Patřil k elitním českým basketbalovým rozehrávačům. Celou kariéru strávil Jan Stehlík v Nové huti Ostrava, kde tři roky působil v roli kapitána. Získal ligový bronz a zahrál si i All-Star Game.

Poté, co palubovky opustil, převzal rodinnou firmu Chov ryb Jistebník. „Jsem v nádherném prostředí přírodní rezervace, po krmení si můžu klidně zajít nasbírat hřiby. Fakt mě to baví," řekl třicetiletý rodák z Bílovce, který ale žije odmalička v Ostravě.

Firmu, pod kterou patří zhruba padesátka rybníků, převzal Stehlík po svém dědovi. Původně měl práci obstarat Stehlíkův mladší bratr Jiří, jenže ten v únoru 2013 nečekaně zemřel. V pouhých 22 letech jej o život připravila vrozená srdeční vada.

„Bohužel se na ni nepřišlo, měl zúženou aortu. Zemřel v kanceláři. Hodně mě to zasáhlo. Tehdy mě právě basketbal držel nad vodou. Bez něj bych to zvládal mnohem hůř," zavzpomínal Stehlík.

Jsou to tři roky, co jste od profesionálního basketbalisty přešel k rybám. Změn je jistě mnoho…

Jinak to mám hlavně se spánkem, a to musím říct: bohužel. Když jsem hrál za Ostravu, vstával jsem někdy po osmé, teď už musím na nohy mezi pátou, šestou. Má to ale i příjemné stránky. Hlavně v létě, když člověk dělá venku a uvědomí si, že je v přírodní rezervaci. Všechny rybníky jsou totiž v chráněné krajinné oblasti, což je paráda. Musí být ale pěkně, když prší, je to na pendrek. Občas zase nevytáhnu nohy z kanceláře, nebo jsem na cestách a zařizuju všechno možné. Celkově mě to ale baví, není to totiž jednotvárné.

Předpokládám, že na konci roku, hlavně v období svátků, máte velkou fušku…

Je to tak. Začíná to tří až čtyřdenním výlovem rybníka Bezruč, který letos začal 11. listopadu. Totální záhul je to ale během Vánoc, to prodáme za den i dvě tuny kaprů. Protože lidi čekají na poslední chvíli, tenhle extrém přichází 22. a hlavně 23. prosince. To je o ryby největší zájem z celého roku. Pravidelně tu bývá v těchto dvou dnech slušná kalamita. To bych mohl vyprávět a vyprávět.

Tak vyprávějte…

Auta stojí od sádek až ke kanceláři. Takže nějakých tři sta metrů v obou směrech. A vzhledem k tomu, že u kanceláře ještě kluci ty ryby kuchají, tak se to tam kolikrát neskutečně zapráská. To pak musíme na místo poslat někoho v oranžové vestě, aby řídil dopravu. Jinak by se to tam nehnulo. Pamatuju před Vánoci takové davy lidí, že musela přijet policie, zatarasit ten úsek pro auta, a chodilo se pěšky. Ono by totiž někoho nejspíš přejeli.

Co vy a Vánoce? Dbáte na tradice?

Rádi si s manželkou Petrou vylijeme olovo, pokud ho doma máme. To je vždycky sranda. Pro mě je ale největší tradice bramborový salát a ryba. To je fakt nejvíc. Na talíři nesmí chybět kapr, ale dám si i amura, který je libovější. No a samozřejmě stromek, který zdobím vždycky tři čtyři dny před Vánoci. Máme vždycky krásný, protože k nám s nimi jezdí do práce lesáci a na výměnu za ně dostávají ryby.

Máte čas si svátky užít?

Pokud vše uzavřeme 23. prosince, tak si na Štědrý den ráno lehnu k pohádkám, cpu se cukrovím a čekám na Ježíška. Další den jsem s rodiči a babičkami, na Štěpána zase ve Vratimově u rodiny od manželky. Do práce jdu 27. prosince. To se řeší hlavně velkoodběratelé. No a leden, to je převážně kancelář a papírování. Taky se odbahňují loviště v rybnících a vysekávají se zarostlé hráze. Práce je po celý rok nějaká.

Vystudoval jste gymnázium a ekonomii na Vysoké škole báňské v Ostravě. Začátky u ryb musely být těžké…

Skočil jsem do toho po hlavě a pořád se učím. Měl jsem výhodu, že jsem měl k rybám vždycky super vztah. Odmalička jsem tady vyrůstal, chodil na brigády. Za ty tři roky, kdy tady jedu na plné pecky, jsem toho hodně pochytil a posunul se. A to i po stránce vztahu k médiím. Velký zájem je vždy v době výlovu rybníka Bezruč. Takže rozhovory do televize i do novin zvládám lépe. Ale to vám nemusím vlastně vykládat, to slyšíte sám (směje se).

Tak to si vás hned vyzkouším, jak jste pevný v kramflecích. Vyjmenujte mi všechny druhy ryb, které máte…

Chováme především kapry, to je hlavní artikl. Dále máme sumce, štiky, candáty a tolstolobiky. Najdou se tady i amuři, ale tím, že jsme v chráněné krajinné oblasti, kde je omezené vysazování, těch máme tak málo, že je ani nejsme schopni dávat do prodeje. A ještě jsem zapomněl na nástražné rybky, pro které si jezdí na podzim rybáři.

Vraťme se ještě k vaší basketbalové kariéře. Celou jste ji strávil v Nové huti Ostrava. Jak na ty časy vzpomínáte?

Byly to krásné roky, bavilo mě to. Je super, když má člověk koníček jako zaměstnání, tak to mám naštěstí i teď u ryb. Tři sezony jsem byl kapitán, což pro mě byla velká pocta. Velmi mě potěšili fanoušci. I když se mi kolikrát nedařilo podle představ, cítil jsem z jejich strany každý zápas obrovskou podporu. Myslím, že mě měli rádi, za což jim budu vždycky vděčný.

Ještě někde hrajete?

Jo, druhou ligu za Hladnov. Basketbalu jsem se pořád úplně nevzdal, to bych asi nezvládl. Je to součást mého života, vždycky jsem ho miloval a milovat budu. V létě jezdím i na turnaje ve hře tři na tři, ve které patří Češi k nejlepším. Času na odpočinek tak moc není. V pondělí se dávám vždycky jen těžce dohromady, protože jsem fakt solidně polámaný. Když přijedu ráno ke kanceláři, tak z auta nevystupuju, ale spíše vypadávám.

Kterého úspěchu z pod bezedných košů si nejvíce ceníte?

Dívám se na to trošku jinak. Ano, sportovní úspěchy jsou vždy důležité, v roce 2013 jsme po sedmnácti letech získali ligový bronz, dařilo se nám i v Českém poháru, ve kterém jsme byli dvakrát bronzoví a jednou dokonce stříbrní. Já ale nejraději vzpomínám na maličkosti. Na vtipné momenty z tréninků i zápasů, ale taky z cest. Ty zážitky se spoluhráči jsou a vždy budou úplně nejvíc.

Vybaví se vám nějaký konkrétní?

Vždy rád zavzpomínáme u piva. Naposledy s Pepou Krestou, ten teď hraje za Šumperk proti nám, Hladnovu. Při šestce mu zůstal míč stát na koši. Vyskakoval a pak tam zůstal. Přesněji na té bedýnce, která spojuje koš s deskou. To jsme málem vyvrátili střídačku. Za těch patnáct let, co hraju basket, jsem to nezažil.