Frontman kapely Kryštof Richard Krajčo: Chtěli bychom si zahrát i na Bazalech

Novým albem a sérií koncertů v halách i klubech přivedli všechny své fanoušky do varu. Když pak na podzim ohlásili vymodlený koncert na fotbalovém stadionu, strhla se o čtyřicet tisíc lístků doslova „mela".

Lidé je na internetu brali útokem a o dva měsíce později po nich nebylo ani památky. A tak Kryštof ohlásil druhý koncert. Sedmnáctého září, opět na Strahově, přičemž předprodej začal 14. února. „Kdy jindy než teď," řekla si ostravsko-havířovská kapela, která letos slaví pětadvacet let.

Zdroj: archiv autora

Za tu dobu se zařadila k nejpopulárnějším u nás i na Slovensku. Zpěvák a herec Richard Krajčo přiznává, že skupina je na vrcholu a prožívá výjimečné chvíle. „Myslím, že řadu lidí a interpretů svou tvorbou inspirujeme," neváhá říct Deníku v exkluzivním rozhovoru.

A neexceluje jen na hudební scéně. Po půlroce se s Davidem Švehlíkem vrátili na divadelní prkna s představením Deštivé dny, s nímž zavítali minulý týden do Ostravy. A jak sám říká, začal více myslet sám na sebe. „Mám takové předsevzetí," prozradil Krajčo.

Daří se vám novoroční předsevzetí dodržovat?

Zatím ano. Víte, já moc neznám to „věnování" se sám sobě, ale letos toho s kapelou není tolik, takže můžu vypnout, mám víc času a dbám o sebe i z jiného pohledu. Ve chvílích volna běhám, cvičím, tři hodiny denně hraju na piano a věnuju se hlavně dětem. To mi dělá radost. Když si to umíte nastavit, funguje to a já jsem tak nějak šťastnější. Je to fajn, občas myslet i na sebe. Dřív jsem byl zahlcený prací a najednou koukám, že mi bude čtyřicet a furt sprintuju někam…

Do důchodu?

Svým způsobem. Ale spíš mám pocit, že sprintuju, sprintuju, a nedoběhnu nikam. A tak se snažím svému bytí zde dát větší lehkost, omezit svůj workoho-lismus. Možná proto jsem se naučil věci odkládat či převelet na jiné lidi z týmu a mnohem víc si užívat přítomného okamžiku s přáteli kolem. Ježdění od čerta k ďáblu je asi minulost. Ano, když vyšla debutová deska a pak V siločarách, dva roky jsme bydleli v dodávce a odehráli 340 koncertů. Bylo to fajn dobrodružství, ale dnes jsme o 16 let dál.

Zdroj: Deník/Libor PlíhalHráváte v klubech i velkých halách. Kde se vám koncertuje lépe?

Rád mám obojí, každý koncert má jinou atmosféru. Třeba na halové Srdcebeat Tour jen tak nezapomenu. Pro mě splnilo všechny aspekty toho, jak si představuju naše velké turné. Divadlo, show a koncert v jednom, vše koncipované do velké haly, ale můžete z toho mít i komorní zážitek. Pak přijedete do klubu, kde máte lidi nadosah, a je to také skvělé, jen úplně jinak. Na co se ale opravdu těším, jsou akustické koncerty v divadlech, které máme v plánu pro rok 2018, kdy budou pokračovat naše oslavy 25 let od založení.

Prozradíte, co při nich můžeme očekávat?

Možná speciální repertoár. Kromě pár hitů vytáhneme i písně, které jsme tolik nehráli, ale máme je rádi a ultras fanoušci taky. Možná to bude spíše pro fajnšmekry. A chtěl bych to udělat opačně, než to máme teď. Bez show, postavit to na atmosféře, povídání, humoru, jen přijít, hrát a zpívat, vyprávět. Spojení divadla a hudby.

V divadle účinkujete i s hrou Deštivé dny, kde ztvárňujete drsňáka Dennyho. Jaký to byl návrat po půlroční pauze?

Je to jiné. Pro nás. Ale dle reakcí diváků je to pro ně pořád extrasilný zážitek, a to je dobře. My si s Davidem (Švehlíkem) chtěli od hry trochu odpočinout, přece jen je ten příběh dost drsný, proto ta pauza. A po návratu se nám pohled na vše, co se děje na jevišti, trošku změnil. Je to možná taky věkem. Osobně si více uvědomuji sílu kamarádství, kam může a nemusí zajít, co pro člověka může znamenat pravda, rodina, láska, smrt. Zajímavé na tom příběhu je, jak je ta pravda obou subjektivní, protože Denny i Joey vypráví jeden příběh, ale každý úplně jinak. A přitom oba stáli na stejném místě a sledovali stejnou situaci. I proto tu hru mám rád a je to asi největší role, jakou jsem, kdy hrál. Ovšem musel jsem se naučit od ní držet odstup, aby mě to nesmetlo.
V podstatě fungovat jako počítač. Zapnou, vypnout.

