VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Z nohy mi zapomněli vytáhnout šroub

Ostrava - Čtyřiadvacetiletý hokejový útočník Vítkovic Vladimír Svačina podrobně popisuje rok, který by nejraději vymazal z paměti. „Byla to jedním slovem hrůza,“ říká.

17.9.2011
SDÍLEJ:

Vlevo Vladimír SvačinaFoto: Pavel Sonnek

Má za sebou hororový rok. Nejprve otřes mozku a konec skvěle rozjeté sezony, poté zlomená noha a nabalující se zdravotní problémy způsobené lajdáckým přístupem doktorů. Hokejista Vladimír Svačina doufá, že se už definitivně probudil ze zlého snu a zase mu to bude šlapat. „Na jeden rok toho bylo opravdu hodně,“ přiznává čtyřiadvacetiletý vítkovický útočník, který pomohl ostravskému klubu v roce 2010 vybojovat titul vicemistra extraligy.

Hororové období pro vás začalo prvního říjnového podvečera loňského roku. V utkání 6. kola extraligy proti Plzni jste utrpěl otřes mozku a najednou šlo všechno od desíti k pěti…

Paradoxní je, že jsem měl vůbec nejlepší start do sezony ve své kariéře. Během prvních pěti zápasů jsem nastřílel pět gólů a neskutečně mi to šlapalo. Ve druhé třetině ale přišla první rána a místo sezony snů pro mě začala sezona hrůza. Ve druhé třetině jsem dohrál kvůli otřesu mozku. Co si pamatuji, tak jsem vystřelil a snažil se puk dorazit. Najednou přišla nečekaná rána. Chvíli jsem zůstal ležet, pak se zvedl a dojel omámený na střídačku. Nikdo to pořádně neviděl, byl to takový nenápadný střet.

Výpadek paměti jste neměl?

Ne, dokonce jsem ještě sám dojel na střídačku, ale byl jsem úplně mimo. Dostal jsem na krk led a rozdýchával to. Najednou slyším, jak na mě volají, že mám jít na led, chybí jim prý jeden hráč. Hned jsem jim hlásil, že nemůžu. Nebyl jsem schopný dál pokračovat.

Popište další minuty?

Poslali mě do kabiny, ať si lehnu a že se ukáže, jestli budu na třetí třetinu připravený. Když jsem se tam natáhl, najednou jsem nevěděl co se děje. Ptal jsem se sám sebe, s kým hrajeme, proti komu hrajeme. Nevěděl jsem prostě, která bije.

Co v takové chvíli člověk dělá?

Chce být zase v obraze. Dával jsem si pomalu určité věci dohromady, že jsem v kabině, v Porubě, hrajeme s Plzní a je pátek. Ale jaké je na programu kolo a kolik je stav jsem se musel zeptat až kluků, kteří se za mnou stavili do masérny. Tam jsem si udělal pohodlí, byla bokem. Ptali se, jak to se mnou vypadá, jestli to půjde. Tak jsem jen zavrtěl hlavou, že hrát nemůžu.

Přítelkyně i rodina z toho musela být hodně špatná…

To byl druhý paradox. Pro přítelkyni to byl vůbec první zápas, takže vydařená premiéra… (směje se). Ani ten střet nezaregistrovala, najednou jsem prý nebyl na ledě ani na střídačce. Nevěděla, co si o tom má myslet, ale táta si toho všiml a já jim ještě z kabiny poslal esemesku, co se stalo, že mám otřes mozku, ale není to nic vážného. Chtěl jsem je uklidnit, protože rodiče vždycky stresujou, hlavně máma to prožívá, táta to spíše drží v sobě. Po zápase jsem to ještě odřídil domů, ale jen pomalinku. Přítelkyně se mě ptala, jestli nemá jet ona, ale já už se cítil lépe.

V nemocnici vám pak určili lékaři jakou diagnózu?

Podle doktorů šlo o střední otřes mozku. Člověk prý může být v pohodě za tři dny, ale může to trvat i mnohem déle. Napadá mě příklad Sidney Crosbyho z NHL. U něho to taky nevypadalo vážně, ty zákroky nebyly až tak hrozné, co jsem mohl vidět, přitom se to s ním táhne už rok. S hlavou není žádná sranda.

