Kliknutím zvětšíte„Je to historicky nejúspěšnější mančaft ve stolním tenise, co se týká počtu nasbíraných titulů na evropském nebo domácím poli. Pro představu lidem je to takový Real Madrid stolního tenisu,“ přiblížil Petr Korbel.
Do Düsseldorfu jste přišel v roce 1993 z Alteny, že?
Ano, to byl průměrný klub. Najednou ale přišla nabídka z top evropského celku a všechno bylo úplně jiné. Otevřela se mi vrátka do velkého stolního tenisu, a to nejen z důvodu, že jsem tam mohl působit, ale také šlo o věci okolo. Organizaci, starost o hráče, každé naše venkovní utkání bylo vyprodané, spousta lidí okolo, ohromný zájem médií. Taková šance přichází jednou za život.
Tehdy zažíval stolní tenis obrovský boom, že?
V Borussii byli Němci Jörg Rosskopf a Steffen Fetzner, kteří v roce 1989 byli v Dortmundu mistry světa ve čtyřhře a o tři roky později získali stříbrnou olympijskou medaili. Oni nastartovali éru stolního tenisu v Německu, proto tam začali hrát nejlepší Číňané a Evropané.
A já měl možnost být s nimi v kabině, na tréninku, trávit některé volné chvíle, protože jsme si rozuměli i lidsky. Takhle se mančaft vždy v Düsseldorfu snažili stavět.
Jak si stolní tenis v Německu stojí v konkurenci fotbalu či házené?
Vůbec ne špatně. To dokazuje anketa Sportovec roku, kde Timo Boll se umístil dvakrát na druhém místě a je velmi uznávanou osobností. V Německu to dělají dobře, mají kvalitní systém. Stejně jako Švédové či Francouzi. Ale jak říkám, nastartovalo se to v roce 1989.
Celkově na to vzpomínám hodně v dobrém, i když třeba v Grenzau se mi to líbilo ještě víc a zanechal jsem větší stopu. Měl jsem ale štěstí na lidi.
To je asi třeba…
Když jsem přišel do Düsseldorfu, tak tam byl manažerem nějaký Wilfried Micke, který teď nedávno zemřel, a když jsme tam hráli, držela se za něj minuta ticha. Byl tam i Mario Amidzič, Chorvat, který je považován za jednoho z nejlepších trenérů v historii, a já měl možnost pod ním působit. Obrovská škola. Nebylo to ale zadarmo. Nikdo neměl roztažené ruce a neříkal:
„Konečně, Korbele, jsi tady, my na tebe čekali. Kde jsi tak dlouho?“ Konkurence byla obrovská. Zejména když mohl být v týmu jen jeden cizinec.
Co vlastně Borussii Düsseldorf charakterizuje?
S dnešním manažerem Andreasem Preusem jsme vzpomínali právě na Wilfrieda, který šel vždy před zápasem jako první na masáž. To jsem nikdy předtím ani potom nezažil. (úsměv) Všichni hráči jsme se po obědě připravovali na masáž, najednou se objevil on, a až byl hotový, tak jsme mohli jít teprve my.
Zdůvodnil vám to nějak?
Ne, on byl prostě manažer. (smích) Ani jsem po tom nepátral. Bral jsem to tak, že to je. Charakteristické pro klub tehdy také bylo, že když jsme vyjížděli na důležitý zápas, tak někdo z vedení pozval celý mančaft na brunch (snídaně spojená s obědem). Tím se utužovala parta, byla dobrá atmosféra mezi kluky, že jsme se neznali jen z tréninků a zápasů.
Tohle jsem zažil ještě v Grenzau, ale jinde už ne. A co mě hřálo na srdci, tak že si lidé a fanoušci, když jsme tam v říjnu hráli, vzpomněli, přišli za mnou a zeptali se, jak se daří. Byli rádi, že mě vidí. Alespoň takový jsem měl z toho pocit. Přece jen jsme tam něco povyhrávali, navíc nejsem takový, že bych po zápase se sbalil a šel.
Naopak jsme nějaké to pivo vždy vypili. A za to jsou oni strašně vděční. Bylo příjemné se vrátit, protože jsem se potkal se známými tvářemi. O mnohých si člověk říkal, jestli ještě žijí. (úsměv)
Liga mistrů vám ale utekla, že?
Ano. Jako jediný titul na klubové úrovni. Vyhrál jsem Německý pohár, Pohár ETTU a bundesligu, ale v Poháru mistrů i Lize mistrů jsem skončil čtyřikrát ve finále. Zajímavé bylo, že s Düsseldorfem jsem prohrál proti Charleroi, a když jsem pak byl v Charleroi, tak jsme padli s Düsseldorfem. (smích) Nikdy se mi to prostě vyhrát nepodařilo. Mrzí to, protože finále chcete vyhrát. S Charleroi jsem prohrál, i když jsem hrál v Grenzau.
Umíte si představit, že byste se v jiné než hráčské roli do Düsseldorfu vrátil?
Tam mé kroky ani myšlenky nesměřují. Chci se soustředit na Ostravu, tady jsme něco začali, klub funguje a spíše by se mi líbilo, kdybych něco takového vybudoval tady. To by mě naplňovalo víc. Navíc bych rád své zkušenosti ze zahraničí předal dál a stolní tenis naučil naše děti, které by pak mohly prorazit někde ve světě. Říká se „nikdy neříkej nikdy“, ale taková nabídka asi ani nepřijde.
Mohl jsem dělat trenéra či manažera národních týmů, ale šlo spíše o exotické země, kde by byl super život, zaplatili by vás, ale jinak nemají příliš velké ambice něco dokázat a sbírat medaile. Stolní tenis by byl druhořadý.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
