Damjan Prelovšek: Oscar Niemeyer je fascinující člověk

V ostravském Domě umění byla předevčírem zahájena výstava fotografií a dokumentů slovinského historika umění, bývalého diplomata, špičkového sportovce a fotografa Damjana Prelovšeka o díle světově proslulého brazilského architekta Oscara Niemeyera.

Výstava je souborem čtyřiceti fotografií unikátních architektonických skvostů z města Brasília, které navrhl Oscar Niemeyer.

Fotografie, instalované v originálně pojaté expozici, zachycují všechny významné stavby stojednaletého, stále aktivně tvořícího velikána světové moderní architektury.

Ostravskou expozici doplňuje doprovodná výstava nazvaná Politik Juscelino Kubitschek, Brasília, slovo dělá muže – o bývalém prezidentovi Brazílie. Damjan Prelovšek se zúčastnil zahájení výstavy, a proto jsme ho požádali o rozhovor.

Jak jste se dostal k Oscaru Niemeyerovi?

Zabýval jsem se dlouhá léta dílem Josipa Plečnika a architekturou ve Slovinsku. A moje přítelkyně působí na ambasádě v Brasílii, tak mě tam pozvala a už předtím hovořila s Oscarem Niemeyerem, takže mi domluvila s ním schůzku. Setkání bylo velice zajímavé.

V Brazílii je nádherná příroda a fenomén Niemeyer. Když jsem byl malý kluk, tak už mi strýc vyprávěl o tom, jak se staví nová Brasília, a to jsem tehdy ještě pochopitelně nevěděl, že se budu zabývat tvorbou tak slavného architekta, a že se s ním dokonce osobně setkání.

Žije kousek od zátoky Copacabana v takovém malém „kutlošku“, kde nemá ani počítač, není tam denní světlo. Je pouze obklopen knihami a vůbec to nepřipomína ani v nejmenším ateliér architekta. Zkusil jsem s ním mluvit portugalsky, pak jsme přešli na francouzštinu. Omlouval se, že hovoří špatně francouzsky, ale pak hovořil téměř lépe než já…

O čem jste spolu rozmlouvali?

Paradoxně o tom, že architektura v životě není až tak důležitá, jako to, jak člověk žije. Hovořil o svém velkém kamarádovi Fidelu Castrovi, protože Niemeyer je komunista jako hrom, ale v Brazílii to neberou příliš vážně, je tam národní hrdina. Kamkoli v Brazílii přijdete, najdete místo zasvěcené právě Oscaru Niemeyerovi.

Jak na vás působí jeho stavby?

Stavby jsou opravdu v jiných dimenzích, než jsme zvyklí v daleko menším evropském prostoru. Niemeyer dotáhl architekturu do obrovsky poetických rozměrů.

Pro něho jsou důležité tváře a formy. Ve své blízkosti má na fotografii tři nahé ležící ženy a celé to působí jako zvláštní koncept. A on si vždycky nakreslí nějaké zdánlivě jednoduché motivy, z nichž později vzniknou ony velké stavby. Není architekt, který by vytvořil klasické plány. Nemá ani počítač. Ten ovládá jeho manželka, s níž se oženil v devětadevadesáti letech, a vzal si svoji sekretářku, která byla o čtyřicet let mladší. Samozřejmě jeho příbuzní nebyli šťastní už proto, že dostal určitého „hlídače“. Ale o jeho stavbách se mluví v Brazílii v obrovských superlativech a o Niemeyerovi jako o národním hrdinovi. To by se u nás ve Slovinsku nemohlo stát. My máme Josipa Plečnika, ale bohužel mnozí lidé si na něho ani nevzpomenou. A Niemeyerova architektura má zvláštní a úžasnou poetiku.

Kde jste se naučil fotografovat?

Žádný velký profesionální fotograf rozhodně nejsem. Když jsem psal knížku o Plečnikovi, tak jsem zjistil, že je to velmi náročné. Musíte objednat fotografa a ukázat mu, co má všechno zdokumentovat, navíc vyplatnit mu honorář, a pak třeba zjistíte, až vám pošle fotky, že jsou pro vás nepoužitelné. Tak jsem si řekl, že si fotografie udělám sám. Samozřejmě, že jsem si musel koupit profesionální fotografickou výbavu a fotím si sám.

Jste i dnes v kontaktu s Oscarem Niemeyerem?

Setkali jsme se pouze jednou, v roce, kdy oslavoval sté narozeniny.

Před časem jste působil jako velvyslanec Slovinska v České republice, ale česky jste se naučil dříve, díky své lásce k vodnímu slalomu, kde jste měl i české trenéry…

V České republice a u zdejších lidí jsem se cítil a cítím vždycky velice dobře.

Ve svém životě jste spojil osudy sportovce, diplomata, člověka, který vystudoval dějiny umění. Co vám je nejbližší?

Sport byl skvělý doplněk ke studiu. Vždycky jsem se nejlépe cítil jako historik umění a to od baroka až po moderní umění. A zabýval jsem se hodně Josipem Plečnikem, i když v době, kdy jsem se narodil, už nebyl moc v módě. Ale když jsem se později dostal do Vídně a díky svému kamarádovi - známému architektu Podregovi, který mi pomohl orientovat se v této problematice, mnohé jsem pochopil…