Ve Výtvarném centru Chagall v Ostravě byla zahájena jeho retrospektivní výstava grafiky, kterou vytvořil za půlstoletí své dosavadní umělecké činnosti.

Co nabízíte návštěvníkům své současné ostravské výstavy?

Je to opravdu velmi zúžený přehled mé dosavadní grafické tvorby za uplynulé půlstoletí, doplněný několika komornějšími objekty.

Jako klasický sochař a grafik jste také propadl počítačové technologii, kterou v Ostravě prezentujete…

Ano, vystavuji zde v jedné sérii svůj autoportrét, respektive záznam figury v určitých gestech, kdy je člověk vnějšími vlivy a chodem tohoto světa jistým způsobem manipulován a fyzicky a duševně opravdu zraňován…

Co vás vždy zneklidňovalo v tvůrčím slova smyslu jako výtvarného autora?

Jako mladý tvůrce jsem začínal tím, že jsem se ve svém výtvarném projevu pokoušel zbavit figury a chtěl jsem vytvořit určitý typ abstraktního umění informelu, takže jsem se zúčastňoval různých výtvarných konfrontací nejenom na Slovensku, ale také v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Díky tomu jsem poznal mimo jiné dva výtvarné přátele Eduarda Ovčáčka a Miloše Urbáska, ale i mnohé další. Později jsem se jako sochař nespokojil s pouhou strukturální abstrakcí a znovu se mi do výtvarného výrazu vrátila figura, což mi dovolilo vyrovnat se s určitými problémy doby, v níž jsem musel žít, tedy s nastupující normalizací a vším tím, co po ní následovalo.

Ve svých téměř čtyřiasedmdesáti letech, které letos oslavíte, na mě působíte velmi vitálně. Jak se cítí autor, jehož díla zdobí Paříž, Soul, ale také Ostravu?

Pocházím z generace, která v roce 1968, kdy jsme pumpovali nový vítr, byla naprosto zmrazená a ve svém tvůrčím projevu omezená. A proto všechna díla, která se mně podařila ve světě navíc na prestižních místech realizovat, pokládám za velký úspěch, ať už to bylo ve vámi vzpomínaných metropolích či v Chorvatsku, Slovinsku. Měl jsem nádhernou výstavu v německém Pasově zásluhou rodiny Dieckmannů, která mě báječně přijala. Na taková setkání se nezapomíná.

Jste emotivním umělcem, který realizuje své nápady tzv. alla prima, anebo hodně přemýšlíte o prvotní myšlence?

Domnívám se, že všechno vyžaduje určitou vyváženost. Ale určitě jdu po prvotní myšlence, která potřebuje zpravidla i racionální stránku, ale ne tak, aby se z toho stal pro kumštýře jistý kalkul…

Kterou část svého života považujete za nejšťastnější?

Tímto způsobem neuvažuji. Neboť takto se dá přemýšlet pouze co do úspěchu popularity či financí. Ale pokud jde o tvorbu, to je velmi těžké říci. Je rozdíl mezi několikametrovou sochou, kterou jsem vytvořil, anebo pseudoarchitekturou, k níž jsem byl nucen se uchýlit v sedmdesátých letech minulého století.

Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl výtvarníkem?

Asi zahradníkem. (úsměv) Je to velký problém. Na tuto otázku nejsem schopen odpovědět, neboť moje profesní kariéra byla přímočará. Ve čtrnácti letech mě objevil učitel kreslení, že mám pro to cit, takže jsem to měl nalinkováno.

Jste velmi uzavřený člověk, pokud jde o vaše soukromí. Jaké máte záliby?

Dříve to bylo zahradničení, které zůstává dodnes. Ale opravdovou zálibou je mi stále výtvarné umění.