Narodil se 16. října 1908 v Chropyni, v Ostravě se vyučil pekařem, později vystřídal řadu zaměstnání a těžce se probíjel životem. Jako nezaměstnaného ho v roce 1933 poprvé přivedl redaktor ostravské rozhlasové stanice a uznávaný reportér F. K. Zeman do studia a do roku 1938 J. Filgas odvysílal kromě dalších rozhlasových prací více než sto třicet fejetonů či reportáží, jejichž výborem se zrodila autorova snad nejslavnější knížka. Pravdivostí a upřímností sdělení, schopností umělecké zkratky a vrchovatou měrou empatie dosáhl maximálního účinku, jeho prózy dodnes doslova berou za srdce. Navíc zachytil tehdy ještě celkem zachovanou ostravskou městskou mluvu a dovedl ji ve svých textech použít stejně mistrně jako například Jarmila Glazarová a později i Helena Salichová nářečí klimkovické.

Po reedici, přesněji řečeno doplněném vydání Zapomenuté Ostravy (Repronis, Ostrava 2007), vydal Repronis za podpory Ministerstva kultury ČR a statutárního města Ostravy ke stému výročí spisovatelova narození již páté vydání knihy Koníček Ivánek (Ostrava 2008). Tentokrát s ilustracemi Viléma Wünscheho, které doprovodily druhé vydání příběhu v roce 1946 (poprvé u F. Obziny ve Vyškově v roce 1942). Jímavý příběh důlního koníčka od jeho narození na malém statku až po příhody na šachtě, kde se stal nepostradatelným pomocníkem a druhem havířů, je svým námětem v české literatuře pro děti a mládež naprosto jedinečný. Mohlo by se zdát, že tato specifičnost nebude mít dnešnímu čtenáři co říci, obava se však ukazuje jako naprosto lichá. Samozřejmě, poslední důlní koníčci se z našich šachet vytratili v šedesátých letech minulého století (Kladno), v Ostravě se od roku 1994 netěží ani uhlí, ale Filgasovo poselství je dodnes platné. Práce, i ta těžká, jak na poli, tak potom na šachtě, je považována za něco samozřejmého, stejně jako například to, že se v neděli jede do kostela na mši. Líbí se mi na světě, pochvaluje si Ivánek a děti na něj volají, jaký je to pěkný koníček. Je malý, ale tahá za dva veliké, chválí ho hospodář. Je to knížka stejně laskavá jako její autor; podle Filgase ani zlý člověk není nedobrý sám od sebe, bez příčiny. Macura, který se na šachtě o Ivánka stará a nezachází s ním právě nejlépe, býval hodný člověk, ale změnil se, co mu na nohu spadl kámen, později umřela žena a synka přejelo auto, když běhal nepozorně po ulici. Statečný Ivánek ho při výbuchu v dole nakonec za pomoci Toníka vynese na svých zádech a pomůže mu zachránit život. A určitě budou čtenáři Ivánkovi držet palce i při jeho posledním velikém dobrodružství, kdy se spolu s havíři ocitl v závalu. Ale všechno šťastně dopadlo a s Toníkem prožil na šachtě ještě dlouhá léta. A vždy jednou za rok opustil tmavé prostory šachty a spolu s dalšími důlními koníčky si užil týden krásné dovolené.

Kromě svého trvale platného uměleckého i lidského poselství se obě knihy stávají jedinečným a hluboce pravdivým dokumentem doby. O to více zamrzí, že se sté výročí Filgasova narození (zemřel 11. března 1981 v Ostravě) nestalo důvodem i k veřejnému uctění a připomenutí spisovatelovy památky třeba pojmenováním některé z nových ostravských ulic. Možná se tak ještě stane, například na Nové Karolině, v místech, do jejichž blízkosti umístil některé ze svých fejetonů.

KAREL VŮJTEK