„Z každého svého profesního období jsem se snažila vybrat písničku, která si zaslouží, aby na tom kompletu byla,“ říká Marie Rottrová. V rozhovoru, který nám poskytla, Marie Rottrová vypráví o své zlaté kolekci největších hitů, přípravě turné i mladých talentech…

To ale musela být těžká práce….

O svých písničkách mám docela dobrý přehled, takže ani nebyla. Pomohla jsem si několika starými singly, které nikdy nevyšly na LP, nebo deskami, které nebyly moc známé. Třeba Jeřabiny, to bylo krásné cédéčko, které vzniklo někdy v roce 1994 – bohužel v době, kdy se desky moc neprodávaly, tedy ty domácí. Po těch amerických byl naopak hlad…

Tolika krásnými písničkami, jaké jste měla či stále máte v repertoáru, se může pochlubit málokterá zpěvačka. Na jejich autory jste měla v životě štěstí – za mnohé připomeňme Jaroslava Wykrenta či Jiřinu Fikejzovou.

To bezesporu. Spoustu krásných hitů mi napsali také Zdeněk Borovec, Pavel Vrba nebo krajan Jarek Nohavica, který pro mě stvořil třiadvacet textů, což je docela dost. V té době zdaleka nebyl hvězdou a ještě před tím, než jsme začali spolupracovat, hodně textoval písničky mého prvního muže Vlastika Kučaje. Nesmím zapomenout na Jirku Urbánka nebo Vláďu Figara, skvělé muzikanty mé ostravské kapely Flamingo. Udělali pro mě hodně, byli to takoví mí místní autoři.

Je ale třeba říct, že jste si několik textů i hudby napsala sama. Jak u vás ten tvůrčí proces probíhá?

Naprosto spontánně. Buď se mi dostane do ruky muzika, která mě strašně moc osloví, a hned k ní vymýšlím slova, anebo mám před sebou krásný text a začne se mi k němu okamžitě vybavovat hudba. Takže skládání v mém případě není program, vždycky vyplyne z atmosféry textu nebo melodie. Zajímavé je, že jsem nikdy nenapsala písničku celou.

Šťastnou ruku jste měla i přebírání cizích písniček. Šlo vyloženě o váš výběr, nebo jste dávala na doporučení kolegů?

Z větší části jsem si písničky vybírala sama, nechala jsem se inspirovat deskami, které jsem si vozila z koncertování v zahraničí. Občas mi ale taky někdo něco přinesl, doporučil. V tomto směru se činil jeden kluk ze Vsetína, fanda Flaminga, který chodil na naše koncerty do tehdejšího Gottwaldova, dnes Zlína. Potom ale emigroval do Anglie, odkud mi posílal elpíčka nejrůznějších zpěvaček, o kterých si myslel, že by se mi mohly líbit. Dodneška se kamarádíme, dnes žije zase ve Vsetíně.

A trefoval se do vašeho vkusu?

Trefoval se naprosto výborně. Měl zajímavé zdroje.

V letošním roce vás čeká oslava životního jubilea – a v takovém případě mívá člověk většinou tendence bilancovat. Přemýšlela jste o tom, která profesní éra pro vás byla nejpřínosnější, nešťastnější?

Rozhodně ta nejranější, tedy sedmdesátá léta, kdy jsem rozjížděla kariéru s kapelou. V Ostravě jsem měla svoje zázemí, všechno bylo fantastické a krásné. Hráči z kapely Flamingo byli zaměstnanci ostravského rozhlasového orchestru, takže jsme pořád natáčeli – měsíčně tak tři, čtyři písničky. V tamním archivu je jich obrovská spousta, mnohé třeba nikdy nikde nevyšly. Bylo to období tvořivé práce, která mě strašně bavila. Někteří zpěváci říkají, že je víc baví koncerty, ale mě hrozně baví studio, dodneška.

Kromě už zmíněného jste spolupracovala, stejně jako mnozí vaši kolegové, s dalšími orchestry. Dá se říct, že to patřilo k době?

