Během své dosavadní kariéry koncertoval ve více než osmdesáti zemích světa. V roce 2005 byl za svou uměleckou a humanitární činnost odměněn francouzským řádem Rytíře umění a literatury.

Jaké bylo vaše první setkání s kytarou a proč jste si vybral zrovna tento nástroj?

V sedmdesátých. letech byla v Paříži kytara nástrojem nesmírně populárním, mluvíme-li o „lidové“ Paříži, ze které pocházím, nikoliv o aristokratické vrstvě, která zde má samozřejmě své zastoupení. Kytara byla nástrojem nejen vysněným, ale i dostupným. Vždycky mi připadalo, že mě dokáže propojit s okolním světem. Díky ní jsem navázal mnohá přátelství. A v neposlední řadě je to nástroj univerzální, na který lze zahrát jak hudbu lidovou, jazz, rock apod., tak hudbu klasickou. A to mě vždy bavilo.

V Paříži na École Normale Alfred Cortot (hudební škola v Paříži) jste měl šanci studovat u dvou výjimečných španělských kytaristů, Alberta Ponce a Narcisca Yepese. Byl to Yepez, kdo vás přivedl k desetistrunné kytaře?

Upřímně, byli to sice velcí kytaristé, ale nikdy jsem si s nimi příliš nerozuměl. Vždy mi připadalo, že jim nejde o nic jiného než vytvářet ze svých žáků své kopie. Desetistrunnou kytaru jsem objevil ve výloze jedné malé dílny stavitele kytar na slavné Římské ulici v Paříži, kde je nesčetně obchodů s hudebními nástroji, notovými materiály a kde má dílnu řada vynikajících pařížských nástrojářů. Přišlo to jako blesk, okamžitě jsem se do ní zamiloval. Byla to její krása, vidina dobrodružství, sázka se sebou samým, její originalita. Do České republiky však přivážíte ještě jeden unikátní nástroj z roku 1652, kterému věnujete první část svého programu.

Jaký „vítr“ vás zanesl k barokní kytaře a můžete trochu poodhalit její specifika a historickou souvislost?

Ano, přivážím vedle desetistrunné kytary i kytaru barokní. Strávil jsem mnoho hodin v pařížské Národní knihovně, kde jsem hledal zapomenutý repertoár, a následně jsem koupil několik historických nástrojů a nechal je zrestaurovat. Barokní kytara má nádherný zvuk a mně vždycky připadá, že tak zvláštně voní.

Měl jste možnost setkat se z celou řadou výrazných francouzských uměleckých osobností. Na které vzpomínáte nejraději?

Měl jsem velice rád Clauda Simona, nositele Nobelovy ceny za literaturu, který žil zcela ponořen do své tvorby, absolutně mimo jakýkoli mediální „kolotoč“. Skvělé malíře jako byli Dubuffet a Soulages.

Do České republiky se vracíte po dlouhých letech. Vzpomenete si ještě na své první setkání s touto zemí?

Po pádu Berlínské zdi jsem koncertoval v Praze. Tenkrát mi připadala jako vylekaný, ale překrásný ostrov. Vzpomínám si na Židovské město a Karlův most, po kterém si to vykračoval chrabrý voják Švejk a postavičky z Hrabalových románů… Více jsem z České republiky zatím bohužel neviděl, tak mám radost, že tentokrát budu mít šanci poznat i jiná místa. A jelikož jsem vášnivým cestovatelem, ohromně se na to těším!

Můžete na závěr říci několik slov k programu, který zazní na Janáčkově máji?

Myslím, že jde o jedinečnou exkurzi do světa kytary, jejího vývoje od baroka až po současnost. A také o skvělý výlet do světa francouzské hudby.



Pierre Laniau vystoupí v rámci Janáčkova máje 23. května ve Společenském domě v Karviné– Darkově a zahraje díla Sanze, Corbetta, Viséeho, Satieho, Debussyho, Poulence, Milhauda a dalších autorů.