Postřeh Šárky Mrvové: Srdíčko je lepší než černá stužka...

Když jsem byla v úterý na chvilku postát před pietním místem na ostravském Masarykově náměstí, z mého ponoření se do sebe sama mě vytrhl mladý klučina.

„Nechcete srdíčko? Zadarmo. Takové malé, je na přilepení, nezničí vám oblečení,“ dušoval se a pod nos mi podstrkoval krabičku plnou malých červených srdíček. Byla vystřižená z papíru, vyřezaná z překližky...

Jistě si s nimi dal hodně práce, napadlo mě. Jedno srdíčko jsem si vzala (bylo vyrobené z konečků dřívka od nanuku, natřené červenou temperou a zezadu opatřené kouskem oboustranné lepicí pásky) a přemítala, kolik asi je tomu klukovi let.

Určitě nezažil rok 1989 a stěží si pamatoval Václava Havla ve funkci prezidenta. Když viděl, že nad tím srdíčkem přemítám, zazubil se a rychle dodal: „Červené srdíčko je lepší než černá smuteční stužka.“

„Proč?“ ptám se. „Protože pravda a láska sice nikdy nezvítězí nad lží a nenávistí, ale v lásce je naděje,“ odvětil rozhodně.

Docela mě dostal, neb jsem v tu chvíli měla před očima mlžno a v krku knedlík. Poděkovala jsem, on se znovu široce zazubil a už „otravoval“ s těmi srdíčky vedle stojící paní.

Rozhlédla jsem se kolem. Mladých lidí tam postávalo hodně a mě napadlo: Čím to asi je? Nejspíš marně hledají nějaký morální vzor. Veřejného činitele, s jehož myšlenkami by se mohli ztotožnit. Člověka, který nepřepočítává všechno jen na peníze, nekalkuluje, který se nesnaží někoho podvést, okrást, přechytračit, urazit. Možná proto to náhlé upnutí se k Havlovi.

To malé červené srdíčko z dřívka od nanuku jsem si přilípla na tričko. Měla jsem ho včera, mám ho dnes a budu ho mít i zítra. Pak ho schovám a 18. prosince 2012 jako když ho najdu...