Hraje u vás roli, zda je dílo inspirováno skutečností?

Ne, já to totiž beru jako „realitu" probíhající teď a tady, nechávám se vtáhnout, unášet a strhnout. Ale pak mrknutím oka vypnu a jedu dál.

Co máte s Dennym společného?

Doufám, že nic. (smích) Po Dennym jako postavě jsem ale velmi toužil, je to jedna z těch pro herce vysněných rolí. A trochu jiná forma divadla, což scénář umožňuje. Minimalistická scéna, vše je podřízeno příběhu a hereckém umu, dá-li se to tak říct. Herectví až na kost, bez rekvizit, pomůcek, berliček.

V originálu americké a světové premiéry hráli mladé policisty hvězdy Daniel Craig a Hugh Jackman…

Ono to mělo zajímavý vývoj. Hru objevil producent Jamese Bonda, který ji dal Danielu Craigovi přečíst. Zalíbila se mu, zavolal Jackmanovi, nazkoušeli ji a stal se z toho nejúspěšnější činoherní kus Broadwaye v historii. Je to svým způsobem zodpovědnost. Víte ale, co mě hodně potěšilo?

Zdroj: DENÍK/David TanečekPovídejte…

Já originál neviděl, nechtěl jsem tím být ovlivněn, ale v Brně za námi přišla divačka a řekla, že to viděla v New Yorku, a nedokáže říct, které představení je vlastně lepší. To člověka zahřeje u srd¬ce a my si mohli říct, že jsme to snad nepokazili.

O tom svědčí i Cena Thálie a druhá nominace do širší­ho výběru. Ale je to velká zásluha režiséra Janusze Klimszy, který měl jasnou představu.

Býváte stále nervózní, když hrajete ve svém rodném kraji?

Kdysi jsem býval víc, ale to ustalo. Často přichází „Ostraváci" a říkají mi: „Jsme pyšní, že jste odsud a nezapomněl jste na to, i když už tady nežijete." Potěší to. Já jsem také pyšný, že kapela je odsud, a vlastně kluci tady nadále bydlí.

Pískali na vás někdy lidé v Praze kvůli tomu, že jste z Ostravy?

To ne, aspoň si to neuvědomuju. Má­me super fanoušky, kterým i když vpálíte, že Baník porazí Spartu, oni se tomu zasmějí. Máme neuvěřitelný vztah.

Čím to je?

Nevím. Zrovna nedávno nám na facebook psala holka, že si zapnula televizi, viděla mě tam a vzpomněla si na svůj první koncert z roku 2002 v Paláci Akropolis v Praze, který byl jen pro fanklub. A já jsem si uvědomil, jak dlouho s fandy z rozrůstajícího se jádra pracujeme a kempy to všechno ještě zesílily. Tam se jim vlastně odevzdáme a oni nám to vrací třeba tím, že po skončení není v areálu jediný papírek. Vrací nám to svou laskavostí.

Připomeňte si: Kryštof zazpíval Ostravanům v Husově sadu. Akci avízoval na sociální síti

Zdroj: Deník/Lukáš Kaboň

Letos slavíte čtvrtstoletí existence kapely. O tom se vám na začátku asi ani nesnilo, co říkáte?

To máte pravdu. Je to skvělé a čím dál lepší. Prožili jsme si všechny ty sinusoidy – boom, dolů, nahoru, chvíle spolu, pak jsme se pohádali, zažili jsme ponorku. Poprvé se to zlomilo v roce 2001. Vystřelila Lolita, odjeli jsme těch 340 koncertů a vlastně spolu začali žít. Bylo to šílené, krásné i náročné. Prošli jsme si obdobím, které kapelu zformova¬lo. Dnes jsme parta „fotříků", kteří se mají rádi a je nám spolu dobře. To může říct málokterá kapela.

Krizí jste ale také určitě prošli, ne?

Ano, ale v té chvíli jsme ji pojmenovali a otevřeně přiznali. To je už 12 let. Vyřešili jsme ji, kapela se ještě víc semkla.

Byla chvíle, kdy jste se obával o budoucnost skupiny?

Právě tehdy, při nahrávání desky Mikrokosmos. I já poznal, že nejsem schopen všechno skládat, tvořit a tahat sám. Klukům jsem řekl: „Buď budeme kapela a pomůžete mi, protože nejsem grafoman, nebo to vzdám." A otočilo se to. Ale nepředpokládal jsem, že by se stal opak. Jen to holt člověk občas potřebuje slyšet.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

Co ale potřebujete, abyste napsal a složil píseň?

Víte, že už ani nevím? Kdysi to byly silné emoce, spíše ty posmutnělé. Teď ale prostě vezmu kytaru a zkouším, jestli mě něco napadne. A když ano, nahraju si to a hned posílám klukům. Hned další reakci mám od přítelkyně. Stačí pohled a oba víme, zda ten nápad stojí za to. Když ano, přichází na řadu text.

