Mistrovství světa ve sledge hokeji v Ostravě předčilo všechna očekávání

„Ostravě patří obrovský dík, protože původně mělo být mistrovství světa v Karlových Varech, ale v termínu nebyla dokončena multifunkční hala," vzpomíná trenér českého týmu Tomáš Zelenka.

„Byli jsme tedy nuceni přesunout šampionát někam, kde nám vyjdou vstříc. Ozvala se Ostrava a měli jsme půl roku na přípravu, což je na takovouto akci dost krátký termín. Nakonec jsme vše zvládli a dokázali mezinárodnímu paralympijskému výboru, že takovouto akci u nás umíme kvalitně zorganizovat," doplnil Zelenka.

„Oproti tomu, co jsme zažili před rokem v Americe, je tu skvělé zázemí, organizátoři nám vytvořili výborné podmínky, rozhodně nad běžnou úrovní, na jakou jsme zvyklí. Na stadionu máme veškerý komfort včetně posilovny, sauny, vířivky a kompletní rehabilitace," pochvaloval si Jaroslav Hrbek, jedna z opor našeho týmu.

V Ostravě se našemu celku dařilo a česká reprezentace obsadila páté místo. Jako nováček elitní kategorie si zajistila účast na paralympijských hrách ve Vancouveru.

Sledge hokej vznikl ve Švédsku počátkem 60. let minulého století, v České republice vznikl první tým v roce 1999 ve Zlíně.

V roce 2002 se uskutečnil první ročník soutěže pod názvem Český pohár. Vrcholnou domácí soutěží je sledge hokejová liga, ve které hraje osm týmů, zástupcem našeho kraje je celek Studénky.

Nejlepší stolní tenisté vozíčkáři se sjíždějí každoročně na šampionát do Ostravy

Stolní tenis vozíčkářů patří k jedněm z nejúspěšnějších paralympijských sportů u nás, jako jeden z mála, nabízí možnost sportovního vyžití všem druhům postižení. Většina našich hráčů pak hraje soutěže se zdravými díky shodným pravidlům.

Stolní tenis dnes aktivně hraje přibližně 70 vozíčkářů sdružených v deseti oddílech, nejlepší hráči se každoročně účastní mistrovství ČR jednotlivců, které každoročně pořádá Sportovní klub vozíčkářů Ostrava a TJ Ostrava. Sportovní klub vozíčkářů Ostrava vznikl v roce 1994 a navázal částečně na činnost oddílu TJ Meta Hrabyně.

Na květnovém šampionátu se z klubu SKV Ostrava nejlépe umístila Beáta Mentznerová, která skončila v jednotlivcích druhá, mezi muži byl Bohuslav Ribka osmý, Jiří Gronych devátý a Radek Skyba desátý.

ROZHOVOR: Úspěšná paralympionička Markéta Sidková: Sport je také radost, nejen obavy o výsledky

Sedmé místo z paralympiády v roce 2004, kdy jí bylo sedmnáct let, bronz o čtyři roky později z Pekingu, kde byla vlajkonoškou naší výpravy, a pátá příčka z olympijských her 2012 v Londýně. K tomu čtyři stříbrné medaile ze světových šampionátů, stříbrná a bronzová medaile z mistrovství Evropy, dvakrát prvenství v anketě Sportovec Moravskoslezského kraje a řada dalších úspěchů. Toho všeho dosáhla šestadvacetiletá paralympionička Markéta Sidková, reprezentantka v lukostřelbě, studentka Ostravské univerzity, členka TJ Mariánské Hory a Centra individuálních sportů Ostrava. 

Od třinácti let nemůže chodit a změnil se jí život. Přišlo dlouhých 18 měsíců v rehabilitačním centru, kdy začínala vlastně znova. Když viděla film Pán prstenů, vzpomněla si, že jako dítě s kamarády střílela z ručně vyrobených luků. A maminka se jí zeptala, zda by nechtěla zkusit střelbu z luku také. Markétu to chytlo, zanedlouho přišly první úspěchy v domácích závodech i ve významných zahraničních soutěžích. Chce to ale hodně úsilí, vůle, odříkání, ale i času. Takže není nic výjimečného, že před důležitými závody trénuje střelbu šestkrát týdně čtyři hodiny, do toho také posiluje, plave, jezdí na koni…

Studium Filozofické fakulty Ostravské univerzity, členství v Evropském i světovém paralympijském výboru, trénink, další aktivity, jak to všechno stíháte?

Někdy je to boj o každou minutu, šidím spánek nebo zábavu, ale snažím se. Především udělat si radost. Sport beru tak, že mi něco dává, něco přináší. Nejen starosti a obavy o výsledky. Já dělám sport pro zdraví, udržuji se v kondici, a to nejen lukostřelbou. Cvičím, dělám hippotherapii, chodím plavat.

Máte kromě toho čas ještě na něco jiného?

Baví mě hodně věcí, ale vše závisí na tom, kolik mám času, zda nemám závody nebo ve škole zkouškové období. Ráda maluji na sklo nebo pletu košíky, věnuji se nějaké rukodělné činnosti. Když jdu do kina, tak na něco výjimečného, nemám ráda filmy o násilí. Vzpomínám si, že jsem si nedávno užila show souboru japonských bubeníků Yamato a moc si odpočinu při procházkách do přírody.

Vaším zatím posledním úspěchem bylo páté místo z londýnské paralympiády. Byla medaile vysoko?

Ta je vysoko vždy, dokud ji nemáte. Na to, jak jsem se měsíc před závody cítila, jak nám nevyšlo počasí, s čím vším jsem se musela vypořádat, tak musím být s umístěním spokojená. Navíc šlo o historicky nejlepší výsledek české závodnice na paralympiádách. Ocenit to dokázali především moji nejbližší, vedení CISO, které mi vytvořilo velmi dobré podmínky a od centra cítím všemožnou podporu, opravdu CISO moc děkuji!

Je Ostrava vstřícná k handicapovaným lidem? Zaznamenala jste nějaký posun kupředu?

Určitě to směřuje k lepšímu. Přibylo bezbariérových chodníků, dostaneme se do většího počtu obchodů, i když stále to jistí velká nákupní centra nebo nakupování pomocí internetu, jezdí nízkopodlažní tramvaje. Zlepšení je znát, stejně jako přístup. Mnozí lidé mají ale stále předsudky, myslí si třeba, že člověk na vozíku má i nějaký mentální problém.

Čeho byste chtěla dosáhnout v životě a ve sportu?

Chtěla bych být spokojena s tím, co dělám, se vztahy s okolím, abychom jeden druhého netrápili. Mám určité představy o životě i o tom, co bych ještě ráda dokázala ve sportu. Ale hlavně aby mi vydrželo zdraví.