Vinicia Caposselu inspiruje Hrabal

Mystická hudební barevná až divadelní podívaná, tak by se dalo stručně nazvat vystoupení italského „Toma Waitse“, zpěváka, textaře, skladatele a literáta Vinicia Caposelly na mezinárodním festivalu Colours of Ostrava. Na tiskové besedě ochotně odpovídal také na otázky Moravskoslezského deníku.

Svým projevem jste přirovnávám k Franku Zappovi. Jaký máte vztah k jeho hudbě?

Pokud jsem v České republice přirovnáván k Franku Zappovi, je to pro mě čest. Ale v životě jsem ho zatím neposlouchal. A jsem velice šťastný, že mohu vystoupit na festivalu Colours of Ostrava, neboť střední a východní Evropa je pro mne jedna velká láska a také mám rád barvy, což jsou symboly tohoto festivalu. Ale pokud jde o Franka Zappu. Mnohdy se nevyhnete tomu, že vás začnou přirovnávat k někomu jinému.

Zappa na jednom koncertu v Itálii prohlásil, že Itálie znamená hojnost. To znamená, že se snažím, aby i v mém projevu byla hojnost citu a chut´ do života. A tím jsem podobný Slovanům. V mém projevu je rovněž velký smutek, ale také potřebná euforie. Ale co se týče opravdu mých spřízených muzikantských duší, patří k nim hlavně italští autoři včetně operního skladatele Giacoma Pucciniho.

Občas spolupracujete s romskými kapelami. Jaký je váš vztah k této hudbě?

Moc se mi líbí, neboť své dětství jsem prožil v malé vesničce na italském jihu, takže je to pro mě „cikánský čas dětství“. Moje babička nebyla sice cikánkou, ale krásně zpívala tamní písně, pohyboval jsem se téměř v surrealistickém prostředí, které mě jistým způsobem formovalo, stejně jako později Kusturicovy filmy.

Takže už z tohoto důvodu jsem natočil jedno cédéčko s Kočani Orkestar, což bylo už před deseti lety. A nahrávka se úžasně povedla a já se při té příležitosti hrozně opil.

Píšete surrealistické básnické texty, jste autorem románu. O čem vypráví?

Tento román nemá kapitoly, ale je to jedná velká „kapitulace“, čili porážka. Jsou v něm popsány příběhy z napoleonské doby a také příběhy z doby, v níž současně žiji, tedy z dnešních dnů. Název románu zní – Neumírá se každé ráno, protože se umírá pouze jednou.

Ale v životě mnohokrát balancujete na pomezí života a smrti. Je mi líto, že román doposud nevyšel v českém jazyce. Znám totiž jednoho vydavatele a pokud znáte i vy, prozraďte. Říkám to proto, neboť vím, že v České republice máte rádi poezii.

Necháváte se při komponování nových opusů inspirovat nějakou literární předlohou? A napadají vás během čtení nějaké hudební vize?

Rád vytvářím větší ucelené hudební projekty, které jsou výsledkem momentální představivosti.

A píši hudbu a texty, které se snaží určitým způsobem provokovat. Pochopitelně, že literatura ve vás vždycky něco vzbudí, inspiruje, takže doufám, že v mé hudbě se odráží poměrně velké množství literatury. Ostatně mé zatím poslední album pod názvem Ochraň mě v sobě snoubí náboženské texty bible s realitou světa. Obsahuje také jednu píseň, jejíž inspirací se pro mě stalo slavné literární dílo Stařec a moře.

Ale ještě jsem do svých písních nezahrnul inspiraci, kterou mi přináší četba Bohumila Hrabala, ale věřím, že se v nich už brzy objeví, třeba po tomto festivalu.

Součástí vašeho vystoupení je nápaditá výtvarná složka, vystupujete někdy oděn v kožichy a třeba v rukou držíte kravské zvonce. Máte také výtvarné nadání a vytváříte si kostýmy?

Kostýmy si sám nedělám, ale každé vystoupení se snažím pojímat jako divadelní představení, protože moje hudba potřebuje určitou scénografii, třeba jen symbolickou, v náznacích.

Ale pokud jde o kostýmy, mám smůlu, asi se nikdy nenaučím šít a ani malovat, ale s tím se už musím vyrovnat.