Novou knihu Zuzany Maléřové Šťastná hodina vedle Vernera Ličky, legendy fotbalového Baníku Ostrava, ještě pokřtí herečka Barbora Srncová a herec a moderátor Petr Rajchert. Známé spisovatelce a publicistce Zuzaně Maléřové, která pochází z Valašska, a má k Ostravě velmi důvěrný vztah, jsme v této souvislosti položili několik otázek.

Co se skrývá za vaším novým literárním počinem?

Jedná se o knihu padesáti autentických příběhů našich současníků napříč profesemi i generacemi. Vedle sebe se zde potkávají například herci Josef Somr, Blanka Bohdanová, Libuše Švormová, Iva Janžurová s muzikanty a zpěváky Jiřím Pavlicou, Emilem Viklickým, Janou Koubkovou, Marií Rottrovou, Martou Kubišovou nebo fotbalisté Vladimír Šmicer či Jan Suchopárek s psychiatrem Cyrilem Hoschlem nebo teologem a filozofem Tomášem Halíkem.
Ve výčtu jmen a profesí bych mohla pokračovat. Ale všechny je spojuje ztišený, sebezpytný pohled na vlastní život, na prožitou zkušenost.

Knihu jste vytvořila za pomoci výjimečných spolupracovníků. Jak jste k sobě našli tvůrčí cestu?

Na první pohled se knížka vymyká běžné současné knižní produkci. Grafik Filip Skalák ví, jak mé texty vypravit do světa. Dělá to s nekompromisní noblesou a náročností. Bylo to tak i v případě předchozích knih Celá viola tvé duše a Ticho v květu violy, a je tomu tak i v případě Šťastné hodiny. Je známo, že mým nejbližším spolupracovníkem je fotograf Vlado Bohdan. Žijeme spolu přes dvacet let, přivedli jsme na svět dvě děti a několik knih. Když jsem tentokrát požádala o výtvarný fotografický doprovod Evu Fukovou, její první otázka zněla: „A co tomu řekne váš skvělý muž?“

Příběh Evy Fukové je také jedním z těch padesáti, které jsem do knihy popsala. Ale mám s ní navíc ještě svůj vlastní příběh z dětství. Jako holka z valašských hor jsem se seznámila se spisovatelkou Marií Podešvovou, která se stala mou „adoptivní“ babičkou. Já své babičky už neměla, a ona mě přijala se vším všudy. Ukazovala mi tehdy mimo jiné alba fotografií, ve kterých byly zachyceny výstavy a vernisáže významné fotografky, její dcery. Coby emigrantka však mohla své úspěchy a svou tvorbu přiblížit své mamince jen tímto způsobem. Marie Podešvová mi dokonce tehdy věnovala plakát z Eviny výstavy v New Yorku, je na něm fotografie Čas se zastavil. Mám ho dodnes.

Jednou jsem stoupala pěšinou k soláňskému srubu a na zahradě jsem uviděla sedět muže ve světlém obleku, v klobouku, kouřil doutník a četl N.Y. Times. Přistoupila k němu krásná žena z jiného světa. Poprvé a na mnoho let naposled jsem uviděla Evu Fukovou. Tehdy jsem intenzivně pocítila, že i já chci překročit práh těch krásných hor. Řekla mi: „Je dobré odejít, když se můžete vracet.“ Dnes se oblouk neuvěřitelně uzavírá. Snad to má „bábi ze Soláně“ – tak se mi podepisovala na dopisy, když už jsem studovala v Praze – vidí. Fotografie její dcery zdobí mou knihu Šťastná hodina. A na titulu je fotografie Čas se zastavil. A vychází v nakladatelství Čas.

Čtyři roky je dlouhá doba. Co bylo hlavním motivem vzniku tohoto opusu?

Kniha vznikala dlouho, jejím předchůdcem byl můj pořad v Českém rozhlase Regina, který byl velkou výzvou a splněným přáním. Každou neděli dopoledne jsem si živě do studia zvala hosty naprosto dle vlastního uvážení a v ničím nepřerušované soustředěné hodině (žádné znělky, ohlašování co posloucháte a s kým, a podobně) jsme se důvěrně procházeli životem. Byly to silné okamžiky.

V dětství jsem nedělní dopoledne měla zafixované jako čas pro zastavení. Setkání. Kostel. Zpověď. To vše jsem chtěla v té hodině zažít. V jejím úvodu jsem říkala posluchačům: „Když naše slova naleznou domov, zažíváme šťastnou hodinu. Právě takovou vám přeje Zuzana Maléřová.“ Když vysílání skončilo, rozezvučely se telefony zasažených posluchačů. Ale já jsem spěchala domů k nedělnímu obědu. A když jsem se blížila k našemu domu, kostel v pražských Strašnicích odbíjel poledne.

Prý jsem se v poledne narodila. Maminka slyšela kostelní zvony. Tak jsem v sobě shromažďovala všechny ty osudy a prožitky, a věděla jsem, že je nepropustím, dokud jim nedám literární podobu.

ČTĚTE TAKÉ:Filip M v českém Abbey Road