Jak vypadá jeden den v životě mladé režisérky?

Proč jste si vybrala profesi dokumentární režisérky?
Asi proto, že je skloubením všech druhů umění, která mám ráda. Mohu v něm projevit talent a zabývat se tématy, jež mě zajímají, a také zpracovat je způsobem, který mě nejvíce baví.

Ve svých dosavadních dokumentech jste se zabývala především odbornými záležitostmi…
Natočila jsem více filmů, a to nejenom na odborné či vědecké téma, ale zřejmě nejznámější je můj film Hormonální akvárium.

Pro méně zasvěcené. O čem vypráví?
Je to dokument, který povídá o cestě antikoncepční pilulky a jejím vlivu na změny pohlaví u ryb a také sleduje různé obory, které vzájemně propojuje toto téma.

To byl váš první snímek. Signalizoval vám něco do budoucna?
Ano. Zjistila jsem, že film mě totálně fascinuje a přesně dokáže vyjádřit to, o co mi jde. Snoubí se v něm věda a umění, a zároveň v něm mohu projevit svůj názor a postoj… Film Hormonální akvárium se dostal mezi lidi a také do zahraničí na různé festivaly, byl úspěšný, takže zafungovala důležitá zpětná vazba. Mám pocit, že se určití lidé, kteří jej viděli, začali zajímat o své tělo a také o to, co produkují takže v tomto směru mi to dává naději, že tím, co vytvářím, mohu také určité věci ovlivnit. A informace, které nejsou běžně dostupné, se k lidem dostanou.

A co hraná tvorba?
Natočila jsem jeden krátký hraný film a věnovala jsem se i tanečním snímkům. Jeden s názvem Be Loved a druhý Sedmero údolí, oba jsou filmové básně s tancem Sashara Zarifa. V současné době píši scénář, který se nejvíce blíží žánru sci-fi.

Proč právě sci-fi?
Realita, kterou žiji, mi připadá tak úžasná, zajímavá, inspirativní a plná podnětů k přemýšlení, že právě žánr sci-fi je asi nejvhodnější k tomu, abych popsala určité rysy společnosti, které vnímám, a zároveň se nezaplétala do toho, jak to skutečně je. Vidím v tom prostor pro imaginaci a kreativní vyjádření, které mě zajímá, a zároveň prostor pro témata, jež už jsou i nyní.

Dokončujete celovečerní dokument Let viny. Prý je hodně autobiografický…
Ano, je v něm ukázána moje cesta k uzdravení. Před třemi lety jsem měla vážné problémy s ledvinami a těžko definovatelné symptomy. Když jsem zkoumala, co mi je, nemohla jsem vstát z postele a klasická medicína mi nedala odpověď. V nemocnici vůbec nevěděli, co se mnou je, a doporučili mi pouze prášky proti bolesti a na snížení vysokých teplot.

Tak jsem vyzkoušela jiné formy léčby, počínaje přírodní medicínou až po terapeutické metody jako jsou rodinné konstelace a šamanské léčení. Tato cesta mě dovedla po třech letech k tomu, že jsem zdravá. Nechala jsem se při tom léčení točit a zjistila jsem o ledvinách velmi zajímavé informace. Tato nemoc, stejně jako většina nemocí, má psychosomatické kořeny. A člověk musí léčit sám sebe jako celistvou bytost, nejenom tělo. Ledviny jako párový orgán se velmi dotýkají mezilidských vztahů. A poselství filmu je v tom, že právě rovnováha v těle souvisí s rovnováhou v životě.

Mezi filmovými odborníky měl také ohlas váš snímek nazvaný V čem je háček?
Vznikl zhruba ve stejném období jako Hormonální akvárium a vypráví o guruovi Járovi, který měl ezoterickou školu Poetrie, a ukázalo se, že jeho studentky byly sexuálně zneužívány. Byla jsem první, která na toto téma upozornila. Jsem ráda, že se nad tímto rozproudila velká diskuse. V dnešní době hledá hodně mladých lidí duchovno a vzhledem k tomu, že v naší společnosti nemá církev tak pevné postavení, hledají lidé různé formy, jak se přiblížit k sobě a k bohu. Mají hodně možností, ale žijí mezi námi mnozí, kteří toho zneužívají, což jsem chtěla v tomto dokumentu ukázat…

Jak vypadá jeden den v životě mladé režisérky pokud není zrovna „na place“?

