Nakonec se přece jen chystají na pražský mezinárodní maraton, ale přesto v těchto dnech především přípravou směřují ke dvěma výjezdům na Balkán – do Chorvatska a Slovinska.

Roman Baláž a Adéla Esentierová si letos vyzkoušejí atmosféru mistrovství světa v horském maratonu a zaběhnou si rovněž netradičně tradiční vytrvalecký závod v okolí Plitvických jezer.

„Tenhle závod však bereme tak trochu jako zakončení první poloviny sezony, takže to spojíme i s dovolenou. Navíc tam naší malé chceme poprvé ukázat moře,“ usmívá se Adéla Esentierová, šťastná maminka takřka dvouleté Aničky a svěřenkyně trenéra i partnera Romana Baláže, který bere nabídku k účasti ve slovinském šampionátu jako velkou možnost ke zviditelnění celého vlastního vytrvaleckého týmu Baláž Extreme Team Ostrava.

„To, že jsme dostali nabídku k účasti v reprezentačním týmu, je pro nás pocta a zároveň důkaz, že jdeme po správné cestě,“ myslí si pětačtyřicetiletý vytrvalec.

Chystáte se nějak speciálně na nejsledovanější český maratonský závod? O vás je totiž známo, že tyhle tratě běháváte, jak se říká, na počkání.
V Praze bychom rádi atakovali vlastní nejlepší časy. I přesto, že to nijak zvlášť ladit nebudeme. Jen dodržíme ty dva dny, před závodem se jen vyklušeme, před závodem pořádně pojíme, připravíme se na to psychicky a dáme do kupy taktiku. Zkrátka zkusíme si udělat rozvrh tempa. Ovšem v tuhle chvíli máme pocit, že jsme na tom tempově dobře, takže uvidíme. I když se trošku bojím, že ty tři hodiny ještě pro Adélu nebudou. I když ta Praha s neopakovatelnou atmosférou může Adélu vytáhnout. A láká nás tam i vědomí, že tam máme zázemí. I když ze začátku to vypadalo, že když někdo Pražský maraton půjde, tak to budu já.

Ale oba jste sami už několikrát říkali, že v Praze už je to předimenzovaný běh…
Ten nápad nakonec vzešel od Adély, která se tomu paradoxně zprvu bránila. Po zkušenostech z bratislavského závodu, z něhož si odnesla problémy se zády, říkala, že dokud nebude stoprocentně fit, tak do takového závodu nastoupit nechce. Že se připraví až na ten plitvický závod, který jdeme na začátku června před tím MS v horském maratonu. Na tom Slovensku přitom ale běžela perfektní tempo – půlmaraton za 1:28 hodiny, což odpovídá výslednému času okolo tří hodin dvou až tří minut na maraton. Kdyby to tam udržela, pak by v desítce nejlepších určitě byla.

Ještě bych se jednou rád vrátil k předešlé otázce. Je obecně známo, že někteří maratonci se na vás, sběratele kvantity místo kvality, dívají tak trochu skrz prsty…
Každý k tomu přistupuje po svém. Jsou typy, které jsou úplně šíleně zaměřené na pár běhů v roce. Oni to směřují k tomu konkrétnímu startu deset až patnáct týdnů dopředu. Mají ty tréninky přesně rozložené a dodržují zásadu, že dva týdny před konkrétním maratonem už vůbec žádný závod nejdou. A někdo tři dny před startem úplně vysadí trénink. A bere sacharidovou dietu. On to dělá pro ten jeden den. Ale to se může kolikrát vymstít, že?
Je ale pravda, že na to, abyste zaběhl čas okolo 2:20 hodiny, tak to takhle nějak chystat musíte. Těžko ale soudit, já sám jsem se to nikdy takhle vyladit nesnažil. Spíš mě baví jít po té kvantitě. Adéla i já jsme myslím závodní typy, které radši budou běhat o pět minut pomaleji, ale budou si každý závod užívat. Vždyť teď, zhruba v polovině dubna, máme za sebou už pět maratonů.

Říkáte, že jste na tom momentálně hodně dobře tempově. Zkuste prosím tenhle soud vysvětlit třeba mně, vytrvaleckému laikovi…
Jde o souhrn dvou faktorů. Jeden je pochopitelně měřitelný a my si každé běhy samozřejmě evidujeme. A to dlouhodobě. Jako příklad
u Adély uvedu, že tři kilometry teď běžela za 11:03 a loni v tu samou dobu měla čas 11:54. A ten druhý je vlastní pocit
z běhu. A Adéla teď vypadá, že jí je při tom běhu dobře.