Byl to vůbec faul?

Sám nevím, ani jsem se na to pak nedíval. Kluci, kteří ten střet zaregistrovali, tak mi hlásili, že to bylo zezadu někde uprostřed hřiště. Mělo jít o Honzu Heřmana. Pak jsem s ním byl shodou okolností v Plzni a byl to jeden z nejlepších kluků. Neřekl bych, že mě chtěl zranit. Věřím tomu, že v tom úmysl nebyl.

Dobře, možná nechtěl, ale to neměnilo nic na tom, že tím zákrokem odstartoval vaši černou sezonu…

Nemám mu to za zlé. Beru to tak, že se to prostě stalo. Je ale pravda, že to odstartovalo mé zdravotní problémy, které se neustále vlekly. Byl jsem mimo asi tři týdny, první týden jsem nedělal vůbec nic. Bylo to nepříjemné. Třeba jsem udělal prudký pohyb a oči přišly až za chvilku.

S otřesem mozku se toho asi moc dělat nedalo…

Člověk se nesmí dívat ani na televizi, používat notebook a ani s mobilem by si neměl moc hrát. Záleží na tom, jak se člověk cítí. Když se hlava ozve, musí se vším skončit. Snažil jsem se dělat, co šlo. Něco jsem odcvičil, najezdil na kole, ale jen volně. Nejhorší je na tom, že člověk ty stavy nemůže ovlivnit a musí jen čekat, až se to dostane do normálu. Přitom celkově jsem se necítil zle.

Překonal jsem to a na led se vrátil ve velkém stylu…

To je pravda. Hned druhý zápas po návratu jsem dal doma gól Zlínu, vyhráli jsme 5:2 a já v ten moment zapomněl na předchozí vynucenou pauzu. Myslel jsem, že je to za mnou, ale nebylo…

Dva zápasy nato jste se trefil i doma proti Spartě, ale pak jako by uťalo. Čtyřiadvacet zápasu jste vyšel střelecky naprázdno…

Na začátku sezony mi tam padlo úplně všechno, to je třeba zdůraznit. Kdyby se mi tak dařilo i dál, tak dám za sezonu nějakých šedesát gólů. Bylo jasné, že to tak dobře nemůže jít. Počítal jsem s tím, že se to může obrátit. Sám nevím, proč přišla taková krize. Dělal jsem pořád všechno stejně, ale třeba to tak ve skutečnosti nebylo, a šlo o jen o můj vnitřní pocit. To už teď nezjistím.

Přestal jste být produktivní a najednou cestoval sestavou…

Trenéři mi říkali, ať hraju pořád stejně, chodím do branky, ale nešlo to. Dostával jsem na ledě stále méně času, přestal chodit na přesilovky a nakonec skončil ve čtvrté lajně. Navíc do toho přišla ještě nějaká viróza a problémy s ramenem. Bylo toho víc. Jak já říkám, jedno s druhým.

Nakonec jste přestal nastupovat úplně. Bylo jasné, že je nutná změna…

Ve Vítkovicích jsem spíše nehrál, než hrál. S mým agentem Vláďou Vůjtkem jsem se proto domluvil, že by bylo lepší dohrát sezonu jinde. Potřeboval jsem nový impulz a hlavně zase pravidelně nastupovat. Zájem mělo více klubů. Chtěli mě v Mladé Boleslavi, ale ta už neměla šanci dostat se do play off, což pro mě bylo důležité. Kometa zase vyžadovala, abych jim podepsal smlouvu a ve Vítkovicích skončil, což jsem nechtěl.

To se dá u hráče, který v Ostravě hokejově vyrostl, pochopit. Jak se nakonec zrodil přesun na hostování do Plzně?

Už jsem si říkal, že asi kývnu na nabídku Bolky. Najednou ale zvonil telefon, volal mi Vláďa a říká: Poslouchej, Plzeň má o tebe velký zájem. Potěšilo mě to. Byli jedenáctí a na předkolo play off ztráceli tuším čtyři body. Odejít měl Duda a já měl přislíbeno, že budu hrát v prvních dvou formacích. Musím říct, že dohodu splnili do puntíku, což bylo parádní. Dokonce jsem měl být na modré při přesilovkách pět na tři. Šancí jsem tam dostával hodně. Věřili mi, i ostatním mladým.

