Štenclová: V první třídě jsem se vdala na toaletě

Nejraději maluje blízké lidi, které dobře zná, ale portrétovala i velmi známé osobnosti, třeba Ivanu Trumpovou nebo hokejistu Pavla Kubinu. Ráda používá i netradiční materiály. K těm neobvyklým patří třeba obraz, který vytvořila na15 tisících vatových tyčinkách na čištění uší.

Rodačka z Opavska zůstala po studiích na dva roky v Praze, ale před časem se vrátila zpět na sever Moravy. Teď má svůj ateliér přímo uprostřed Ostravy na Masarykově náměstí.

Na konci dubna se uskuteční v galerii Beseda v Ostravě vernisáž výstavy Female Hysteria, kde se představí s dalšími třemi umělkyněmi. Její tvorba obohatí i letošní sympozium Smaltart. Na léto připravuje samostatnou výstavu v Praze, v prosinci pak v opavském Obecním domě. V tomto roce se jí naskytla také možnost vystavovat v Českém centru ve Stockholmu.

DĚTSTVÍ

Má nejhezčí vzpomínka z dětství...

Měla jsem to štěstí strávit krásné a bezstarostné dětství na venkově. Těžko jednu vzpomínku upřednostnit.

Jaký jsem byla žák?

Zprvu poctivec, později filuta s tahákem v kapse pro případ nouze.

Nejoblíbenější a nejnenáviděnější předmět?

Myslím si, že oblíbenost či neoblíbenost se nemusí odvíjet jen od předmětu samotného, často je provázána s přístupem kantora, který jej vyučuje. Jeden rok jsem fyziku nenáviděla, druhý rok zbožňovala.

Moje první láska?

Jmenoval se Petr, v první třídě nás kamarádka oddala na dámských záchodech. Po několika letech, co jsme se neviděli, se mi svěřil, že je homosexuál. Stal se mým nejlepším přítelem.

Čím jsem chtěla být?

Zvěrolékařka. Dodnes se občas zamýšlím, jaké by to asi bylo...

RODINA

Jak jsem potkala svého životního partnera?

Zdali je můj současný partner „životní“, nejspíše ukáže čas, za pár let to bude zřetelnější... Pak ráda zavzpomínám, jak jsme se potkali.

Děti, to jsou starosti i radosti...

Věřím to všem, kteří je již mají.

Kdo je u nás pánem domu?

Když jsem doma, tak já, v jiných případech si netroufám tvrdit.

Co mě dokáže totálně vytočit?

Nevím, čím to je, ale občas vše, co dýchá.

Domácí práce nenávidím, či miluji?

Domácí práce jsou nutnost. Nic víc, nic míň, žádné emoce.

KONÍČKY A TAK

Když si chci oddechnout, dělám...

Před dvěma lety jsme si s přítelem pořídili sportovní čtyřkolky. Nabízejí adrenalin, zábavu i aktivní relax. Jedna vyjížďka v terénu a hlava se vyčistí.

Mé nejoblíbenější jídlo?

K samotnému vaření jsem si „prozatím“ nenašla kladný vztah, to ovšem nemění nic na tom, že mám jídlo ráda. Přítel však vaří rád a skvěle. Rajská omáčka v jeho podání je gurmánskou procházkou rájem.

Pivo lahvové, nebo točené? (Když ani jedno, tak jaké pití?)

Čistá Havana bez ledu.

Kulturní událost, která mě v poslední době zaujala?

Výstava Michaela Rittsteina v ostravské galerii Beseda.

Můj vztah ke sportu...

Optimistický.

PRÁCE

Proč dělám to, co dělám?

Je to rozjetý vlak. Nechci a snad ani nemůžu „vystoupit“. Jsem šťastná, že při profesi, kterou jsem si zvolila, mohu setrvat a nadále svobodně pokračovat.

Je mi práce koníčkem, nebo „jen“ obživou?

Kdyby se mi má práce stala pouze nutností, byla by to cesta do pekel. Doufám, že se tak nestane.

Kdy jsem v práci nejšťastnější?

Jakmile se můj vnitřní nekonkrétní pocit ztotožní s reálným hmatatelným výsledkem.

Kdy mám chuť s tím seknout?

Občas. Když se to stane, učiním tak a dám si pauzu.

Čím bych chtěla být, kdybych se zasnila...

Neviditelnou.

NA ZÁVĚR

Historka, která mě v poslední době nejvíce pobavila...

Zaposlouchám-li se do předvolebních slibů politiků, mám o zábavu postaráno.

Co dělám, když na mě přijdou chmury?

Zeptala jsem se přítele. Řekl, že prý bývám nejmilejší ze všech. Velmi záludně se však u toho usmíval...