Je to hodně podobné, i když natáčím. Ráno potřebuji nějaký čas pro sebe, tak devadesát minut, kdy provedu všechny procedury, které asi každá mladá žena podstoupí, včetně stání před zrcadlem. Potřebuji klid, cvičím jógu, což mě vždycky uklidní, a píši své ranní stránky. Každý den napíši tři stránky textu, kde si utřídím své myšlenky. Tuto metodu jsem si vyzkoušela a doporučuji ji lidem, když vedu své kreativní kurzy, které jsou inspirovány metodou Umělcova cesta. Tu jsem také vyučovala a mám pocit, že je to skvělý způsob k tomu, jak si vyčistit hlavu. Od deváté až desáté hodiny se už věnuji maximálně své práci. Pokud netočím, mívám různé schůzky, komunikuji hodně přes internet, a vzhledem k tomu, že jsem mobilní a hodně cestuji, tak to může být kdekoliv, nejenom v naší republice. Samozřejmě, že když natáčím, tak mám trochu jiný rytmus. Natáčení je zpravidla od rána do večera. Před spaním si utřídím v hlavě, jak proběhl ten den, co se přihodilo, koho jsem potkala a podobně. A poděkuji za to.

Jak se cítíte v pozici ženy-režisérky, která „velí“ při natáčení?
Mně ta pozice naprosto vyhovuje, mám ráda věci pod kontrolou, zvláště pokud jde o mou vizi či myšlenku. A také podle toho si vybírám spolupracovníky lidi, kterým důvěřuji a kteří jsou naladěni podobně jako já a navzájem se respektujeme. Nejdůležitější je pohlídat si, aby byl výsledek v souladu s tím, co cítím. Pro ženu je to určitě náročná pozice, neboť uplynulé dva tisíce let tady panovala nadvláda mužů a svět je podle toho uzpůsoben.

Jste feministka?
Co to je feministka? Odpovím jinak. Muži i ženy mají duši, která se v nich projevuje. V tom základu není mezi námi rozdíl. Jsme jiní v tom, jak se chováme, jak se vyjadřujeme, a jaké máme potřeby. Dva tisíce let zde byla patriarchální společnost a ukázalo se, že to úplně nefunguje. Nyní opět přicházejí matriarchální tendence, se kterými zásadně nesouhlasím.

Když má žena vládu pouze ve svých rukou, tak to určitě není dobré. Ale nastala doba, kdy si muži konečně uvědomují, že bez těch žen to nejde, a ženycítí, že muže potřebují. Vytvářejí se nové modely spolupráce. Ženy mají vize, což je důležité, a muži mají schopnosti dovést ony vize do reality. Jde o to, využít toho ke společné práci, kde nikdo není nadřazen, a to mi připadá to nejlepší, co se může stát… Také o této rovině vztahů vypráví můj film Let viny.

Pocházíte z Ostravy, z rodiny, kde otec je herec a režisér, matka rozhlasová redaktorka, přesto se jmenujete dost exoticky Tereza Tara. Pokud vím, není to vaše původní příjmení. Jak jste k němu dospěla?
To jméno vyloženě spadlo shúry. Jednoho dne jsem se probudila a uslyšela jméno Tereza Tara. A tak jsem šla na úřady a změnila své původní příjmení. A slovo Tara znamená hvězdu, takže skutečně spadlo z nebe… Jméno Tara má hodně aspektů, které mě v tvorbě podporují. Chci projasnit některá témata, která byla dosud zamlžená.

Co byste chtěla ve své práci dokázat? Získat třeba filmového Oscara?
Oscarové ocenění je velmi půvabné a důležité pro kariéru, je to něco, co bych velmi ráda zažila. Ale hlavní meta není o cenách. Chci žít svůj život podle svého přesvědčení, ale také podle svých snů. Chci dělat, co mě baví, mluvit o tom, co mě zajímá…

Literární ambice, pokud vím, máte…
Doposud jsem autorkou téměř všech svých námětů a scénářů. Takže tomu předchází psaná forma, která je pro mě přirozená.

Kde hledáte inspiraci?
V každodenním životě. Většinou hledám témata blízká mému srdci, tím, čím denně žiji. Pravda je, že se moc nezahlcuji návštěvami kulturních akcí, sledováním televize, neboť realita mi sama o sobě připadá hodně zajímavá.

Máte svůj „osudový“ film, který vás v životě ovlivnil?
Milenci ze severního pólu režiséra Julia Medema. Byl pro mě magický a po jeho zhlédnutí jsem si řekla, že by mě bavilo točit podobné snímky.

Jaká je Tereza Tara v soukromí?
Momentálně mám velmi šťastné období. Pro mě je důležitý pohyb, tanec, dříve mě zajímala bojová umění, teď už převládají spíše ženštější aktivity jóga, zdravý životní styl a miluji být venku v přírodě nebo když si mohu zaplavat. Určitě mě nebaví prosedět celé dny v hospodě. Trávím produktivní čas s lidmi, které mám ráda, a cítím, že je to tak správně.

VIZITKA