Právě v příjemných interiérech kavárny, která je součástí komorní výstavní síně, vznikl rozhovor s tímto umělcem.

O čem je vaše současná ostravská výstava nazvaná Nejen tři cesty za architekturou?

Díky úsilí architekta Tadeáše Goryczky, který je určitým zprostředkovatelem a „hybatelem" mezi architekty a jejich různými tvůrčími projevy, se nyní uskutečnila moje ostravská prezentace. Svoji výstavu kreseb bych nazval psychoterapeutickou. Už delší dobu si totiž kreslím při svých cestách po kavárnách, abych se uklidnil. A takto vytvořená kresba má pro mě větší cenu než fotografie, anebo to, že bych bouchal do počítače, protože to neumím. Je současně výrazem mého určitého osobního prožitku, kdy člověk byl v daném okamžiku na nějakém konkrétním místě ve světě.

Pokud vím, Ostravu znáte z hlediska architektonického docela dobře. V čem je pro vás šumná?

David Vávra absolvoval stavební fakultu ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze. Společně s Milanem Šteindlerem spoluzakládal Divadlo Sklep. Pochází z Prahy-Braníku, kde vyrůstal a dodnes tam bydlí. K tomuto místu se vztahuje celý jeho život. Jako architekt působil především v Praze a okolí. Je znám též jako spoluautor a zasvěcený průvodce úspěš-ného televizního seriálu Šumná města, který vytvořil s Radovanem Lipusem. Působí také coby příležitostný básník, obzvláště při slavnostních příležitostech. Zahrál si ve filmech Kopytem sem, kopytem tam, Pražská pětka, Kamenný most, Kouř, Pasti, pasti, pastičky, Vejška a v řadě dalších. Napsal knihu Tři cesty architektury. Je ženatý, má čtyři děti, příští rok oslaví šedesátiny.

Je to logické, neboť první díl televizního cyklu s názvem Šumná města začínal právě v Ostravě. A navíc termín šumná je na pravém místě, neboť toto slovo vymizelo z českého slovníku dvacátého století a zůstalo jenom v ostravském nářečí. A je pravdivé, pokud jde o Ostravu. Vždyť v souvislosti s tímto prvním dílem Radovan Lipus, režisér a spoluautor celého cyklu, uvedl, že právě industriální prostředí Ostravy je velmi cenné v tom, že dokázalo inspirovat řadu výborných tvůrců, kteří sem přišli. A ne že Ostrava je temná, ale je šumná.

A kouzlo Ostravy spočívá podle mě ve spojení industriální architektury a bohatství, které plynulo z té industrie a dokázalo sem přivést architekty. Ostrava má architektonické kouzlo v tom obrovském střetu vjemů. Jdete a najednou je před vámi kulturní dům ze šedesátých let minulého století a nedaleko v jedné okrajové čtvrti je louka, na které se třeba pasou ovce, pak zase vidíte těžní věže a do toho jede odněkud vlak a opodál se objeví funkcionalistický kostel. A tento dojem je asi velmi silný pro toho, kdo sem přijede na dva dny a určitě někdy těžší je v tom žít.

Nemalá část Ostravanů odmítla obchodní centrum Nová Karolina a dokonce mu dalo velmi hanlivý název Fukušima. Jak se díváte na tuto stavbu?

O tom názvu jsem neslyšel, lidé tomu vždycky dají ty „nejlepší termíny". Tak asi je tady veliká chyba, což se v České republice bohužel stává, že se vypíše nějaká architektonická soutěž a její pravidla se nedodrží. A že to jiné řešení tam nepřineslo to, co se od daného projektu očekávalo…

Projel jste jistě už pořádný kus světa. Jsou země, kam se rád vracíte?

Náhoda osudu tomu chtěla, že jsem se mohl někam vracet do Japonska, Izraele nebo Brazílie. A že se tam člověk jakoby rád vrací, současně si při tom potvrzuje věci, které si oblíbil. Proto mám rád stejné kavárny a situace, ale dokážu žít i bez nich, a rád přicházím do nových prostředí, ale pravda také je, že nejraději jsem doma.

Kdo je vaším guru v současném architektonickém světě?

V tom zase nejsem tak dobrým pátračem. Architektonickou scénu ve světě sleduji hodně chaoticky a vždy-cky jsem nejvíce ovlivněn zemí, ve které se právě nacházím. Nikdy jsem neměl v tom-to směru žádné vzory. Tím, že jsem ve čtyřech letech viděl tatínka sedět za stolem jako architekta, tak jsem si řekl, že bych chtěl být architektem.

