Když dojdete při četbě nové knížky Václava Chytila Chodci v soumraku (Tilia, Šenov u Ostravy 2011) k těmto větám, budete se už s textem chtě nechtě loučit. Ještě vám zbude devítistránkové postskriptum a pak knihu zavřete s tím, že se k textu určitě vrátíte.

A hned úvodem poznamenejme, že v něm autor jakoby nepřerušeně pokračuje v intencích toho nejlepšího z knih předchozích – povídkových sbírek Holoubek (1981) a Faraón v deset večer (1984).

Rukopis zrál dlouho

Je zřejmé, že rukopis zrál dlouho; ne náhodou se setkáme se jménem jedné z hlavních postav nové knihy v povídce Poldíček (Faraón v deset večer), vypravěčovu maminku potkáme v jedinečné povídce Holoubek ve stejnojmenné prvotině.

A pravděpodobně bychom nebyli daleko od pravdy, kdybychom si mysleli na stejného vypravěče. Také stejná krajina prochází všemi třemi knížkami – je jí ves na Ostravsku, kterou protéká Lucina. Nad lesem se černají siluety dvou těžních věží a za humny vyrůstá nové hornické sídliště.

Vypravování začíná v první polovině padesátých let na schůdkách domku v lipové aleji postaveného prarodiči ještě před měnovou reformou v třiapadesátém. Vypravěčem je, řečeno s babičkou, chytrý kluk, který pořád čte všelijaké knížky. Víme, že je mu dvanáct, známe chlapcovo celé jméno i nejbližší příbuzenstvo – otce, matku, mladšího bratra, tetu, strýce a jeho manželku, ale středobodem celého dění jsou babička a dědeček, rodiče jeho matky.

Před otcem se „otevírala politická kariéra, takže jediný z nás věděl, co chce. Jeho se otázky po smyslu lidské existence netýkaly, dokonce ho rozčilovaly“. Když se ho chlapec jednou zeptá, čím jsme na světě potřební a kvůli čemu tu jsme, jednou provždy ho odbude. Chlapec, který vyrůstá u tety a poté u babičky a dědečka, má postupně stále silnější pocit, že se stává „neviditelným dítětem“ svých rodičů, dokonce „čím dál neviditelnějším“. Přese všecko však má za to, že „měl hezké dětství“.

Text vypravování plyne naprosto samozřejmě a jakoby nevzrušivě, ale je to jen zdání. Jsme svědky života plného dramatických, ba přímo zlomových okamžiků, kdy v popředí jsou především postava babičky a dědečka, kteří tou samozřejmostí, jakou žili svůj život, do něhož chlapec neodmyslitelně patřil, sehráli v jeho životě prazákladní lidskou roli.

„Používám slov, ale nejde mi o slova. Neznám prostě lepší způsob, jak se potkat se svými blízkými a sám se sebou, jak zjistit, kdo vlastně jsem,“ píše Václav Chytil.

KAREL VŮJTEK