Zdeněk Krulikovský absolvoval Státní konzervatoř v Ostravě, při studiu působil v operetě Státního divadla. Roku 1971 nastoupil do Armádního souboru Víta Nejedlého v Praze jako sólista, poté už střídal angažmá převážně v hudebních divadlech, kde zpíval a hrál v operetách a muzikálech.

V letech 1974 až 1982 účinkoval v Krušnohorském divadle v Teplicích a v opeře v Ústí nad Labem, tři roky strávil v Těšínském divadle a roky 1985 až 1990 ve Státním divadle Olomouc. Řadu let působil jako pedagog oboru sólový zpěv na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Je autorem knih o Lašsku, napsal i několik divadelních her, například „Ondraš, pan Lysej hory". V rozhovoru pro Deník plus prozradil, jaký je „jízdní řád" oslav kulatin Království lašského.

Jako místecký rodák dlouhodobě žijete v nedaleké Skalici. Čím je podle vás tento kraj specifický, v čem spočívá jeho kouzlo?
Naše nádherná krajina, která je sice po dlouhý čas těžce zkoušená zásahy člověka, oplývá něčím, co nemá nikde obdoby: hory, lesy, řeky, potoky. Z ostravské roviny zvedá se přes pahorky k horám, které mají už karpatský charakter – Lysá, Smrk, Kněhyně… Je malebná i drsná, krásná však po celý rok. A pak lidé, původní lašské obyvatelstvo, které je specifické nejen svým nářečím a z něho vycházejícími písněmi, ale i svými povahovými rysy. Zde se cítím nejlépe na světě, opravdu doma. Téměř dvacet let jsem pobýval mimo náš kraj a dařilo se mi velice dobře, přesto jsem uvnitř slyšel stále hlas: Domů!

Dlouho jste působil jako učitel sólového zpěvu na konzervatoři Jsou absolventi, kteří vám z nějakého důvodu utkvěli v paměti?
Na Janáčkově konzervatoři v Ostravě jsem působil 23 let, skončil jsem před třemi roky. Už jsem „přesluhoval", ale nechtěl jsem zanechat nedokončené dílo. Dovést své žáky k absolutoriu je jakási morální povinnost, součást pedagogického poslání. V závěru své činnosti jsem navíc měl několik opravdu talentovaných posluchačů, ať to byl Lukáš Baran, Tomáš Kura či Lukáš Bařák, který již slaví v Praze opravdové pěvecké úspěchy. Učil jsem zpívat i celou řadu herců a hereček, mnozí jsou již velmi známí a zpěv je součástí jejich profese – za všechny jmenuji třeba Patrika Děrgela, který je opravdu „v kurzu".

Uplatnil jste se jako operetní pěvec a hlasový pedagog. Jak vy sám pečujete o své hlasivky? Udržujete je v kondici?
Zpěv je stále nedílnou součástí mého života. Zpívám denně, občas uděluji ještě rady nadějným adeptům pěvectví a pak – stále sám veřejně vystupuji se svou družinou, kde především zpívám lidové písně z celého našeho regionu.

Jste samozřejmě známý jako lašský král. Co všechno tento titul obnáší?
Radosti i starosti. Těch je mnohem víc. Občas čelím útokům závistivců, kteří ani zdaleka netuší, co mé kralování všecko obnáší. Někdy nevím co dřív. Nejvíce jsou to starosti o finance. Vydáváme již šestým rokem periodikum Lašský dostavník, který je v čím dále větší oblibě u lidí nejen v našem kraji. Shánět však na něj peníze není jednoduché. Sponzoři jsou často vrtkaví, jen pár těch nejvěrnějších nás stále drží „nad vodou". Radost mám, když vidím, jak veřejnost čím dál víc vnímá celou tu naši „lašskou obrodu", jak se o naši činnost stále více zajímá. A když mě vítají na nějaké slavnosti a zpívají se mnou hymnu, tak to opravdu hřeje u srdce.

Království lašské vzniklo v září roku 1987 ještě v ilegalitě. Připravujete k jubileu v příštím roce nějakou speciální akci či oslavu?
Určitě. Třicet let Království lašského je už důvod k pořádným oslavám. Nejde však o slávu naši, ale o Lašsko, o jeho zviditelnění. Už 9. dubna oslavy zahájíme na Frýdeckém zámku, kde budeme při velikonočním jarmarku od dopoledních hodin účinkovat v Rytířském sále, 8. června bude v zámeckých prostorách vernisáž výstavy o celé naší třicetileté činnosti, ta se pak v srpnu přesune do památníku v Raškovicích a do muzea Lašská jizba v Sedlištích. Tam také zřejmě oslavy vyvrcholí první sobotu v září při Lašských slavnostech na Bezručově vyhlídce. Během léta bychom pak chtěli sehrát ještě několik koncertů a představení po hradech a zámcích regionu. Vše by mělo být ukončeno 15. září, kdy připadá výročí, setkáním nejvěrnějších příznivců v Hodoňovicích U Čendy.

