Jeho úplně první vystoupení v oblasti folku se datuje do roku 1968. Byl to on, kdo poprvé pozval Jarka Nohavicu do svého koncertního programu na folkové scéně. Společně potom odehráli více než 700 koncertů. Od roku 1991 se více věnoval blues. Po sedmileté pauze z důvodu nemoci se v roce 2002 znovu vrací na folková a bluesová pódia. Rok předtím vydal Pavel Dobeš cédéčko nazvané K svátku s Pepovými písničkami, což bylo v době jeho nemoci krásná kamarádská výpomoc. Pepa Streichl vydal album Samota, samota…v roce 1991, kde hudební aranže byly dílem Jana Spáleného, nahrálo ASPM společně s Pepou. Další Streichlovy projekty: Pepa Streichl&Truc Blues (1995), Live For Friends, Hulín 1987 & 1988“ (2001, sestřih živých koncertů z let 1987 a 1988). Napsal také hudbu k několika divadelním hrám a dokumentárním filmům.

Nové album nazvané Za dveřmi je na světě. Jak jste spokojen s jeho kvalitou? Máte k němu nějaké výhrady?

Zatím je nové a výhrady, jestli nějaké budou, tak až zřejmě později.

Hrajete folk a blues, jak jste koncipoval nové cédéčko?

Je tam většina blues, teda toho, co já považuji za moje blues. Zbytek, dvacet procent, jsou folkové věci.

Na novém albu Za dveřmi hraje Streichl Trio a přátelé, rýsuje se z toho nějaká větší spolupráce?

Myslím, že ne, byla by to těžká domluva mezi námi, každý hraje někde jinde. Cédéčko mohlo natočit jen Streichl Trio, ale chtěl jsem, aby to znělo jako kapela, kterou bych chtěl někdy mít. Čili je to jen splněná představa, ale na koncertní hraní by to bylo drahé.

Přizval jste nyní ke spolupráci také Andonise Civopula, a ten se kolem folku nebo blues ale nikdy příliš nepohyboval…

Tonda (Andonis) je vynikající kytarista a jazzman, pohyboval se i v popu, třeba s Věrou Špinarovou, a na albu je, což je paradoxní, jako host z nouze, protože studio bylo objednáno a onemocněli mi dva kytaristé, s nimiž jsem počítal, což byli Petr Vitásek a Tomáš Hádek. Kluci potom říkali, že jsem vlastně na jejich nemoci vydělal. Ale každý hraje jinak a s Civošem jsem moc spokojený.

Vím, že jste neměl rád zvuk banja, a teď tam je, změnil jste názor na banjo?

No jo, časy se mění. Vždycky jsem tíhl ke zvuku nějakého šramlu, a najednou jsem zjistil, že tam banjo patří. Ale nebylo to plánované, to zavinila nemoc těch dvou kytaristů.

Na vašich předešlých albech vytvářeli hudební aranže takoví mistři jako Honza Spálený nebo Richard Kroczek starší…

Richard už není mezi námi, škoda, kdyby ještě žil, tak by se určitě na tom podílel, ale teď jsem měl pocit, že umím vyjádřit a vysvětlit, co chci, aby tam bylo. V hlavě jsem to nosil skoro celý rok a hodně jsem o tom přemýšlel. Mám dojem, že to vyšlo.

Budou nějaké křty CD se všemi, s nimiž jste jej nahrál?

Myslím, že to nevyjde. Jeden křest bude 28. června v Ostravě v klubu Parník a ten termín jsem s klukama nekonzultoval. Jen jsem jim to oznámil a všichni říkali, že když budou mít čas, tak přijdou. Ale to se dozvím až tam, takže ani moc neplánuji, že by měli hrát všichni. A další křty nejsou plánované, spíš jen tak, jak půjdou už domluvené koncerty.

Jak v současné době koncertujete?

Nejčastěji koncertuji sám, pár koncertů je domluveno pro trio a teď se domlouváme se známým, takže asi bude i duo.

Míváte ještě sny či spíše sníte v hudební oblasti?

Kdysi mě to snění hnalo kupředu, teď sním občas taky, ale to snění už není zase tak moc mimo realitu. Jsou to spíš přání, co bych si chtěl splnit.

Kdo vás v hudbě nejvíce ovlivnil?

Myslím, že mě ovlivnil tak trochu každý, jehož muziku jsem poslouchal. Ať už Rolling Stones, Beatles, Led Zeppelin, Bob Dylan, Donovan, Clapton, ale mám i méně známé vzory, jako jsou třeba Kanaďan All Stewart nebo naposledy obyčejný pouliční muzikant Fred Goodie, Texasan z Austinu, potkali jsme se v Amsterdamu. Ale stejně si myslím, že si jedu podle svého.

V současné době vede vaše píseň Jůlie hitparádu Top Na moll v České televizi. Koho napadlo takhle ztvárnit tuto píseň?

To napadlo kamarádku a jejího manžela, kamaráda, Martu a Mirka Kačorovy. Spolupracoval jsem s nimi na několika jeho projektech. Je režisér a já jsem mu psal k tomu hudbu. Mimochodem jeho dokument s mojí hudbou byl teď oceněn na festivalu Sportfilm v Liberci. Dostal cenu poroty a nominaci na WORLD FICTS CHALLENGE – Milán 2007. Ale abych se vrátil k otázce, Marta slyšela píseň Jůlie, to chtěl jsem říct, líbil se jí příběh a navrhla, že to udělá z plastelíny. Dělala na tom šest až sedm let, no a letos v lednu to bylo dokončeno. Říkám tomu videoklip a Marta zase krátký film. Teď pracujeme na anglické verzi a půjde to na zahraniční festivaly krátkých filmů.

A muzikantská budoucnost? Nějaké přání nebo plán?

Pořád mě nejvíce baví živé hraní v klubech. Tak bych si přál hrát co nejdéle a často. Dokud to půjde a bude mě to bavit.