Jako autoři jsou pod ní podepsáni Petr Šiška, producent, textař, scenárista a hudebník, a Dušan Rapoš, režisér, skladatel a producent. To byl také důvod k našemu setkání s Dušanem Rapošem, kdy vznikl následující rozhovor.
V říjnu vyjde vaše československá pohádková kniha Když draka bolí hlava, kterou jste napsal společně s Petrem Šiškou. Jen nedlouho poté, co v kinech běží váš film Muzzikanti, který jste charakterizovali jako „letní filmovou romanci plnou písniček“, v němž nechyběla láska. Proč jste se rozhodli pro žánr knižní pohádky?
Protože Petr i já jsme pořád jako malí kluci. A pohádek není nikdy nazbyt. Navíc mají jasnou adresu děti. Jsou to sice nekompromisní čtenáři, ale jejich názory a prožitky jsou upřímné a spontánní. Děti vám řeknou to, co skutečně u čtení vaší knížky cítí, tak jsme s Petrem moc zvědaví…
Kniha je psána dvojjazyčně a to tak, že česky psané pasáže plynule přecházejí do slovenštiny a naopak. Jak se vám takto tvořilo?
Náš hlavní hrdina dráček Čmoudík má dvě hlavy. Jedna mluví česky a druhá slovensky. Tím pádem mělo československé autorské zastoupení logiku. Navíc, s Petrem se mi dělá dobře, protože sdílí i moje krédo, nedělat „umění jen pro sebe a hrstku pseudointelektuálů“, co vás na rautu cestou ke chlebíčkům a sponzorskému vínu poklepou po ramenou, ale hlavně pro normální lidi, kterým percepce průzračné lidské fantazie pomáhá otevřít kdesi uvnitř „trezor svých citů“ a umožnit jím tak spontánně se smát, brečet, ale i se trochu bát, prostě cítit vůni života. Na druhé straně ale nemáme ambici se čtenářům, respektive divákům, nějak lacině podbízet. A vždy se snažíme dostat do našich kreací nějaké pozitivní a možná i poučné poselství.
V knize jsou velmi působivé ilustrace…
Mladého slovenského výtvarníka Martina Schwarze mi doporučil můj kamarád z Bratislavy, světoznámý grafik a rytec Martin Činovský, jako velice osobitého talenta a nemýlil se. Martin udělal skutečně nádherné obrázky a s jakou radostí je dělal, tak je radost se na ně dívat. Navíc je to velice skromný kluk ze středního Slovenska, zatím „nezkažený bohémskou Bratislavou“ a jeho pohled na svět je čistý, laskavý a pozitivní. A v tom jsme si všichni tři i s Petrem rozuměli.
Vedle knihy vznikl současně scénář k celovečerní a pohádce. O čem bude vyprávět?
O tom, že „více hlav více rozumu!“ A v podtextu chceme připomenout, že i když mají Češi a Slováci už delší dobu každý „svou hlavu“, pořád mají společné srdce a do značné míry i identitu, což je v téhle době víc než aktuální…
V knize jsou i texty písniček, takže předpokládám, že půjde o hudební film…
Půjde o klasickou pohádku s písničkami, které v tomto žánru mají své přirozené místo. Navíc naše písničky budou dějotvorné, aby se jen nemluvilo, ale i zpívalo. Píšou je pro nás ti nejlepší čeští a slovenští hitmakeři, tak z toho máme radost.
Váš předcházející společný snímek s Petrem Šiškou Muzzikanti měl hvězdné mezinárodní herecké obsazení (Michalina Olszańská, Pavel Kříž, Martin Dejdar, Maroš Kramár, Patrik Děrgel, Sandra Sandeva, Eva Vejmělková a mnozí další). Máte už tipy, koho byste mohli obsadit do hlavních rolí, popřípadě kteří zpěváci se ve filmu objeví či budou zpívat?
Samozřejmě že představu mám, no nerad bych předbíhal. Rád dělám se skvělými herci. Až bude jasné, kteří z nich 'rádi dělají se mnou', dám vědět…
Kde by se mělo všude natáčet a kdy?
Natáčet by se mělo především tady v moravskoslezském regionu, konkrétně v Třinci, Karviné, Dolní Lomné a okolí, také na Slovensku kolem Žiliny, nějaké sekvence i v Praze v trikovém ateliéru. Oba jsme s Petrem patrioti a tak se snažíme, podobně jako u filmu Muzzikanti, dát práci a možnost zviditelnit svůj talent tvůrcům a interpretům z našeho regionu, v němž také už řadu let žiji. A že jsou tady šikovní lidé, to všichni víme. Bylo by fajn nedělat tady na severu Moravy a ve Slezsku 'jen' koncertní a jiné převzaté produkce, ale čím více začít produkovat vlastní projekty, které by daly práci našim lidem. Máme tady skvělé herce, muzikanty, architekty, kostýmové návrháře, kameramany, jen to chce spojit se a společně s místními kulturně-osvětovými institucemi a Českou televizi Ostrava začít tvořit své vlastní „domácí příběhy“. Mám toho v branži „najetého“ hodně a řeknu vám, že filmový svět dnes, paradoxně, více osloví lokální, autenticky ztvárněné témata než takzvaná „hra na světovost“, neboť pravda a upřímný prožitek dnes mají v kinematografii velikou váhu a diváky více zajímá, co se odehrává za oponou lidské duše a ne před ní.
Pokud vím, byla to právě orientální pohádka Falešný princ, kterou jste jako režisér debutoval v hraném filmu a důvěrou vás poctil samotný Jaroslav Dietl, který k pohádce napsal svůj poslední filmový scénář těsně předtím, než odešel do nebe, a z mnoha tehdy už renomovaných režisérů se rozhodl právě pro vás. Čím je pro vás tento žánr přitažlivý? Ptám se proto, že vaše dosavadní filmové i hudební opusy mají mimořádně široký záběr…
Myslím, že všichni potřebujeme pohádky, protože pro mnoho lidi život pohádkou zrovna není. Svět kolem nás ztvrdnul a často díky naší lhostejnosti vyhrává zlo. A pohádky nám připomínají sílu dobra, lásky a přátelství. Dělat s mistrem Dietlem pro mě byla nejen velikánská čest, ale také škola, kterou bych dopřál všem mladým začínajícím režisérům a scenáristům. A navíc to byl fajn chlap.
Jak se cítí Dušan Rapoš v čase babího léta roku 2017?
Jak se asi může cítit chlap v čase babího léta, obklopen čtyřmi „babami“, včetně naši fenky Kešu…? Přece „babíječně“.