Je-li Praha stověžatá, mé Vítkovice jsou stokomínové...

Původně jste vystudoval scenáristiku a dramaturgiii na pražské FAMU. Měl jste v mládí blíže k filmu, televizi, či literatuře?

Film mě nikdy příliš nezajímal a nevzpomínám si, že bych toužil stát se filmovým scenáristou. Scenárista je nešťastník, jehož scenáře se zmocní režisér, přisvojí si ho a často či téměř vždy ho promění k nepoznání; od scénáristy se prostě jen očekává, že se během natáčení nebude plést filmovému štábu pod nohy. Byť jsem tedy vystudoval filmovou dramaturgii a scenáristiku, vždy jsem myslel jen na literaturu a na divadlo. Ano, také na divadlo, byl jsem vášnivým čtenářem divadelních her, jež jsem vnímal nikoli jako inscenační, nýbrž literárním problém. Slovem romány a divadelní hry se mi překrývaly v jednu slovesnou disciplínu.

Kdy vám bylo v životě jasné, že se stanete spisovatelem?

Že se stanu spisovatelem, jsem se rozhodl ve třinácti letech. A nezůstalo jen u rozhodnutí, nýbrž hned jsem se pustil do práce. Pamatuji se, že jsem popsal celý jeden sešit v černých deskách. Bůhví, kam se poděl!

Po roce 1970 se vám asi nežilo asi nejlépe, jak jste přežíval v pomocných dělnických profesích a co vás drželo nejvíce při životě?

V roce 1970 jsem byl mladý muž a nepřipouštěl jsem si žádné chmury. Vždyť by to bylo proti úradku přírody, kdyby muž ve dvaatřiceti letech ztrácel naději! Ostatně můj táta pracoval jako dělník v kotlárně Vítkovických železáren po celý svůj nepříliš dlouhý život (zemřel ve třiapadesáti letech) a v železárnách pracovala jako dělnice také moje maminka, tak proč ne já?! Fyzická práce mne neničila, kdepak, horší bylo, že jsem dlouhá léta psal jen do zásuvky. A teď si představte! V tom roce 1970 pracovali na ostravské Stodolní ulici při montáži nábytku tři spisovatelé Ota Filip, Josef Frais a já. Už nikdy nezažiji tolik debat, polemik i rozpustilosti, jako právě tam. Byli jsme trojka k pohledání! Třebaže jsme věděli, že je s námi zle, často jsme se řehtali jako koně. Rád bych o tom napsal román, ale vím, že bych to nedokázal, všechno je to zakleto v kouzlu okamžiku a bojím se, že je to nesdělitelné. Ale jen tak sobě pro radost jsem o tom napsal malou povídku. A vidíte, jak se všechno změnilo Ota Filip už čtyřicet let žije v bavorském Murnau, Josef Frais se letos na jaře odebral na pravdu boží a jen já stále ještě trčím v Ostravě.

Který román měl podle vás u čtenářů zatím největší ohlas? Víte už, čím to bylo?

Hned má první knížka, avšak nebyl to román, nýbrž útlá knížka povídek, kterou jsem nazval Povídky pod polštář. Ale proč měla takový úspěch a proč se o ní tolik psalo, dodnes nevím a vědět nikdy nebudu. Abych řekl pravdu, nechápu to.

Vím, že jste rodákem z Vítkovic co vám Ostrava dala a vzala? Proč jste ji nikdy neopustil?

Ostravákem se příliš necítím, mým městem, které mě k sobě poutá a vytváří napůl vysněný svět mých vzpomínek, jsou Vítkovice, to bizarní město přízemních domků, do něhož až brutálně vstoupily tovární haly. Když mi bylo pět nebo šest let, bál jsem se procházet kolem šroubárny, kotlárny či válcovny, hukot strojů, který se odtamtud ozýval, a blýskání ohňů ve mně vyvolávaly intenzivní představu pekla a dělníci míhající se mezi ohni pro mne byli čerti. Když jsem byl starší, začal jsem být pyšný na své město a říkal jsem si, je-li Praha stověžatá, mé Vítkovice jsou stokomínové. A věřte mi, dokonce jsem se pokusil ty komíny spočítat, ale nedopočítal jsem se jich. V minulém týdnu jsem se svým synem Markem opět po padesáti pěti letech vešel do areálu vysokých pecí a řeknu vám, že se mě zmocnil úžas nad velkolepým dílem anonymního, avšak geniálního sochaře, který vystavěl nejen vysoké pece, nýbrž i tu nádherně zmatenou síť rour. Ale abych už odpověděl na otázku. Co mi Ostrava dala? Jsou v naší zemi města, která by mi možná dala více. A co mi Ostrava vzala? Zhola nic. Proč by mi měla něco brát? A pokud jsem v Ostravě vskutku o něco přišel, je to jen má vina.