Co všechno se za těch 29 let změnilo? Dá se říci, že se vyvíjí také lašské nářečí?
Změnilo se hodně. Příchodem nové doby se o všem mohlo mluvit a psát mnohem otevřeněji, Muzeum Beskyd pořádalo kolokvia, přednášky, my jsme pořádali besedy, výchovné koncerty pro děti a mládež, otázka Lašska se začala všeobecně otvírat. Pak ovšem přišel i negativní boom na komerční bázi, rostla „valachománie", které jsme čelili i my - ruku v ruce s Markrabstvím lašským, které vzniklo na Čeladné, jako protipól Valašského království, které se tlačilo na výsostné území Lašska. Vzniklo Lašské společenství v Brušperku a další iniciativy. Když jsme v roce 2006 vydali moji Knížku pro každého Lacha, Lašsko-český slovník a obrazovou publikaci Lašsko, kulturní a etnografický region Moravy a Slezska, nastala velmi kladná odezva z řad folkloristů a lidových literátů, která vyústila v potřebu periodika. Tak v roce 2016 začal vycházet Lašský dostavník, u jehož zrodu stál Jan Kukuczka a paní Irena Kopecká. Dostáváme příspěvky i v nářečí – jak ze slezské, tak z moravské strany Lašska. Jestli se nářečí rozvíjí? Těžko říct. Můžeme však konstatovat, že se obrozuje a je stále živé.

Je pravda, že jste autorem lašské hymny?
Ano. Vznikla spontánně 15. září 1987, kdy jsme vyhlásili Lašské království – jako obrodu všeho lašského. Při Radegastu - v jedné restauraci v Olomouci, kde jsme byli v „hanáckém exilu" - mě napadly první dvě sloky. Třetí pak na konci etapového pochodu kolem Lašska v roce 2001. Melodie je inspirována slavnou písní „Hej, Slované".

Laši tradičně vítají nový rok výšlapem na „Monte Čupelo", organizujete rovněž turistické výšlapy. Dá se tedy říct, že turistika je vaším velkým koníčkem?
Turistika, tramping, prostě vše, co je spjato s přírodou. Kromě tradičních výplazů, které jsou spojeny s recesí – MikuLašský výplaz na Prašivou, Silvestrovský na Čupek, Polární expedice v únoru na Andreas hill - Ondřejník, Prvomájový výplaz z Pusteven k Radegastu, Horolezecký výplaz na K1 - Krmelínský kopec 28. září, Lašsko-valašský výplaz na Radhošť 28. října – pořádáme již třetí rok jednou měsíčně vlastivědné výšlapy po regionu. Letos pod názvem „Stopami dávné minulosti Lašska" - Zaniklé i stojící hrady, tvrze, dvorce. O prázdninách již dlouhá léta vyrážím se svou družinou na týdenní vandr. Letos to byl Beskid Źiwiecki v Polsku a nejvyšší hora všech Beskyd, tudíž i Velkého Lašska, Babia Góra.

Ví se o vás, že celý život máte velice blízko k divadlu. Jaké divadelní žánry máte nejraději a proč?
Miluji hudební divadlo, které je spjato s lidovou písní. V operní tvorbě jsou to především díla Leoše Janáčka – na prvém místě Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, ve které jsem kdysi pohostinsky účinkoval v opeře v Ústí nad Labem, stejně jako v Zuzaně Vojířové od Jiřího Pauera. A také lidové operety a zpěvohry. Před deseti lety jsem napsal komedii se zpěvy „Ondraš, pan Lysej hory", kterou stále hrajeme po vlastech českých jako Lašská divadelní společnost Gigula. Obsazení rolí se časem dost změnilo, mladí herci, původně posluchači Janáčkovy konzervatoře, se rozprchli do divadel v Ostravě, v Praze, v Brně. Ti, kteří jsou v Těšínském divadle, v Gigule většinou vytrvali. Nyní se v Českém Těšíně připravuje inscenace, která bude plná písní a tanců jak ze Slovenska, tak z východolašské oblasti. Vypadá to, že se po více než třiceti letech vrátím na prkna tohoto divadla a budu v této hře hrát a hlavně zpívat – dokonce i po boku své dcery Adély, která je již léta členkou České scény Těšínského divadla.

Čemu se ve volných chvílích ve Skalici věnujete?
Chalupu, kde již od roku 2002 bydlíme a kterou jsem vlastnoručně přebudoval, nyní již jen udržuji a občas ještě něco vylepšuji. Máme velkou zahradu, kde vládne moje manželka, já pomáhám při hrubé manuální činnosti, ořezávám stromy a pak se hlavně věnuji sklizni a „konzumaci" ovoce. A od jara do podzimu je to tráva a její kosení… Do okolní přírody vyrážím většinou ráno - s naší desetiletou fenkou Regínou.

Jak se díváte na moderní technologie? Používáte je často?
Jsem víceméně konzervativní typ, do ničeho se nehrnu. Avšak doba se mění, pokrok zastavit nejde. Tak to, co potřebuji nutně ke své činnosti, používám: mobil, počítač, internet. Ale přiznám se, že raději řežu dřevo ruční než motorovou pilou, vrtám nebozezem, šrouby utahuji šroubovákem.