Tři Tygři v Heligonce divákům nabízí humor v několika rovinách

V repertoáru nového ostravského klubu Heligonka se mohli lidé již třikrát setkat s programem nazvaným Tři Tygři. Jedná se o zábavný improvizační večer tří mladých ostravských herců, které sbližuje láska k performativnímu umění, humoru a kabaretním skečům.

Na počátku byly neformální herecké výstupy dvou spolužáků z konzervatoře Štěpána Kozuba (Komorní scéna Aréna) a Robina Ferra (Divadlo loutek), ke kterým se záhy přidal Albert Čuba (Komorní scéna Aréna), aby mohli společně vymýšlet a dělat typ divadla, které je jim blízké.

Kdy a v čí hlavě se zrodil prvotní nápad založit Tři Tygry?

Čuba: S tím jsem přišel já, myšlenku Tří Tygrů jsem v hlavě nosil dlouho, hledal jsem místo, kde by se to dalo dělat, lidi, nicméně nebyl to žádný cílený proces ve smyslu „právě jsem se rozhodl, že založím Tři Tygry". Na konzervatoři, kde jsem učil jevištní pohyb, jsem poznal Štěpána s Robinem…

Kozub: No a my s Robinem spolu bydlíme v jednom bytě, byli jsme spolu určité období pořád, a tak jsme si z legrace vytvořili dvě postavičky dva „chuje" z Ostravy. Natočili jsme se na video, to se dostalo na internet, a na základě toho jsme dostali nabídku dvakrát vystoupit v jednom ostravském klubu.

Čuba: Což jsem věděl, takže v podstatě jsem přišel za nimi, jestli se k nim můžu přidat, a v jednu chvíli se to protnulo.

Jak vznikl název? Proč Tři Tygři a ne třeba Tři Medvědi?

Ferro: Protože to nezní tak dobře.

Kozub: My jsme spíš přemýšleli, jak to pojmenovat, aby to vystihovalo to, co chceme dělat. Nejprve jsme si z toho dělali legraci, padaly tam různé návrhy, ale shodli jsme se, že by to mělo znít a být výrazné.

Máte mezi sebou nějak rozděleny role? Kdo z vás je vůdčí osobnost?

Ferro: Myslím si, že takhle to u nás nefunguje. Spíš se vždycky sejdeme ve čtyřech i s naším hudebníkem Martinem Pančochou před představením a bavíme se o tom. Obvykle přijde Albert s nějakou kostrou a my se Štěpánem do toho potom zasahujeme, že bychom třeba udělali víc improvizací atd. Snažíme se o to, aby ten tvar byl vždycky živý, abychom tam vnesli něco nového…

Kozub: Ten živý tvar, na kterém nám záleží, se podaří především díky tomu, že na jeviště přicházíme jakoby s ničím a čerpáme z toho, co nám ten večer přinese, co nás v tu chvíli napadne, co se stane.

Hádáte se?

Kozub: Nehádáme se, vyměňujeme si názory, ze začátku jsme logicky každý měli trochu jinou představu a museli jsme najít nějaký kompromis, což se nám, myslím, poměrně daří.

Čuba: Já jsem přišel za kluky s tím, že tam chci živého muzikanta, chci tam zpěvačku, písničky, které budou ten večer rytmizovat. Na tomto základu jsem trval, ale k nějakému vážnému konfliktu nikdy nedošlo.

Vaše představení, to jsou hlavně scénky a skeče, přičemž některé tvoříte přímo na místě. Nakolik je vlastně program předem připravený a z jaké části improvizujete?

Kozub: Máme určitý program, třeba že první číslo je přivítání. Vzadu nám visí harmonogram, kde je napsáno, co bude teď. Třeba teď bude zpěvačka, teď bude improvizace, akorát nevíme jaká. Na přípravu máme tak dvě minuty čistého času.

Ferro: Spíš vymýšlíme různé způsoby, jak tu improvizaci uvést, jak do toho zapojit lidi v sále. Jednou nám psali nápady na lístečky, podruhé jsme vybírali věty z knížek. Snažíme se, aby lidé byli spolutvůrci představení.

Kozub: Rádi bychom se vyvarovali stylu: my sedíme a vy nás bavte. Chtěli bychom spíše takovou domácí atmosféru, což ten prostor Heligonky geniálně nabízí. Zbytek je otázka času.

Všichni tři máte angažmá v ostravských divadlech, v Aréně a v Divadle loutek. Lze tu práci nějakým způsobem srovnat? V Tygrech jste sami sobě dramaturgy i režiséry, nemáte pevně daný text. Jaké jsou rozdíly?

Kozub: V divadle má člověk možnost vidět, jak to funguje při zkouškách, tady to funguje na úplně jiné bázi. V divadle je jasně dané, co se zkouší a jak, je tam režisér, takže pro nás je tato forma svým způsobem i druhem relaxace. Role si nijak nedělíme, všichni jsme tvůrci toho, co se večer odehraje, a to tak, že když někdo přijde s nápadem, tak se o tom pobavíme, a pak z toho uděláme nějaký celek.

