Na scéně je několika panely ohraničený imanigární prostor, který chvílemi slouží jako místnost v bytě, ve kterém žijí rodiče se svým synem, jindy je to bazén s jediným startovním blokem, prostranství před veřejným záchodkem nebo bar, ale také mikrosvět uvnitř scenáristovy mysli nebo svět, ve kterém všichni společně žijeme. Panely drží na sobě sklápěcí stoly a židle, skrývají vysouvací postel a sklápěcí barový pult, a na jednom z nich je za roletou v okně pohled na sídliště.

Autorkou velmi vynalézavého scénografického řešení je Helena Neubertová, a její scéna přesně vychází z textu a potřeb režie. Text hry Hrát oběť obsahuje několik situací popisujících rekonstrukci vraždy nebo zabití. Jeho autoři, bratrská dvojice ruských dramatiků Olega a Vladimíra Presňakovových, s mrazivým humorem popisují absurdní situace, jejichž aktéry jsou zdánlivě vyšinutí lidé, v podstatě však jedinci, kteří jsou hříčkami v rukou svých vlastních životních osudů. Nakonec vyjde najevo, že jde jen o nástin divadelního, filmového nebo televizního scénáře vymyšleného autory, kterým je vlastně jedno, co bude obsahem jejich výtvoru, hlavně že to bude originální, bombasticky šokující a divácky úspěšné dílo.

V celku jde o obraz děsivého světa, a režisér Martin Glaser tento svět nabízí divákům ve strhujícím tempu, bez jediné chvilky oddechu, se skvělým smyslem pro situační humor a velkým citem pro textovou pointu. Herci využívají potenciál textu vyčerpávajícím způsobem. S nesmírnou chutí si pohrávají s výborně napsanými postavami a jejich interakcí, i s hlubšími rovinami textu.

Ve hře nejsou malé party, každá z postav je velmi výraznou rolí. Albert Čuba hraje Valju, jakéhosi kriminalistického figuranta představujícího oběť v rekonstrukcích zločinů, jako bezskrupolózního manipulátora schopného přesvědčit všechny o své pravdě. Dvojici jeho rodičů vytvářejí René Šmotek a Miroslava Georgievová způsobem karikujícím manželský pár, který spojuje jen to, že kdysi spolu zplodili syna, za což od té chvíle obviňují jeden druhého. Dušan Škubal v roli kapitána předvádí propracovanou kreaci policisty v amoku, jeho podřízený seržant v podání Marka Cisovského je studií blbce v uniformě (mimořádný výkon herce, který přesvědčuje, že umí vynikajícím způsobem vytvořit charakterní postavu).

Dana Fialková si doslova vychutnává možnosti tří postav: „hajzlbábu“, zaměstnankyni plovárny a dámu v japonském kimonu-zaměstnankyni asijské restaurace. Lucie Finková má sice na text chudou roli policajtky, zaznamenávající na kameru děj rekonstrukcí, její pohybová kreace je však nezapomenutelná. Tři zločinci, Dolžanskij v podání Michala Moučky (který vytváří ještě postavu kuchaře Vasji), Zakirov Michala Čapky (který zosobňuje ještě postavu režiséra) a Verchušin Josefa Kaluži, to jsou portréty psychiky vrahů, ze kterých jde mráz po zádech. A Vladislav Georgiev, přicházející v závěru jako jiný kapitán, ohromí pohybovou kreací tak, že vyvolá potlesk na otevřené scéně.

Nelze jinak než shrnout: Komorní scéna inscenací hry Hrát oběť opět potvrdila pozici na špici současného českého divadla.