Nerozmlouval vám někdo odchod na západ Čech? Přece jen, nebylo jisté, že se do vyřazovacích bojů dostanou…

Ale jo, třeba Roman Málek nebo Pavel Trnka, kteří tamní prostředí dobře znají, protože tam hráli, mi radili, ať to ještě zvážím. Říkali: Do konce sezony odehraješ těch zbývajících pět šest zápasů, Plzni se to nepovede, před play out budou mít náskok třiceti bodů a zbylých dvanáct zápasů bude úplně o ničem.

Oni vás ale varovali i před jinými věcmi…

Upozorňovali mě, že když si dám někde v hospodě třeba pivo a kachničku se zelím, tak už druhý den ráno budou vědět majitelé, že Svačina se ládoval a chlastal v tamté restauraci. V Plzni je to jiné, tam to všichni žerou ještě víc, než v jiných klubech. Je to téměř fanatismus, všichni tam hokejem žijou.

Možná i proto nakonec Plzeň play off vybojovala, ale vám brzy ztuhl úsměv na tváři. Pochmurným dnům nebyl konec…

Všechno se přitom zdálo být skvělé. Věřil jsem, že to Plzeň dotáhne, protože mančaft měla výborný, ta jejich šňůru výher v řadě, klobouk dolů. Taky se tak stalo. Jenže přišel osudný zápas se Zlínem. Nejhorší na tom bylo, že už v Boleslavi jsme si zajistili jistý postup a 52. kolo dohrávali už jen z povinnosti. No a v něm jsem si zlomil nohu. To byla taková tečka za tou povedenou sezonou.

Co se přihodilo tentokrát?

Bylo to, jak jinak než ve druhé třetině. Domlouval jsem se před buly s Jardou Modrým, že mi to hodí za beka a já pojedu sólo. Všechno vyšlo. Teď už ale vím, že nemělo. Jel jsem zboku v plné rychlosti sám na bránu, když mi zkřížil cestu zlínský obránce. Spadl mi pod nohy, podrazil mě a já se s ním řítil na manťák. Chtěl jsem dát nohy pod sebe, abych to přibrzdil a nevletěl tam třeba zády. Levá noha to bohužel nevydržela a něco v ní křuplo. Rozhodčí na mě řval, ať vstávám, že to nic nebylo. Podíval jsem se na něho a opakoval, že to jednoduše nejde. On si ale jel pořád to svoje. Byl arogantní, ani nevím, kdo to vlastně byl.

To jste z něho měl asi velkou radost…

To jo. Všichni spoluhráči za ním jeli s tím, že to byl jasný faul. Stěžovali si. Nikdo si mě moc nevšímal, a tak jsem se chytil mantinelu a naokolo se dobelhal jako lazar až na střídačku, kde si mě vzal do parády doktor. Sundal mi brusli, holenní chránič a kouká se mnou na nohu. Ta byla nad kotníkem pokřivená, byla tam velká boule dovnitř a ven.

To nebyl asi příjemný pohled…

Doktor říkal, že to bude v pohodě, že to vypadá jen na výron v kotníku, navíc lehčího rázu. Prý to není nic strašného. Mě se to ale nezdálo. Ptal jsem se, proč, když je to jen výron, nemůžu hýbat s kotníkem ani s nártem. Zase mě uklidňoval, že je to běžné, že se při výronu poruší tkáně a s nohou nejde určitou dobu pohybovat.

Moc jste mu ale nevěřil…

Odbelhal jsem se do šatny a trenér Jelínek se ještě ptal toho doktora, jak to se mnou vypadá. Uklidnil ho, že to je tak na dva dny klidu. Jenže já už začínal cítit, že to je mnohem vážnější, dokonce i slzy vytryskly. Nějak to na mě prostě všechno padlo. Věděl jsem, že je zle. V nemocnici mi řekli, že mám zlomenou nohu nad kotníkem a přetrhané vazy. Hned druhý den jsem šel na operaci, čekala mě dvouměsíční pauza a absolutní klid. To byl konec února, nějakého dvacátého.

