Jak daleko je od scénářů k zahradní architektuře?

Žijí mezi námi jedinci, kteří si během života vyzkoušejí řadu na první pohled velmi odlišných profesí. Patří k nim také známý ostravský dendrolog a šlechtitel okrasných dřevin Jan Sláma z Ostravy-Hrabové.

Jeho životní cesta vedla z pomocného slévárenského dělníka na elektroprůmyslovku, později na pražskou Filmovou akademii múzických umění, pak do Krátkého filmu, Českého rozhlasu až ke šlechtění okrasných dřevin. „Život je někdy pěkně dlouhý a nudit se, to není zrovna moje hobby, i když moje maminka–učitelka vždycky říkávala, abych neblbnul a dával si především pozor, protože přece jen - devatero řemesel a desátá bída. Žiji odmalička v Hrabové, dvacet let mi bylo dopřáno pracovat mimo jiné jako dramaturg Krátkého filmu a nyní se věnuji své celoživotní lásce, zahradě…“

Není to přece jenom rozdíl, vyměnit psací stůl či počítač za fyzicky dost namáhavou činnost?

Když sedím u psacího stroje nebo u počítače několik hodin, tak mám, měl jsem a doufám, že ještě chvíli budu mít, ohromnou potřebu a chuť a vůli k fyzickému pohybu. A když pracujete na zahradě, která je plná čarověníků a dalších krásných rostlin, život může být příjemný. Mimochodem ve svém věku plevu tím nejhorším možným způsobem, jak říkají mí o dvacet let mladší kamarádi, zásadně vestoje. Denně udělám i nějakou tu stovku dřepů, a když si ráno přimontuji krokoměr, tak tam večer mám minimálně sedm kilometrů, a někdy i dvanáct. Těch dvacet let dramaturgických či redaktorských samozřejmě nebylo až tak špatných, ale když se tak ohlédnu, tak to byla jenom spousta popsaných stránek, odvysílaných hodin, jakési pocty byly i světové, ale jinak nic moc. Nic hmotného, konkrétního. Samé jakési poťouchlé virtuálno. A nakonec všecko kamsi uletělo pryč, do vesmíru, co já vím. A tak jsem měl asi potřebu změnit způsob života...

Co obnáší zahradní architektura ve vašem případě?

Například čas strávený na cestách, teď už i se synem Martinem, kdy vyrážíme do lesů - zpátky na stromy, že, na čarověníky, do kamenolomů za kameny a balvany do skalek. Pak roubování, selektování, sázení nových okrasných dřevin, které zatím rostou jenom na naší zahradě… Pár našich čarověníků je sice ve Velké Británii a v Oregonu, Moskvu a Sibiř nevyjímaje, a o okolních státech nemluvě atd., ale ty zatím vídávám jenom na internetu. Jinak z mých stránek www.wbgarden.com si můžete stáhnout stovky fotografií zajímavých zakrslých stromečků, opravdových perel, určených především do malých zahrad, skalek a balkonových koryt. Zkrátka myslím si, že děláme věci, které dělají lidem radost. To je to naše dělání o dělání na rozdíl od rozmanitých dělání o nedělání, jak to mnozí taky dělají. Jo, a ještě pro šťouraly, samozřejmě to děláme i za peníze, taková už je doba, i když se tímhle samozřejmě neživíme, ono to prostě ve velkém zatím nejde, kdyby to šlo tak jednoduše, tak jsou čarověníků plné supermarkety….

V posledních týdnech jste pracovali se synem Martinem intenzivně na jednom zajímavém projektu v Havířově…

Ano, kus přírody přímo uprostřed školy mají nyní ve svém atriu žáci Základní školy Generála Svobody v Havířově –Šumbarku na Karvinsku. Ve škole jsme vybudovali skalku s okrasnými dřevinami, která jim bude sloužit nejen pro výuku, ale měli by se o ni také pravidelně starat. „Chtěli jsme, aby žáci to, co probírají v hodinách přírodovědy, viděli také prakticky,“ říká za vedení školy zástupkyně statutárního orgánu Dagmar Kondělková. O koutek živé přírody se však žáci budou muset také starat. „Určili jsme si jakýsi patronát, vždy jedna třída dostane na školní rok za úkol, aby se o koutek starala. Budou muset například plít nebo zastřihovat. Během prázdnin se o vše postará školník. Škola si od vybudování tohoto netradičního výukového materiálu slibuje také to, že žáci získají vztah k přírodě. Děti to obdivují a nějaký úmysl tohle místo poškodit jsme zatím nezaznamenali,“ dodala Kondělková.

Jak je velká skalka?

Její rozloha je asi dvacet krát pět metrů a muselo na ni být navezeno patnáct kubíků zeminy a skoro deset tun balvanů. Na skalku vybral Martin skoro stovku čarověníků z naší zahrady, tedy zakrslých dřevin, jejichž výhodou je, že dorůstají do výšky několika desítek centimetrů během dvaceti let. Žáci si tak na skalce mohou prohlédnout například miniaturní jedle, smrky, modříny či borovice. Nad skalkou je obrovské okno od šaten, a když jsme skalku tvořili a dílo se pomalu začínalo rýsovat do krásna, tak bylo zajímavé pozorovat, že i ti nejdivočejší deváťáci se u okna zastavovali a překvapeně hleděli. Krása holt udělá svoje…

Jste šťastný tímto způsobem seberealizace?

No, šťastný a seberealizace, to jsou taková poťouchlá novinářská slova. Já jsem prostě rád, když udělám něco , co se lidem líbí. Možná teď řeknu hroznou a frázovitou věc. Mám prostě radost z dobře vykonané práce a vím, že i můj syn Martin to tak cítí. Vyrůstal jsem v době, kdy heslo „Škola hrou“ bylo velmi zneužíváno. Mnoho z toho,co nás tenkrát ve školách nutili dostat do hlavy, jsem za posledních šedesát let nepoužil. Takže pevně doufám, že už konečně se ta „Škola hrou“ ve školách a nejen tam začne opravdu realizovat, a žáci pak sami tak o své vůli začnou vyhledávat mistry rozmanitých oborů, aby se doopravdy něco naučili, když už žijeme v tom kraji Komenského…