Co ve vašem správném textu musí vždy být?

Příběh. Můj příběh. Možná mu úplně všichni lidé nerozumí, ale pochopil jsem, že s Kryštofem tady „vznikl" i určitý styl textování. Řadu lidi baví, vidí v tom kus poezie, jiné zase irituje. Dokonce máme na facebooku stránku antifanoušků, kteří nám skládají texty. Musím říct, že občas tam kouknu a řeknu si: „Jo, tohle je dobrý, tohle použiju." (smích) Je skvělé vidět, jak silný otisk vytváříme.

Když jsme u toho, za jak dlouho jste vytvořil hit Ty a já?

Hudbu asi za dvě minuty, ale dlouho jsem hledal slova, aby text byl do té jednoduché melodie uvěřitelný, něco s sebou nesl a bylo tam to, co jsem chtěl – vyznání. A milostné vyznání se píše blbě. S tím jsem si pohrával, ale myslím, že to dopadlo dobře. (úsměv)

Velké hity zazní v září na koncertě na pražském Strahově, kterým si splníte stadionový sen. Nabídne váš set ale i něco nového?

Kromě největších hitů zahrajeme i čtyři nové věci, které se objeví na Best of albu „25". A na koncertě už makáme. Scéna je nakreslená, vyrábí se obsah, projekce, řešíme logistiku. A jsme pod palbou fanoušků, jen v manažerském e-mailu mám tři tisíce žádostí fanoušků, že nestihli lístky.

Zdroj: Deník/Miroslav Kucej

Koncert snů: Krajčo s Kryštofem a Nohavicou a vyprodaná ČEZ Aréna

Takže jste 1. února vyhlásili druhý koncert, jehož předprodej začne už v úterý 14. února…

Dlouho jsme to zvažovali a nakonec se rozhodli do toho jít. Řekli jsme si: Kdy jindy, když ne teď? Možná je to naposledy, kdy si takhle na fotbalovém stadionu zahrajeme. A když už chy-stáme mimořádnou show, tak ať má možnost to vidět co nejvíce lidí.

Co jste si řekl, když bylo už na konci roku vyprodáno?

Že je to fajn. Mě by nikdy nenapadlo, že na nás jednou přijde čtyřicet tisíc lidí. Tímto se opravdu zařazujeme mezi legendární, a největší uskupení jako Lucie, Kabát, a to je pro nás čest. Takový koncert tady není každý den, ani rok. Jsme šťastní, moc to pro nás znamená.

Hodně fanoušků se asi ptá, proč padla volba místa na Strahov. Možností přece byl i Městský stadion v Ostravě…

Strahov je u nás největší. Do Ostravy jsme chtěli, ale stadion ve Vítkovicích byl rekonstruován z evropských peněz a dostali jsme informaci, že plocha se nesmí užívat ke komerčním účelům. Lidi by tak mohli být jen na tribunách. Věříme ale, že město to do budoucna vyřeší a my si tady aspoň jednou zahrajeme. Nebo pak na Bazalech, tam bychom jednou chtěli hrát, ale komplikací je jejich technický stav.

Když už jsme u Bazalů, co říkáte na podzim vašeho oblíbeného fotbalového klubu, Baníku Ostrava, ve druhé lize?

Samozřejmě má to své rezervy, že jo? (pousměje se) Hlavně v útočné fázi. Nějakého špílmachra bychom potřebovali. Některé zápasy byly na podzim hezké, ale jestli se chceme vrátit do ligy, musíme ještě máknout. Zatím je to tak na hraně, ale věřím, že se to povede. A když ne letos, tak holt příští rok.

Vy to berete takto sportovně?

Já si myslím, že to chce čas. Chápu, že je to pro klub těžké, složitě se tady dostávají a lákají hráči, ale přesto musíme věřit, že to dobře dopadne. Doufám, že pomohou i zimní příchody. Osobně mám ale takový názor, že je lepší si hráče vychovat, i kdyby měl proces návratu trvat déle, aby tady hráli kluci, kteří za klub budou dřít, dýchat a s nadsázkou položí život. Myslím, že tohle chybí celkově v českém fotbale. Současné vedení Baníku ale vypadá, že by k tomu mohlo směřovat, tak uvidíme.

Zdroj: Archiv

A jaký je plán Kryštofů na nejbližší období?

Letos odehrajeme dva, tři, možná čtyři koncerty, z toho jeden malinký i tady v kraji. Jinak plán máme do roku 2022, aby kluci byli v klidu, a věděli, že je něco čeká. Příští rok budou divadla i kempy. A dál? To mám v diáři, ale nechám si to pro sebe.

Mohlo by vás zajímat: Kdo získá Ceny Thálie 2016? Moravskoslezský kraj má sedm želízek v ohni

Na Beats for Love vystoupí hiphopový projekt Dope D.O.D.

Zpěvačka LP alias Laura Pergolizzi vystoupí na Colours of Ostrava