Jak se díváte na svět jako spisovatel liší se vaše práce a činnost od ostatních „běžných smrtelníků"?

Ale vždyť tím obyčejným smrtelníkem jsem také já! Nemyslím si, že ten, kdo píše, se liší od ostatních lidí. Každý máme v životě svou práci, nechci-li říci svůj úděl či své poslání, a pracujeme, aby náš život měl smysl. Nechápu ty, kdo si libují v zahálce a jejichž smyslem života je nepracovat, jen se válet a nechat se živit. To jsou jediní lidé, jimiž pohrdám. A pokud je spisovatelské řemeslo něčím odlišné, tak leda tím, že práce spisovatele je skryta, chce se mi říci utajená. Hodiny a hodiny samoty u počítače! Svým způsobem je to jistá řehole.

V poslední době píšete hodně. Vím, že jste ztratil milovanou bytost svoji manželku, která byla vašim druhým já, je to pro vás asi hodně těžké…

Když po čtyřiceti sedmi letech společného života v lásce, oddanosti a shodě jsem přišel o svou ženu Janu, v prvních dnech jsem si myslel, že by bylo jen spravedlivé, kdybych umřel také, a myslím si to dodnes. Jak k tomu přijde má žena, že zůstala kdovíkde sama, a jak k tomu přijdu já, že jsem také zůstal sám? Cožpak se dá žít bez lásky? Leda živořit. Ale dny jdou dál jeden za druhým, svým monotónním rytmem vrší se na sebe a vytvářejí novou geologickou vrstvu života, já se však musím ptát: Je to ještě vrstva pro můj život? Mohu ještě na této nové vrstvě času najít pro sebe koutek, v němž bych byl šťasten? A nevyhledá mne dříve smrt, než najdu odpověď? Kdož to ví…

Ale přesto zůstáváte stále velmi vitální. Co dává vašemu životu smysl na prahu životního jubilea?

Životní jubileum mi může být ukradeno. Nemyslím na ně v nejmenším a běda tomu, kdo by je chtěl slavit! Pokud být vitální, jak říkáte, znamená pracovat, pak ano, jsem vitální. Zrovna příští týden vychází v nakladatelství En Face, kde již ostatně vyšlo šest mých e-románů, můj nový rukopis, který se jmenuje Zpěvný pták Homér. To není špatný název, co říkáte? A co dává mému životu smysl? Když mi bylo pět let, chtěl jsem být vítkovickým obecním metařem panem Janstou. Nesmírně se mi líbila jeho předlouhá metla, a protože jsem si myslel, že každý metař musí kulhat jako pan Jansta, učil jsem se co nejvěrohodněji kulhat. Po nějakém roce, jak jsem rozum bral, jsem pochopil, že jako vítkovický metař se slávy a uznání nedočkám. Rozhodl jsem se, že se stanu spisovatelem, a již ve svých třinácti letech jsem na tom začal pracovat. Poté, co jsem v roce 1963 vydal svou první knížku, musel jsem si zklamaně přiznat, že spisovatelem ještě nejsem. Postupem let jsem vydával další knihy, avšak stále mi něco napovídalo, že k tomu, abych se stal spisovatelem, mi pořád něco chybí. A dokonce i po padesáti letech, která uplynula od vydání mé první knížky, jsem na tom stejně: stále nemám odvahu si říci: Ano, jsem spisovatel. Ale u všech všudy, pořád jsem ještě sám sebe nepřesvědčil, že se mi splnil můj dětský sen a stal jsem se spisovatelem. A tak píšu dál ve víře, možná bláhové, že jednou a mnoho času mi již nezbývá si budu moci s ulehčením oddechnout, vstát od počítače a říct tomu třináctiletému klukovi z Vítkovic: Tak přece jen se ti to podařilo, ty kluku ušatý, je z tebe spisovatel. Ale byla to dřina, co? Dřina na celý život!

MINIVIZITKA