Čuba: Rozdíl je diametrální, především v té negativní věci, v tom, jakým způsobem dochází k panice. V klasickém divadle, kde máme pevně daný text, dochází k panice ve chvíli, kdy člověk ten text zapomene, vyhodí se z kolejí a najednou se začne dít něco, co se dít nemá. Tady dochází k panice ve chvíli, kdy ta volnost je tak bezbřehá, kdy herec cítí, že se nic neděje, že se plácá na místě a zoufale se snaží najít způsob, jak z toho ven. Neděje se to často, ale občas se to stane, a to je úplně jiný druh paniky.

Kam byste sami sebe zařadili žánrově? Objevuje se označení kabaret nebo estráda. Jak to vnímáte vy? Z divadla máte jistě zkušenost s různými žánry…

Čuba: Já tomu osobně začínám říkat show. Prostě show.

Kozub: Mně se líbí termín zábavný večer.

Ferro: Na začátku, když jsme lidem říkali, co děláme, tak všichni hned reagovali: aha, to je Partička, což jsme neslyšeli rádi, protože jsme věděli, že to na této bázi vůbec nefunguje.

Co příprava na představení, zkoušíte, máte na to vůbec čas? Jde to opravdu tak lehce, jak to působí na jevišti, nebo je za tím dřina a poctivá příprava?

Ferro: Naše příprava je poctivá, ale netkví ve zkouškách, ale spíše v mentální přípravě, v koncentraci…

Čuba: Jednou za čas se sejdeme a řekneme si, co bude v dalších Třech Tygrech, jakým způsobem to povedeme.

Ferro: Spousta impulsů, nápadů přichází i z hudby, takže máme více vjemů.

Kostrou programu Tří Tygrů je řada skečů, tedy krátkých komediálních výstupů, často scének satirického nebo parodického rázu. Máte nějaký vzor?

Kozub: Nás hodně baví ty starší věci, ale vyloženě vzor nemáme, spíše čerpáme ze sebe, protože se dlouho známe a máme svým způsobem stejný humor.

Čuba: Hodně inspirace jsme čerpali z Ruské rulety, komediálního cyklu Oldřicha Kaisera a Jiřího Lábuse z roku 1994.

Jaká je vaše metoda výběru hostů? Zatím pokaždé jste měli jinou zpěvačku…

Čuba: Většinou jsou to kamarádi, známí z branže nebo někoho doporučí náš pianista Martin Pančocha. Obvykle to probíhá tak, že padne nějaký návrh, já toho člověka oslovím a on už pak jedná s Martinem. No a pak máme ještě druhého pravidelného hosta, což byl třeba Josef Kaluža z Arény nebo dneska Ondra Malý. Dopředu nikdy neříkáme, kdo ten host bude, je to překvapení.

Máte svou facebookovou stránku. Kdo se o ni stará? Komunikujete s fanoušky?

Čuba: O to se starám já, dáváme tam fotky z představení, odkazy na videa… Že bychom nějak komunikovali s lidmi, to ne, spíš je to taková platforma, aby se lidi podívali, kdo jsme a co děláme.

Co pro vás osobně znamená možnost hrát v Heligonce, v klubu Jarka Nohavici?

Čuba: Já si to vlastně všechno uvědomuju postupně, protože když jsem si poprvé přečetl v novinách o Heligonce, tak jsem vůbec netušil, že je to nějakým způsobem spojeno s panem Nohavicou. Noviny jsem zavřel v okamžiku, kdy jsem si přečetl, že pan Giertl, který byl předtím v Parníku, nabízí prostor. A hned jsem šel shánět na něj kontakt. A on říká: Jo, tak já se musím domluvit s Jarkem. A já si říkám, jakým Jarkem, až potom mi to vlastně docvaklo.

Kozub: No já jsem z toho byl taky dost v šoku. Věděl jsem, že se tomu říká klub Jarka Nohavici, ale pak jsem ho tady osobně potkal a překvapil mě, jak příjemně nás tady přivítal a jak nám fandí.

Ferro: Hlavně nám dal jasné mantinely… Pokud se budete líbit, bude to super, pokud ne, tak jdete pryč, takže je to velice férové jednání.

Čuba: Ale my jsme vlastně nejvíc nadšení z toho prostoru, který je naprosto unikátní, a samozřejmě i proto, že jej dělal člověk, který měl nějakou vizi. V Ostravě podobné místo, kde by bylo zázemí pro vystupující, kde by se diváci cítili příjemně, kde majitelé jsou normální lidi s jednáním z očí do očí, co se řekne, to platí, není. A já to opravdu vnímám tak, že jsme měli štěstí, že jsme byli první.

Jaké jste měli ambice na začátku a jaké máte teď, po třetím představení?

Kozub: Pro mě osobně je vždycky důležité, že se podívám na internet a vidím, že je plno. To člověka namotivuje, nakopne, protože vím, že přišli lidi, kteří si to zaplatili. Ale původně, když to vznikalo, tak by mě vůbec nenapadlo, že to bude věc, za kterou někdy dostanu nějakou odměnu. Nás to hrozně baví, chceme to dělat, a to, že za to ještě něco máme, to je bonus.

Čuba: Líbilo by se mi, kdybychom bez podpory televize nebo jiné reklamy byli třeba do pěti dnů vyprodaní.

Kozub: Láká nás představa toho, že by na nás lidi chodili ne pro naše obličeje, ale proto, že je to baví, a řekli si to mezi sebou.

Markéta SÝKOROVÁ