A ten život šťastnými náhodami směřoval k tomu, že jsem se architektem také stal. Jaký jsem v této profesi, to musí říci ti, kteří obývají prostory, jež jsem jim navrhl. Ale že bych měl nějaké vzory, to se říci nedá. Snažím se dělat v rámci určité „náhodnosti", ale také podle toho, co z toho v daný okamžik vyplyne.

Pokud za vámi někdo přijde, abyste mu třeba navrhl dům, vycházíte více z jeho požadavků, anebo se řídíte spíše vlastní invencí?

Architektura je především služba a architekt by měl do jisté míry a v tomto případě sloužit. Musím se především ptát na klienta a také na to, jaká je jeho potřeba. Další důležitá věc je místo, kde má stavba vzniknout, a kolik na ni má peněz.

A teprve poté bych měl jako architekt prezentovat svůj názor. Ale jsou velcí tvůrci, jako byl Corbu-sier, který se rozhodl a někomu vnutil svůj názor, a ten druhý se s tím buď smířil, nebo ne. Osobně jsem pro určitou harmonii, která by měla sloužit člověku a ne mu za každou cenu něco vnucovat.

Jste známý herec, člen legendárního Divadla Sklep, v němž humor hraje určitě jednu z hlavních rolí. Je s vámi legrace také v soukromí? Přenášíte případně ten „veselý pohled" do architektury?

Sám nevím, co je humor v architektuře. Samozřejmě někdy je to taková „prdlost", ale i určitá schválnost, která může být trochu humorná. Jistěže nejlepší humor je ten nechtěný. Tak to bývá v životě, nejzábavnější historky vznikají z toho, kdy se člověk nejvíce ztrapní.

Ale i ten humor při projektu domu také existuje. Třeba v tom, když se hodně soustředíte na nějaký určitý prvek, který ani pořádně nejde dodělat. Ale mnohdy to samotné architektuře příliš nevadí, když funguje sama o sobě, aniž by zazněl ten hlavní nápad, tak není ke škodě věci.

Trávíte více času ve městě, nebo v přírodě?

Hodně času trávím ve městě, ale je pravda, že také často vyrážím do přírody na kole. Zatímco na kole jsem rád sám, ve městě jsem zase více ve společnosti.

Cítíte se být více hercem, či architektem?

Architektura je moje pracovní náplň. Herectví jsem nikdy nestudoval, nemám na to správné přepoklady. Je pro mě stejná psychoterapie jako kresby. Herectví je pro mě zábava, je to kolektivní saunování… V příštích dnech slavíme pětačtyřicáté výročí Divadla Sklep a přes všechny propady, kličky a slepé ulice se máme coby členové divadla i po těch letech rádi.

Zrealizoval jste už i nějaký dosti „šílený" nápad, pokud jde o architekturu?

Kdyby za mnou někdo přišel a řekl mi, že chce plnou čistou louku a na ní barák a má na to neomezený rozpočet, ale můj návrh a fantazii by vůbec nebral vážně, tak takový projekt by mě absolutně nezajímal…

Kdy pociťujete šťastné naplnění ve své práci?

To se jednoznačně říci nedá. Jsou to jenom takové drobné vlnky, ale aby si člověk řekl, že je to přesně tak, jak předem chtěl, tak tomu nikdy přesně není. Lidské síly jsou omezené a každá věc má v sobě nějaké chyby.

Jaký jste v soukromí?

Tam mohou být všechny polohy od nesnesitelného floutka přes drsného vypraveče až po „tiché lesní usebrání". Cítím se starý tak na osmnáct let a jsem v pubertě, byť mi bude příští rok šedesát.

Jste rodinný typ?

To se musíte zeptat mé rodiny. Máme čtyři děti, nerozvedl jsem se, tak asi v té rodině něco klape.

Uvidíme vás v nejbližší době na televizní obrazovce, filmovém plátně v nějakém novém filmu nebo na jevišti?

Každý rok připravuje Divadlo Sklep novou Besídku. Nejinak je tomu i letos, na podzim s ní přijedeme také do Ostravy. A pokud jde o televizi, zahrál jsem si ve třídílném filmu Böhmen und Möhren, který je věnován právě výročí našeho divadla, stejně jako celovečerní dokument Olgy Dabrowské s názvem Tajemství Divadla Sklep aneb Manuál na záchranu světa, který by se měl objevit v kinech už v květnu.

A mimofilmovým projektem je moje kniha Tři cesty za architekturou, s níž souvisí i moje současná ostravská výstava. Je to sborník osobních kreseb z cest, které vedou do čtyř zemí Řecka, Izraele, Brazílie a Argentiny.