Bylo jakýmsi zvykem, že s orchestry – ať už s orchestrem Václava Zahradníka, Václava Hybše nebo Gustava Broma – jsme natáčeli většinou písničky pro televizní silvestrovské pořady nebo podobné velké estrády. Všude jinde jsem propagovala svoji kapelu a když jsem někde vystupovala, tak s ní. Byla pro mě vždycky naprosto prvořadá.

Pro televizi jste nicméně udělala spoustu dalších věcí – jednak jste měla své Divadélko pod věží, často jste taky byla hostem pánů Kaisera, Lábuse či Korna v pořadu Možná přijde i kouzelník. Nestýská se vám po nějakém televizním projektu?

Televizní zábava usnula, žádná se vlastně nevyrábí. A jestli se mi stýská? Mám toho za sebou tolik, že ani ne. Abych ale řekla pravdu, na podzim – v rámci mého narozeninového turné, které chystám s kapelou Flamingo po sportovních halách – budeme v Ostravě natáčet takové Galadivadélko pod věží, ve kterém uvítám spoustu hostů, kolegů a přátel. Věřím, že to bude milé setkání.

Prozradíte něco víc o vašem plánovaném turné?

Uskuteční se od října do prosince a přizvala jsem k němu svého pěveckého partnera ze skupiny Flamingo Petra Němce, dále Jaroslava Wykrenta, který se mnou jezdí jako host vánočních koncertů, Víta Sázavského a Zdeňka Vřešťála, s nimiž spolupracuju od odchodu Zuzany Navarové… Je možné, že se turné zúčastní i mladý muzikant Martin Chodúr, který má moje sympatie. A dál ještě uvidím, v plánu mám spoustu dalších hostů. Možná, že ani nebudou stabilní, ale budou se na koncertech střídat…

V jednom televizním pořadu jsem slyšela vyprávět Martina Chodúra, že mu Jaromír Nohavica nedoporučuje trvalé přesídlení do Prahy. Že je podle něj lepší si v Praze užít a odpracovat čtrnáct dní a pak se zase vrátit domů, do Ostravy. Vy jste Praze taky dlouho odolávala, přestěhovala jste se do ní až v roce 1985. Nelitovala jste toho někdy?

To vůbec ne, do Prahy jsem odešla v soukromé záležitosti, starší syn tady navíc začal studovat. Říkala jsem si, že ho tak zároveň podpořím, když mu budu nablízku, protože ho to zpočátku táhlo hodně domů. Pak za námi přesídlil i mladší syn. Dnes jsou za to kluci rádi, protože jejich šance na uplatnění byly v Praze větší. Pro Martina sice Praha znamenala přestupní stanici do Kanady, ale Vítek se etabloval a pracuje tady.

Takže, jestli je pro vás víc Ostrava nebo Praha, se říct nedá?

To nedá, svět je dneska tak malý, že tohle řešit nemá smysl. Zrovna o víkendu jsem byla v Ostravě, jezdím tam často za prací i za bratrem, a uvědomila jsem si, že je opravdu jedno, kde dnes člověk bydlí.

Když už jsme vzpomněly Martina Chodúra, který vzešel z Česko Slovenské SuperStar, sledujete ji? Sama jste taky v roce 1960 jednu talentovou soutěž absolvovala…

Ale ano, ráda se na SuperStar dívám, baví mě. A zjišťuju, že u nás máme pořád hodně nadaných lidí. Ale ustát tuto soutěž, je hrozně těžké. Protože, co si budeme namlouvat, spíš než o hledání talentu – i když ten ti mladí, jak už jsem řekla, mají – je to reality show, v níž obstojí nervově nejsilnější. Kdo je trošku labilní nebo trémista, má smůlu. Za mých mladých časů bylo všechno jednodušší. Přihlásila jsem se do soutěže, v níž jsem napřed absolvovala zkoušku s kapelou, pak jsem se dostala do finále už s orchestrem Gustava Broma, tam jsem zazpívala před publikem jednu písničku. A porota hned vyřkla ortel, naštěstí kladný…