Zdravotním problémům ale nebyl zdaleka konec…

Nejhorší na tom bylo, že mi dali do nohy osm šroubů, z nichž ten jediný velký měli po šesti týdnech vytáhnout, což neudělali. Šroub se následně zlomil a musel jsem na operaci číslo dvě. To, že ho měli vytáhnout, jsem se dozvěděl až v Ostravě u doktora Hustáka, který říkal, že udělali tu největší blbost. Štvalo mě to.

Co způsobila tahle chyba lékařů?

Ztrátu dalšího měsíce. Naplno jsem začal makat až začátkem července, kdy jsem absolvoval ve Vítkovicích první trénink. Po několika dnech mě začala noha znovu pobolívat, možná i proto, že se v rámci přípravy hrál i fotbálek. Tak jsme se s trenéry domluvili, že si dám dva týdny pauzu. Vypadalo to, že je na plnou zátěž ještě brzy. Vynechal jsem následně i kemp ve Švýcarsku a poslední přípravný turnaj v chorvatském Záhřebu.

Ono to ale s tou plnou zátěží nebyla tak úplně pravda…

Jizva se mi nehojila, pořád tam byl zánět, prostě něco tam bylo špatně. Ukázalo se, že doktor v Ostravě tam nechal jeden steh, který tam neměl co dělat. Jak jsem to zjistil? Jednoduše. Byl jsem se projít po obchodech v Tesku a koukám, že je noha celá fialová, nateklá. Už mě to normálně vytáčelo, tak jsem se sehnul a snažil se urvat ten všemi barvami svítící strup, ale nešlo to. Když jsem zatáhl víc, zůstal mi v ruce velký steh s malými uzly. Co jsem ho vytáhl, jsem v pořádku. Nakonec jsem si pomohl sám. Už týden naplno trénuju a cítím se výborně.

Aspoň nějaká pozitivní zpráva, ale přece jen… Když pominete otřes mozku, nebylo toho na jednu nohu v tak krátké době až příliš?

Nechci nikoho obviňovat, ale přiznávám, že těch chyb bylo trochu moc. Steh není vidět, beru, ale stávat by se to nemělo. Už na to ale nechci myslet, je to minulost. Jsem moc rád, že je to za mnou a začátek sezony stihnu, protože jsem v to nedoufal. Snad jsem si tu smůlu vybral, bylo toho na jeden rok opravdu hodně.

Autor: Jakub Nohavica

17.9.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

O rok více. Místo dvou let stráví Jiří Smolka ve vězení tři roky. Včera o tom rozhodl odvolací senát.
1

Soud zpřísnil trest řidiči, který na přechodu na Sokolské usmrtil dva chodce

Jakub Lev (s číslem 30 na dresu) se podepsal pod všechny branky škodovky.

Přestoupí Lev do Vítkovic?

Bezpečnostní kamery na Jihu si náramně chválí radnice i strážníci

/FOTOGALERIE/ Mladí výtržníci na zastávce, hledaná školačka, rvačky, špatné parkování, odhazování odpadu mimo kontejnery. I to letos vysledovaly kamery bezpečnostního systému v Ostravě-Jihu… a strážníci bezprostředně zasáhli.

Muž našel smrt v kontejneru na textil v centru Ostravy

Smrt v kontejneru na textil vyšetřují od tohoto týdne ostravští policisté. V časných ranních hodinách volal na tísňovou linku náhodný kolemjdoucí, že v kontejneru v ulici Generála Píky v Moravské Ostravě je zaklíněná osoba.

Údajný překupník s léky čelí hned dvěma žalobám

U Krajského soudu v Ostravě v úterý začalo hlavní líčení s údajným překupníkem s léky Vlastimilem Hýžou (43 let) z Karvinska. Podle obžaloby si z lékáren na základě padělaných lékařských receptů opatřoval léky obsahující psychotropní látku zolpidem.

Vodáci řeku Ostravici nesjedou

Kvůli stavebním pracím na vodním díle Šance se neuskuteční sjezd řeky Ostravice, který vodáci plánovali na blížící se víkend.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies