Možná očekáváte otázku, jak znáte Slezské divadlo. Trochu ji pozměním jak znáte opavské umělce?

Některé znám skutečně osobně. V Českém Těšíně jsem režíroval Romea a Julii a Julinkou byla tehdy Ivana Lebedová. V Ostravě u Bezručů jsem dělal s Kosťou Zerdaloglu, z ostravského státního divadla znám Dalibora Hrdu a Šárku Maršálovou.

Z dřívějších hereckých bardů opavské činohry si dobře vzpomínám na Romana Mecnarowského, Toníčka Tázlara nebo Drahoše Ožanu a přes svou maminku zase znám Antonína Bebu. Vážil jsem si dramaturga Miloše Zbavitele a znal jsem i některé ředitele Václava Kožušníka, Jaroslava Šomka nebo Sylvu Gapkovou.

Neznám Jindřicha Paskera a docela rád bych se s ním sešel.

Tak dobře, budu zvědavá. Máte nějakou vzpomínku i na opavské divadlo?

Jednou bych posloužit mohl. Po absolvování DAMU jsem hledal místo režiséra a přišel jsem se pozeptat i do opavského divadla. Jeho ředitel, původním povoláním řidič sanitky, mne vyprovodil ze dveří s ujištěním, že jsem v šestadvaceti letech na tak závažnou funkci ještě mladý.

Zašel jsem se pozeptat do Českého Těšína a pro ředitele tamní České scény jsem naštěstí moc mladý nebyl.

Jak vzpomínáte na rozhlas a televizi?

Pozitivně. V ostravském rozhlase jsem dělal několik let režiséra a mám na kolegy dobré vzpomínky. Pracovat s hlasem je pro režiséra navíc jedinečná zkušenost a tu mi rozhlas poskytl. Pořád mne však táhlo divadlo. Také kolegové z ostravského televizního studia byli dobří profesionálové.

V televizi se mi líbilo do doby, než začala centrální instituce potlačovat regionální zaměření svých studií. Tím má motivace skončila a po dvouměsíční volné noze jsem zachytil laso z plzeňského divadla. Divadlo mne totiž vždycky táhlo a táhnout nepřestane.

Vaše manželka je z branže?

Kdepak! Šťastnou shodou okolností jsem si žádnou herečku nevzal. Manželku jsem poznal jako asistent režie v televizním studiu, kde pracovala jako redaktorka. Jiskra přeskočila, zažehla svatbu a žijeme spolu spokojeně už devětatřicet let. Výročí máme právě teď.

Létají všichni Rackové jedním směrem nebo si vaše děti našly vlastní trasu?

Syn Filip se vydal v mých stopách a pracuje v televizní stanici Prima a jeho desetiletý syn Kryštof hraje na Nové scéně Národního divadla Malého prince. Dcery zajely výhybkou do civilních profesí Eva je lékařkou ve vítkovické nemocnici a Veronika úřednicí na ostravském magistrátu.

Váš otec nepodepsal Antichartu. Tak statečných tehdy moc nebylo.

Aby si to polepil ještě víc, odmítl roli v Majoru Zemanovi. Trest v podobě striktního zákazu vystupování v televizi i ve filmu na sebe čekat nenechal. Otec směl hrát jen v pohádkách a v divadle. Když po revoluci zase mohl točit, ohlásil se mu věk.

Máte i senátorskou ambicí. Myslíte, že by vám po případném zvolení zbýval čas na vedení divadla?

Jsem přesvědčený, že by ho zbylo dost, protože senát se neschází tak často jako Sněmovna. Jako senátor bych však dostal možnost ovlivnit chystanou divadelní legislativu. Pokud by se podařila, znamenala by tlak na vícezdrojové financování, které by bylo pro Slezské divadlo i Opavu víc než vhodné. Je to iniciativa senátorů a dávám jí docela slušnou šanci.

Ilja Racek ml. vystudoval žurnalistiku, televizní publicistiku, režii a divadelní vědu. Začínal jako pomocný režisér a asistent v ostravských studiích rozhlasu i televize, od roku 1983 režíroval soubor Těšínského divadla, odkud přešel do libereckého Divadla F. X. Šaldy.

Po roce 1991 šéfoval Státnímu divadlu Ostrava (dnes Národní divadlo moravskoslezské) i Janáčkově filharmonii. Od podzimu 1998 do začátku roku 2001 působil jako náměstek ministra kultury ČR a následně vedl Odbor kultury a památkové péče ostravského Krajského úřadu.

Od roku 2002 byl ředitelem ostravského televizního studia a v letech 2013 až 2014 řídil plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Bydlí v Ostravě, je ženatý a otec tří dětí.