylo dodělaných. Sám budu hned zkoumat, jak to stačily za tu krátkou dobu dokončit. Nedokážu odhadnout, jak to tam bude fungovat. Každopádně doufám, že se nám bude dařit a vrátíme se domů s nějakým úspěchem. Pokud by byla medaile, to by bylo něco neskutečného.

Jak se vůbec hráč na takovou vrcholnou akci připravuje? Zkoumá soupeře? Jejich systém, hru největších hvězd…?

Hlavně je krátká doba něco nacvičit. Je to především o tom, jak se poskládá tým a jak si následně sedne. Vždyť někteří kluci dorazí až těsně před prvním zápasem. Stihnou jeden trénink a půjdou na to. Je to něco jiného, než třeba u mistrovství světa, kde se mužstvo skládá postupně, a pak se ještě doplňuje. Ale zase všichni jsou to zkušení hráči. Přijedou a jdou hrát.

V souvislosti s letošní olympiádou se hovoří o možných teroristických útocích. Strach asi nemáte, každopádně to musí být nepříjemný pocit…

Je to tak. Člověk o tom furt slyší a vnímá to. Baví se o tom. Věřím, že všechno bude v klidu, Rusové to zvládnou a k ničemu nedojde. Je to ale takový strašák.

Manželku raději necháte doma, nebo vám pojede fandit přímo do Soči?

Je těhotná, v dubnu čekáme kluka, takže letět nemůže. Ale i kdyby mohla, tak bych ji s sebou nebral. Jsem realista. Určité riziko v takových případech vždy existuje. Mnohem lepší bude, když to prožije u televize. Nejen pro její, ale i můj klid.

Sám říkáte, že účastí na olympiádě jste si splnil další velký sen. Cesta k ní vedla postupnými kroky. Kdy jste vůbec s hokejem začínal?

V pěti letech a netradičně přes mamku. Učila tehdy a vlastně stále učí na hokejové škole v Táboře. Tam jsem udělal první krůčky. Chodil jsem hrát s kluky třeba i fotbal, ale bylo mi jasné, že jestli chci v hokeji něčeho dosáhnout, musím ho dělat pořádně. Mamka vždy říkala: Hokej ti jde, tak ho hraj a uvidíš. Hlavně se nebudeš nikde flákat po venku. To je nejdůležitější.

V REPREZENTACI odehrál Michal Barinka už 85 zápasů, v Soči přidá další.

Se školou jste problémy neměl? Sportovci s ní občas dost bojují…

Všechno bylo v pohodě, žádné problémy jsem nedělal. Nebyl jsem nějak zlobivé dítě. Jo, občas mi nějaká ta koule ulítla, ale nakonec jsem to vždycky na vyznamenání dotáhl.

Narodil jste se ve Vyškově, ale do velkého hokeje naskočil v Českých Budějovicích. To je docela dálka…

Z Vyškova jsme se stěhovali, když mi byl rok. Všechno bylo způsobeno tím, že táta dostal práci v Táboře. No a mamka si tam pak taky našla zaměstnání, právě to učení na hokejové škole. V patnácti jsme se přesunuli z Tábora do Českých Budějovic.

Právě tam jste si poprvé vyzkoušel extraligu. Jaké to bylo?

Tehdy mi bylo šestnáct, sedmnáct, a už jsem hrál s chlapy. To byl velký zážitek. V Českých Budějovicích jsem odehrál za áčko celkem dvě sezony. Vzpomínám si, že v té době tam byl třeba Jirka Novotný nebo Milan Michálek.

Čím si vysvětlujete to, že jste přeskakoval ročníky a tak brzy naskočil do extraligy?

V začátcích mi pomohlo, že jsem byl vždy vyšší a mohutnější než mí vrstevníci. Proto si mě trenéři vytahovali do svých týmů, kde byli kluci o rok i dva starší. To byla velká škola. Snažil jsem se hlavně nedělat hloupé chyby, nikam se nehnal a hrál to více z defenzivy. I to mi, myslím, prospělo.

Kariéru jste nakopl skvěle. V devatenácti jste byl draftován Chicagem a odešel bojovat o první start v NHL…

Byl jsem hozený do vody. Taky s řečí byl problém, na škole jsem měl totiž němčinu. Začínal jsem na farmě v Norfolku, kde jsem se učil zámořskému stylu hokeje. A to se vším všudy. Občas vám tam dají některé věci pěkně sežrat. Stalo se mi třeba, že jsem odehrál dobrý zápas, cítil jsem, že mi to fakt šlo. Na další utkání jsem byl proto natěšený, jenže jsem dostal mnohem méně minut.