Odkud přišel ten nápad s mistrovstvím světa v horském maratonu?
Oslovila nás Anna Pichrtová, která dává společně s dalšími maratonci reprezentační výběry dohromady, abychom s nimi šli ten horský maraton, který bude tuším 18. června. Adélu nominovali do družstva žen. Nás to pochopitelně láká i kvůli tomu, že je tam všechno kromě cesty hrazené. Startovné, ubytování a podobné záležitosti, to všechno platí pořadatel. V družstvu mužů by měli být Havlíček, Pechek a Losman, což jsou u nás špičkoví specialisté na horské vytrvalecké závody. Já jsem prozatím taková jakoby čtverka v družstvu a prý pátého a šestého na doplnění celé skupiny ještě hledají. Pro nás je to fakt velká výzva. Berou nás tam, chtějí nás, a co jsme tak tu trasu studovali, je jako pro nás dělaná. Ale hlavně se tam jedeme s těmi lidmi seznámit.

Ale to myslím není vaše jediná letošní „horská expedice“…
V červenci jedeme na Zermatt marathon, což je jeden ze čtyřdílného seriálu závodů
v Alpách.

A ty ostatní vás nelákají?
Tak lákají nebo nelákají… Je to všechno o penězích, a ty velké my prostě nemáme. Sponzory sice máme, ti nás oblečou a tak, ale aby nám zaplatili cestu a pobyt někde v Rakousku nebo ve Švýcarsku, to ne. Ale třeba ta Bratislava, kterou jsme šli před pár týdny, ta byla perfektní. Protože my jsme tam startovali pod hlavičkou Amway.cz, kteří nám všechno zaplatili. To je fajn, ale ne vždycky to tak je. A ještě jedna věc: třeba zářijový Jungfrau-marathon je zřejmě asi ten nejhezčí horský maraton na světě. Ovšem na něj se dostat je kumšt. Když pořadatelé otevřou prezentaci, za dva dny je naplněna kapacita pěti tisíc lidí, a už se nikdo další nemá šanci přihlásit.

Hovoříte o financích. Kolik takový závod alespoň řádově stojí?
Startovné, či jestli chcete přihláška, stojí zhruba tři tisíce korun, k tomu je však zapotřebí připočítat výdaje na ubytování, cestu a stravu. Je to tak na čtyři dny. Určitě se to nedá vymyslet tak, že by tam člověk dojel před závodem.

Takže na ně je potřeba i ta speciální příprava?
Nějak extra se na ty horské běhy nepřipravujeme. Do Slovinska i Rakouska jedeme na zkušenou. V těch samotných závodech nejde ani tak
o tempo, které je pochopitelně jiné než při běžných maratonských bězích, v přípravě jde ale spíš o to dostat ty kopce do nohou. Takže vybíháme delší běžecké úseky v kopcích a trošku se člověk musí připravit na tu drasárnu nebezpečných seběhů z kopce dolů. Spíše na přípravu využíváme tempové silniční závody a pak už jenom v hlavách „přepneme“ na ty kopce.

A zkusili jste už někdy třeba nějakou horskou přípravu?
Třeba loni jsme se sebrali a na šedesát dnů odjeli do Krkonoš, kde jsme toho naběhali dost a pak to bylo cítit. Třeba na Adéle to bylo hodně vidět při Ostravském maratonu. Ale to se taky nedá absolvovat každý rok, když se navíc staráme o tu naši psí smečku. Ta nás na druhé straně ale jako by nutí jít častěji do terénu, a proto asi máme blíž i k těm horským běhům. Spíše využíváme toho, že na ty horské běhy asi máme předpoklady. Vemte si Petru Kamínkovou, ta na silnici Adélu udělá o dvě třídy, ale v terénu nezaběhne téměř nic. Nebo Dan Orálek, ten by do toho horského maratonu nikdy nešel. Nemá na to nohy, a přitom třeba jde na ultramaratony. Říkal mi něco o podzimu, že se chystá do Řecka na Spartathlon. A to je závod, který se běží v horku nějakých 240 kilometrů…