David Balda, osmnáct let, jak jste si rozuměli?
David ví, co chce, snaží se dělat svou práci co nejlépe. A mě baví, že takhle mladý kluk se zabývá takovým tématem, a k tomu je neuvěřitelně pokorný. V dnešní době téměř ojedinělý jev.
Film je příběhem Davidova dědečka Vladislava, jak na vás působil?
Hodně jsme si povídali a moc mě potěšilo, když pan Balda starší říkal, že fakt vypadáme jako piloti. Dozvěděl jsem se od něho mnoho zajímavostí. Třeba říkal, že létali úplně ve všem od trenek po montérky. Tedy v aeroklubech, ve stíhačce měli pochopitelně kombinézy.
Balda junior si hlídal spíše scénář a Balda senior měl patrně i připomínky k reálnému dění. Opravil vás občas?
Přesně tak to bylo. David třeba chtěl, abychom do letadla kvůli záběru nastupovali z pravé strany. Dědeček povídá, že takhle by to nešlo. Že je to v zásadě jako u koně, na kterého se nasedá zleva. Takže i do letadla se leze zleva.
Dalo se u dědy a vnuka pozorovat silnější pouto?
Určitě. Jejich vztah je moc hezký. Kdyby David neměl k dědovi obdiv, film by nemohl vzniknout. A David si bude dělat pilotní zkoušky, na což se s dědou připravuje.
Vy jste ve své herecké kariéře ztvárnil spousty rolí – namátkou: krále, vodníka, hraběte, obhájce, policistu, komisaře, prodavače… A taky čerta Uriáše v pohádce Anděl Páně. Je, snad kromě čerta, některá role, kde si můžete říci: Tohle bych klidně dělal i v civilu?
Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel, ale pilota bych klidně dělal. Vždy se snažím do každé role dát něco ze sebe a něco si z ní vzít. Myslím si, že bych snad mohl jako civilní zaměstnání dělat většinu rolí. Ale zatím zůstanu u herectví.
Divadlo, film, rádio, dabing, audioknihy, taneční soutěž. Je něco vašemu srdci bližší, nebo je to tak, že moc přítomného okamžiku vyhraje nad vším?
Já nerozděluji herce do škatulek. Prostě herectví má v sobě mnoho vrstev, mnoho podob. Ale vím, že moderovat neumím, a odmítám nabídky. To je jiná disciplína. Pravdou ale je, že točit mě moc baví.
Lze říci, že nejvíce legrace jste si užil při natáčení obou dílů pohádky Anděl Páně?
Na každém natáčení se najde spousta veselých okamžiků. Nejsem ale ten, který by historky z natáčení sypal z rukávu. Většinou je zapomínám. Nálada a stupeň legrace jsou závislé na tom, jak si sedne tým. Anděl Páně byl výjimečný. Když jsme po letech točili druhý díl, připadalo mi, jako kdyby tam nebyla proluka deset let, ale rok. Byli jsme tam ti samí a pořád stejná sranda, prostě jsme si sedli.
Přijde třetí pokračování Anděla Páně?
To je častá otázka. Popravdě si ten nápad příliš nedovedu představit. A kdyby náhodou nápad byl, někdo to musí napsat. Musí se sehnat peníze a další čas uteče, než se začne točit. Už natáčení druhého dílu bylo trochu dráždění hada bosou nohou.
Myslíte po velkém úspěchu prvního dílu?
Ano. A úspěch dvojky považují všichni za zázrak. Takže i když nikdy neříkej nikdy, nejsem si jist, zda by v tomto případě nemělo platit rčení, že v nejlepším se má přestat.
Před dvaceti lety jste se vydal z Brna do Prahy a vstoupil do prestižního pražského Divadla na Vinohradech. Pamatujete se na ty chvíle?
Kolena se mi první sezonu klepala pokaždé, když jsem vyšel na jeviště. Já měl k Vinohradům neuvěřitelnou úctu. Vždycky jsem si říkal, jestli někdy půjdu do Prahy, chtěl bych do Vinohrad. V mých myšlenkách jiné divadlo nepřipadalo v úvahu. A nabídka skutečně přišla, kývnul jsem ale až na tu druhou. A byť jsem v Brně měl i mnoho velkých rolí, byl jsem rozklepaný a přicházel jsem s obrovskou trémou, jako kdybych přišel ze školy.
Třeba moje druhá role v Podzimní zahradě nebyla velká, ale maminku mi hrála Jana Hlaváčová, vedle mě Hana Maciuchová, Petr Kostka, Honza Teplý, Láďa Frej, Marta Vančurová, Gábina Vránová. Jedno velké jméno vedle druhého. A najednou se tam objeví takovej klučina z Brna. Velká škola to byla.
Takže vám herecké osobnosti nedávaly „sežrat“, že jste nováček?
Vůbec. Dodnes to nepochopím, ale já se po třech týdnech cítil, jako bych se v Praze narodil. V divadle vládly neuvěřitelně krásné vztahy a já měl pocit, že jsem tam doma.
Byl někdo vaším mentorem?
To je silné slovo. Ale první, kdo se o mě postaral, když jsem vešel, byl Petr Kostka. Tehdy jsem seděl u záchodu na židli a on říkal: „Co tady děláte?“ Já, že za chvíli zkouším. „Máte šatnu?“ zeptal se. Zakroutil jsem hlavou. Odeběhl za tajemnicí a za chvíli jsem seděl v takzvané mistrovské šatně – Viktor Preiss, Otíček Brousek, Petr Kostka a do toho já. Neuvěřitelné! A s panem Kostkou jsme se potkali i ve filmu Narušitel.
22
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