Řekli vám proč?

Nejde za někým zajít a zeptat se, proč nehrajete víc, když vám zápas vyšel. Musíte sklopit hlavu, dál makat, čekat na šanci a věřit. Na každé místo mají strašně moc hráčů. Mají farmu a ještě jeden tým v nižší soutěži. Oni si hráče točí, jak se jim zachce.

No dobře, ale po dobrém zápase vás přece jen tak neodstavili. To by byli sami proti sobě. Důvod to mít muselo…

Teď už vím, proč to udělali. Tehdy jsem to ale ani netušil a byl jsem z toho docela špatný. Zkoušeli mou psychickou odolnost. Tak to tam dělají běžně.

Vy jste všechny nástrahy přečkal a ještě na konci sezony se dočkal. Vedení Chicaga si vás vytáhlo do prvního týmu…

Bylo to něco neskutečného. Povolali mě den před koncem přestupního termínu. Manažer mi po domácím vítězném zápase Norfolku volal, to už jsem byl v autě na cestě domů. Říkal, že se musíme ještě sejít, nechtěl to řešit po telefonu. Tak jsem to otočil a „valil" zpět na zimák. Tam mi oznámil, že mě chtějí.

To musel být fantastický pocit…

Byl. Hlavně mi to přišlo všechno strašně rychlé. Ani jsem neměl čas přemýšlet nad tím, co bude. Samozřejmě jsem si hned představoval, kdo v týmu je. Všechny kluky jsem totiž znal z kempu. Okamžitě se mi vybavovaly jejich tváře.

Na první zápas v NHL se zapomenout nedá. Proti komu jste hráli?

Cestovali jsme do New Jersey. Opravdu nezapomenutelné. Myslím, že jsme prohráli, ale já si připsal jednu asistenci. Dokonce z toho mohl být i gól. Střílel jsem od modré a byla tam teč. Rozhodčí pak řešili, od koho se to odrazilo do branky. Nakonec rozhodli, že to byl náš hráč. Ale i asistence v prvním zápase byla super.

Celkem jste odehrál v NHL 34 zápasů, všechny za Chicago. Nebyla šance pokračovat dál?

Problém byl v tom, že následující sezonu jsem se zranil. Dostal jsem v jednom ze soubojů loktem do hlavy a odnesl si slušný otřes mozku. Byl to dost ostrý zákrok, ale tak se v zámoří prostě hraje. Pak mě vyměnili do Ottawy, kde jsem na farmě v Binghamtonu věděl, že není šance pokračovat. Pořád jsem měl totiž dvoucestnou smlouvu, díky které mě klub může točit mezi farmou a prvním týmem. A s jednocestnou tam bylo nějakých devět beků.

Nemrzí vás, že jste v zámoří nezůstal déle?

Beru to tak, že to tak mělo být. Nic mě nemrzí. Vyzkoušel jsem si NHL, což se každému nepoštěstí.

Ve 22 letech jste se vrátil domů a zakotvil v Ostravě, kde jste se upsal Vítkovicím…

Zásadní roli hrála rodina. Manželka totiž pochází z Ostravy. Pomohlo mi také to, že jsem měl super začátek. Vždy, když přijdete do nového týmu a dobře se uvedete, je to velká pomoc.

První dva zápasy dvě výhry, na kterých jste se podílel třemi body. Neuvedl jste se dobře, ale přímo famózně…

Opravdu mi to vyšlo, uznávám. Bylo to někdy po Vánocích, na přelomu roku. Oba zápasy jsme hráli doma. Ten první se Znojmem. Gól jsem dával už někdy v páté šesté minutě. Vyhráli jsme 2:0. Pak přišlo vítězství 4:2 nad Vsetínem. A já jeden gól dal a na další nahrál. Byl to fakt solidní rozjezd.

