Ovčáček: Chtěl jsem být cestovatelem jako děda

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

Bezstarostné dny dětství ve vrbinách kolem řeky Morávky, kde jsme jako kluci trávili většinu volného času. Chytali jsme pstruhy a raky. Ryb tehdy bylo ve vodě tolik, že se boky vytlačovaly na břeh. Naše rodina žila na periferii Frýdku nedaleko řeky Morávky. Její průzračné vody a život v přírodě kolem vody i ve vodě se mi v opakovaných snech vracívá dodnes.

Jaký jsem byl žák?

Byl jsem jen průměrný žáček s talentem organizovat různé nepravosti a rošťárny. Facky a štiplavé rány rákoskou na nataženou dlaň byly běžnou součástí tehdejších výchovných metod. Byly to napínavé a krásné chvíle vzrušení, když jsem ve školní budově pouštěl „repsle“ (bouchací kuličky) ze třetího poschodí do přízemí. Obecná škola, jak se tehdy říkalo, mě vůbec nebavila.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Nejoblíbenější předměty: tělocvik, zpěv a ruční práce. Na druhé straně matiku jsem nenáviděl.

Moje první láska?

Na první lásku si docela jasně vzpomínám. Jmenovala se Květa Mikulová, bylo jí asi devět let a já byl zřejmě o něco starší. Byla krásná, byla milá a já ji tajně miloval. Musím dodat, že moje láska nebyla vyslyšena a opětována.

Čím jsem chtěl být?

V dětství jsem se touto otázkou nikdy nezabýval, tak jsem o možnosti nějakého zaměstnání nikdy neuvažoval. Ale podvědomí přece jen napovídá– kuchař. Když jsem byl starší, chtěl jsem být cestovatelem jako děda, který šel za Rakouska-Uherska pěšky z Přerova do Říma. Později ty představy byly různé, ale většinou se nenaplnily, až na jednu.

RODINA

Jak potkal svého životního partnera?

Svoji lásku a později životní partnerku a ženu Alenku jsem potkal na krajinářském kurzu, který vedl malíř Josef Šrámek v Hradci nad Moravicí. Byly to časy překypující očekáváním a romantikou.

Děti, to jsou starosti i radosti...

Máme dvě dcery. Obrazně řečeno – když dítě upadne, musíte jej zvednout, postavit na nohy a pofoukat bolístku.

Kdo je u nás pánem domu?

Asi žena – a já řeším spíše otázku, jaký bude náš vztah k Tchaj-wanu, abych parafrázoval Wericha.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Nemám rád podrazy a závist a duchovní obřezanost.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

To je pro muže hloupá otázka...

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Nedělám...

Mé nejoblíbenější jídlo?

Jsou to chlupaté knedlíky s hromadou křupavých škvarků, na způsob, jak je dělávala moje maminka.

Pivo lahvové, nebo točené?

Pivo je pochopitelně nejlepší dobře natočené a správně vychlazené. V posledních letech mě více vzrušují krásná moravská vína, která překvapují svojí výbornou a stoupající kvalitou.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

V lednu jsme s kolegy Zbyňkem Janáčkem a Markem Sibinským zahajovali výstavu na ASP (Akademia sztuk pięknych) v Lodži a při té příležitosti jsem navštívil dvakrát Muzeum moderního umění. Byl to velmi silný zážitek. Perfektní instalace, kvalitní výběr artefaktů a vynikající řešení a atmosféra interiérů muzea a velká frekvence návštěvníků. Dále návštěva Muzea kinematografie, kde kromě historické části byla vystavena ojedinělá sbírka archiválií na téma Roman Polański, herec a režisér. A pochopitelně zrestaurovaná cihlová architektura Lodže z 19. a 20. století.

Můj vztah ke sportu...

Sport nepřináší žádné trvalé hodnoty. Dnešní sport je svým způsobem napínavá a vzrušující podívaná, ale i bezohledná honba za rekordy a penězi. Uznávám spíše amatérskou verzi sportu.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

To není vhodně formulovaná otázka. Nemohu krátce reagovat. Je to na delší samostatný rozhovor s parciálními podotázkami.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Každá práce by měla člověka do určité míry bavit a měla by i splňovat určitý stupeň kreativity, ze které má člověk radost a uspokojení. Mohu říci, že moje práce mě stále v mém věku uspokojuje a neustále mi otevírá a předkládá nové problémy a vybízí mě, abych je řešil bez ohledu na finanční přínos. Jsou ale možná profese, kde to neplatí.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Důležitá je kreativní složka mé práce a ta spolu s ostatními aspekty tvorby vyvolává někdy pocity euforie a štěstí.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Tuto otázku si zatím nekladu.

Čím bych chtěl být, kdybych se zasnil...

Zasnění a realita jsou rozdílné kategorie. Dávám přednost realitě. V žádném případě nejsem povrchní snílek.

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila...

Někde v magistrátních kuloárech prý zazněla podivuhodná historka. Že prý se na jaře začne v Ostravě stavět městská galerie, koncertní síň, „Černá kostka“ a fungl nové městské muzeum, a to proto, že fotbalová lobby uznala, že nový stadion za dvě miliardy jenom pro fotbalisty nepotřebuje, a odstoupila od výstavby fotbalového stadionu ve Svinově. Magistrát prý aplaudoval – nominace Ostravy na hlavní město evropské kultury v roce 2015 je v kapse!?!

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Rozptýlení osobních chmur není zas tak těžké. Horší to je s rozptýlením a úbytkem politiků na všech frontách, kteří nám chmury a blbou náladu způsobují a život v této zemi zbytečně komplikují.