Jak se s odstupem času díváte na své angažmá ve Vítkovicích? Letos točíte již sedmou sezonu. Za ostravský klub jste odehrál v extralize 256 zápasů. Zbylých 38 v Českých Budějovicích. Dá se říct, že jste vítkovický patriot…

Je to neuvěřitelné, člověku to ani nepřijde. Cítím se tady jako doma. Chtělo by to udělat zase nějaký výsledek. Pamatuju stříbro z roku 2010. Tehdy nás ve finále přehrály Pardubice, Hašek to totiž zavřel. Vzpomínám na to rád, byly to hezké zápasy. V další sezoně už jsem ale u stříbra nebyl, v létě jsem totiž odešel do Ruska.

Na tamní angažmá jsem se chtěl taky zeptat. V KHL jste nastupoval za Jaroslavl, kde jste odehrál, včetně play-off, 16 zápasů. Nevzpomínáte na to období rád. Proč?

Měl jsem tam problémy s kotníkem. Ale to by nebyla taková katastrofa. Oni mi ale do něj zavlekli infekci, protože mě nutili, ať s tím hraju. A to bylo špatně. Pak jsem se musel rychle vracet domů, aby se to vůbec podařilo doléčit a nepřišel jsem o nohu.

Jak to konkrétně vypadalo, když po vás v klubu vyžadovali, ať hrajete i se zraněním?

Přišli za mnou ti nejvyšší, včetně šéfa klubu, a řekli mi: Michale, my potřebujeme, abys hrál. Takže hrát budeš! Oni se s tím vůbec nepárají. Je to tam hlavně o penězích. Když je neposlechnete, rozloučí se s vámi a koupí si místo vás někoho jiného. Jak jste cizinec, tak po vás chtějí, ať hrajete všechno. Nehledí na váš zdravotní stav.

V Evropě jste si zahrál také ve Švýcarsku. Konkrétně za Fribourg a Bern. Tam to vypadalo jak?

Na život i hokej je Švýcarsko parádní místo. Troufnu si říct, že vůbec nejlepší v Evropě. Jdou každým rokem neskutečně nahoru, což je vidět i na jejich národním mužstvu. Dělají to fakt dobře. Tahají do ligy výborné cizince, kteří jsou na úrovni. Navíc se tam moc hezky žije.

Zkuste porovnat život ve Švýcarsku a u nás…

To snad ani nejde. Je to vše bez stresu, ve velké pohodě. Všechno jim tam klape. Zákony, které tam mají, lidé prostě dodržují. Dám příklad: na silnici je povelená stokilometrová rychlost a každý tou stovkou jede. Když se najde někdo, kdo jede rychleji, tak na něho sami lidi troubí. Líbilo se mi taky, že obchoďáky byly v neděli zavřené a čas se věnoval rodině. Ne jak u nás, kde je shopping národní sport. Musím ale dodat, že jsem zaujatý. Nedělní narvané obchoďáky totiž nesnáším.

Autor: Jakub Nohavica

6.2.2014 VSTUP DO DISKUSE 2
SDÍLEJ:
AN 124 Ruslan nad Havířovem.
9

Zraky lidí poutal k obloze obrovitý nákladní letoun Ruslan

Majitel strojírenské skupiny Vítkovice Jan Světlík.
10

Strojírenský gigant z Vítkovic je v problémech. Přežije impérium Jana Světlíka?

AKTUALIZOVÁNO

Klimkovický tunel uzavřeli až večer. Nezpůsobilo větší problémy

Dálniční tunel v Klimkovicích včera prošel každoroční plánovanou odstávkou. Ta ale byla oproti původnímu harmonogramu o čtyři hodiny kratší, a dopravu tak výrazně neovlivnila. Podle starosty je stále co zlepšovat. Vhodnější termín je podle něj jaro.

Fleky na kluzišti půjdou do ztracena

Na zimním stadionu v Havířově se v pondělí debatovalo o tom, zda kvůli flekům v ledové ploše přistoupit k dílčí opravě, celkovému rozpuštění nebo ponechání v současném stavu.

Gólový Tomáš Mičola po remíze Baníku s Teplicemi: Je to celkem kruté

/ROZHOVOR/ Nejdřív přesným centrem vybídl k vyrovnání Roberta Hrubého a pak sám dokonal obrat. Nakonec se však Tomáš Mičola se spoluhráči z výhry po nepovedeném vstupu do zápasu radovat nemohl.

Cyklostezka má spojit Kravaře s Benešovem

Stavba za osmnáct milionů korun by měla zajistit bezpečný průjezd mezi oběma městy.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení