Uhlíř: Slogan z NBA 'I love this game' platí i v Česku

V té době v Ostravě s tímto sportem začínal i Rostislav Uhlíř, který o deset let později přetavil slogan v dojemné vítězství ve svém životním zápase. Jediný český basketbalista, který působil ve slavném Realu Madrid, se loni v létě dozvěděl během dovolené ve Španělsku, že má nádor na varleti.

Začal tak jeho nejtěžší basketbalový zápas v životě. K velké radosti všech blízkých i fanoušků boj se zákeřnou nemocí zvládl. A dokonce se dokázal i vrátit ke hře, kterou tolik miluje. Slogan „I love this game“ platí i v malé zemi v srdci Evropy.

Je pro vás nepříjemné během podobných rozhovorů mluvit o nemoci?

Vůbec, nemám s tím žádný problém.

Pamatujete si datum, kdy lékaři zjistili, že máte rakovinu?

S přesným dnem to spojené nemám. Spíše s událostí, protože jsem byl ve Španělsku na prázdninách a hrozně moc si to užíval. V polovině dovolené jsem se ale po vyšetření dozvěděl, že jsem vážně nemocný.

Během chvilky se vám obrátil život vzhůru nohama. Dá se vůbec říct, na co jste v prvních dnech myslel?

Snažil jsem se zachovat chladnou hlavu, nepanikařit. Ale jednoduché to nebylo. V Madridu mi po vyšetření řekli, že na 99,9 procenta mám rakovinu na varleti a musím na operaci. Chtěli mě ještě ten den operovat, ale já si nebyl jistý, zda by zákrok proplatila pojišťovna. První dny jsem tedy spíše řešil věci spojené s léčbou. Prostě jsem odkrajoval jednu věc za druhou. Přiletěl jsem domů a vyřídil si lékařské prohlídky. Pak už šlo všechno rychle.

Co bylo během léčení pro vás nejtěžší?

Asi ta délka, protože léčba je hodně zdlouhavá. To není, jako když máte chřipku nebo jiné běžné nemoci. Postupně si zvyknete na prostředí nemocnice, které na člověka zvenčí může působit až depresivně. Ale na oddělení se vytváří komunita, kde si jsou všichni rovni. Většinou se s pacienty i sblížíte, což potkalo i mě. Já jsem v nemocnici doopravdy poznal, co to je, když v životě poznáte dobrého kamaráda. V těch těžkých situacích a chvílích, které tam každý prožívá, si k sobě najdete cestu. A většinou se vám to přátelství usadí hluboko v srdci.

V podobných případech je hodně důležitá psychika. Prostě se té nemoci nepoddat. Kdy jste začal myslet na basketbal?

V těch prvních týdnech vůbec, spíše jsem si ho i nějak vnitřně zakázal. Řekl jsem si, že nejprve musím porazit tu nemoc a potom mohu myslet na jiné věci. Ale během léčby, když už to vypadalo, že má nemoc může být řešitelná, jsem na návrat začal myslet. Nebo spíše o něm snít.

Hokejista Miloš Holaň, který vyhrál boj nad leukemií, přiznal, že ho vidina návratu na led hnala kupředu.

Když se léčba chýlí ke konci, člověk otrne a začne myslet na to, že se mu návrat ke sportu podaří. Miloš Holaň měl určitě vážnější onemocnění, ale s jeho slovy a pocity bych rozhodně souhlasil. Počítal jsem dny, kdy už budu moci jít na trénink, hodit si na koš. Prostě mít radost z toho, když vám tam spadne šestka nebo trojka.

Měl váš návrat nějaký ohlas mezi pacienty?

Jsem v kontaktu s kamarádem, o kterém jsem mluvil. Byli jsme spolu vcelku dlouho na jednom pokoji. Když byl mladší, tak taky hrával basket, takže mé výkony i nyní hodně sleduje. Když dám v Prievidzi více bodů, tak mi píše zprávu. To musím říct, že mě vždy hodně potěší. (na chvíli se odmlčí) Od něj vím, že to je doopravdy od srdce.

Jak se změnil Rostislav Uhlíř před nemocí a po ní z basketbalového hlediska?

Cíle mám nižší, což neznamená, že bych neměl motivaci. Právě naopak. Chci všem dokázat, že i po takové osudové ráně – nebo nevím, jak to přesně nazvat – se ještě dostanu na nějakou solidní basketbalovou úroveň. A nejen kvůli sobě, ale kvůli všem, které potká něco podobného.

Berete to i jako své poslání?

V nemocnici jsem poznal, že každý příběh člověka, který to zvládne a zase se vrátí ke sportu nebo třeba jen ke svému povolání, ostatním pomůže.

Přišel jste o celou basketbalovou sezonu? Je pauza znát?

Úplně o celou ne, i když fakticky ano. Ono se v závěru minulé sezony mluvilo o mém comebacku na palubovku, psalo se o něm v novinách. Ale já bych o návratu nemluvil, protože jsem skoro vůbec nehrál. Dostal jsem v jednom zápase prostor, udělal pár interview a pak už jsem hrál jen sporadicky. Jako návrat beru až letošní sezonu v Prievidzi.

V Americe by váš příběh jistě plnil stránky novin a asi byste se dočkal i větší podpory od mateřského klubu.

Ostravský klub se ke mně zachoval pěkně, protože mi nezrušil smlouvu. Já v ní měl klauzuli, že pokud bych byl zraněný více než, tuším, tři měsíce, nemusí mě platit. Klub se mnou mohl rozvázat smlouvu, což se nestalo. Manažer za mnou byl v nemocnici, donesl mi dárek k narozeninám.

Změnil se váš pohled na basketbal?

Když jsem byl mladší, tak jsem se díval na svou hru i výkony naivně. Všichni z týmu jsme si mysleli, že budeme hrát NBA (směje se). Všechno ostatní jsme nebrali. Nyní se už dívám na věci jinak. Po tom všem, co jsem si prošel, bude už vždycky spíše mou prioritou to, jakou mi klub nabídne pozici. Nejde o to, být v co nejlepším celku, ale spíše být platný a hrát. Proto jsem šel i do Prievidze.

Nelitujete s odstupem času svého návratu z Realu Madrid?

Měl jsem v Nové huti platnou smlouvu, proto byl můj návrat prakticky nevyhnutelný. Jakýkoliv klub, který by o mě měl zájem, by za mě musel zaplatit. V basketbale to nechodí jako ve fotbale, že by se hráči ze smluv vykupovali. Na druhé straně já bral návrat domů i jako ideální šanci dokončit bakalářské studium na ekonomické fakultě. Bral jsem to jako kompromis školy a basketbalu.

Jak ve studiu pokračujete po přestupu do Prievidze?

Snažím se o to, ale s dojížděním ze Slovenska mám velký problém. Pokud si nevyřídím individuální plán, tak to budu před sebou hodně tlačit. Uvidíme, jak to dopadne, až se to na mě ve zkouškovém období sesype.

Co tedy vyhrává – škola, nebo basketbal?

Já v tom mám jasno. Nyní bych to chtěl zkusit ještě v basketu, kde mám časově omezenou šanci dostat se na nějakou úroveň. Na dokončení studia mám v nadsázce dost času. S basketem dejme tomu skončím ve třiceti a uvidím. Záchytný bod v podobě bakalářského titulu mám. Výšku ale určitě dodělám, jenom nyní nevím, kdy to přesně bude.

Nemrzí vás, že jste v NH Ostrava skončil?

To je komplikovanější, protože klub vyznává jinou basketbalovou filozofii, než se líbí nebo zamlouvá mně. Ale je to můj osobní názor. Klub jde v posledních letech cestou, že v létě nakoupí cizince a na nich staví. Další rok totéž. Novou huť ale beru jako mateřský klub. Mám k němu vztah i krásné vzpomínky z doby, kdy jsem jako mladý v ligovém týmu začínal. Tým byl postavený hlavně na českých hráčích. Pamatuji si, že jsme měli super kolektiv. Klidně si troufnu říct, že takovou partu už do konce kariéry nikdy nezažiji. I proto bylo pro mě obtížné a nepříjemné změny strávit a přeorientovat se na jiný koncept.

Pro vedení klubu je ale jednodušší v létě koupit tři Američany a mít zaručenou kvalitu kádru na český ligový průměr.

Letos můžeme říci, že to Ostravě vyšlo. Nevím, jestli to je dobrým skautingem, nebo je to náhoda. To nedokážu posoudit. Ale když v létě cizinci odejdou, budou muset přijít noví. A zase se zvyšuje riziko, že klub v nakupování cizinců sáhne vedle.

Ti ale hrají v každém klubu v Česku i na Slovensku.

Jsou samozřejmě výjimky, ale jinak s tím souhlasím. Mě však štve způsob, jakou mají pozici. U nás se neřeší, jestli je cizinec dobrý, nebo špatný. Mě třeba hrozně demotivuje, když celé léto dřu, tvrdě pracuju, a pak přijde do šatny neotestovaný Američan a bez boje vám automaticky sebere místo a minuty na hřišti. Nikdy nedojde ke srovnání, zda tento hráč stojí za peníze, které bere. A přitom si myslím, že se v Ostravě skvěle pracuje s mládeží. Já chápu, že vždycky má hrát lepší. Jsem soudný a dobře vím, že pokud bych nepodával odpovídající výkony, pak musí vedení angažovat někoho jiného, třeba cizince.

Vy byste v případě zájmu o návratu do Ostravy neuvažoval?

Nevím, jak bych se rozhodl. Došlo ke změnám v kádru i na trenérských postech. Jsou věci, které by mě odradily, a to i přesto, že mám halu Tatran pět minut od baráku. Svým způsobem by to bylo ideální řešení, protože bych si mohl v klidu dodělat magisterské studium. Ale fakt nevím, jestli bych chtěl trénovat v hale, kde je deset stupňů, anebo nemít k dispozici posilovnu. Podmínky v Ostravě nejsou ideální. Pro mě jsou ale hlavní problém cizinci. Na druhé straně samozřejmě chápu, že pro fanoušky to je možná atraktivní, vidět v akci Američany.

Za Real Madrid hráli jen dva Češi. Oba basketbalisté

Roční angažmá v Realu Madrid mu změnilo život. Basketbalista Rostislav Uhlíř je společně s Jiřím Zídkem jediným sportovcem Česka, kteří byli součástí světoznámé sportovní organizace. Ta kromě fotbalu sdružuje i basketbalový klub.

„Oba tyto sporty jsou hodně propojené,“ přiznává Uhlíř, který je tak společně s dnes už zesnulým fotbalistou Peterem Dubovským jediným sportovcem z bývalého Československa, který oblékal dres Realu Madrid.
K angažmá v Madridu mu pomohly skvělé výkony na ME do 20 let v Portugalsku, kde skauta slavného Realu zaujal. „Ale dlouho to pak vypadalo, že z těch námluv sejde. Pak mi ale zavolal trenér Franta Rón, že je nabídka na stole. Já byl rozhodnutý hned,“ vzpomíná Uhlíř, který odehrál celou sezonu za třetiligovou rezervu.

I tak ale na vlastní kůži poznal, jak to chodí ve špičkovém světovém velkoklubu. „To se nedá s podmínkami u nás moc srovnávat. Hlavně servis mimo basketbal byl doopravdy na profesionální úrovni,“ řekl Uhlíř a potvrdil, že celý klub funguje jako velká rodina. „Samozřejmě, že fotbal je brán jako sport číslo jedna. To je bez jakýchkoliv debat. Ale třeba trenéři byli hodně propojeni. K atletickému kouči tak chodili trénovat i fotbalisté. Takže se nám stávalo, že jsme se s fotbalisty na dráze potkávali,“ poznamenal Uhlíř. Na vlastní kůži poznal, jak obrovská je rivalita mezi Realem a dalším španělským gigantem FC Barcelona.

„El Clásicem žije celé Španělsko už několik týdnů dopředu,“ připouští. V roce 2007 měl to štěstí, že si mohl v Realu vychutnávat vítěznou atmosféru. „Zrovna v tom roce vyhrál Real fotbalovou i basketbalovou ligu, což byla pro vedení i fanoušky neskutečná věc. Navíc o fotbalovém titulu se rozhodovalo právě ve vzájemném duelu, takže oslavy trvaly několik dní. Milion lidí vyšlo do ulic a radovalo se. To bylo neskutečné,“ zavzpomínal Uhlíř.

Na San Bernabeu byl doma jen Slovák Peter Dubovský

Angažmá ve slavném Realu Madrid zatím nejsou českým fotbalistům souzeny. V minulosti se v médiích spekulovalo o námluvách s Rosickým a Barošem, kteří ale nakonec přestoupili do jiných evropských velkoklubů.

Jediným československým fotbalistou, který hájil barvy Bílého baletu tak je Slovák Peter Dubovský (* 7. května 1972 až † 23. června 2000).

Nevšední talent, jehož život vyhasl na dovolené v Thajsku, kde při fotografování vodopádů na ostrově Ko Samui uklouzl na skále a zřítil se do dvacetimetrové hlubiny, hrál v polovině devadesátých let ve slavném Realu Madrid.

I když jeho anabáze na San Bernabeu trvala jen necelé dva roky, přesto se na rodném Slovensku stal nebývalým idolem. „Dubáka si pamatuju jako skvělého a komplexního hráče, který na sebe upozornil už v dorosteneckém věku. Byl to rychlostní typ, jeho předností byla přímočarost, ale nechyběl mu na hřišti ani přehled. Navíc měl ideální fotbalové parametry,“ vzpomíná na svého spoluhráče z mládežnických reprezentačních výběrů Jindřich Dohnal, odchovanec ostravského Baníku a dnes trenér dorostenců MFK Karviná.

Čtrnáctinásobný reprezentant bývalého federálního výběru, v němž se blýskl v poslední společné kvalifikaci o postup na MS 1994 hattrickem do sítě Rumunska, a později lídr slovenské reprezentace však nebyl jednoduchou osobností.

Božský Peter, jak jej nazývali jeho obdivovatelé, se už za trenéra Milana Máčaly častokrát vymlouval z reprezentačních srazů a ani v éře Václava Ježka své podivínské manýry nezlepšil.

Byl to introvert studující ekonomii a zajímající se o umění. Mnozí fotbaloví příznivci si zřejmě vybaví i jeho neochotu bavit se s českými novináři těsně před rozpadem společného státu. „I když měl trochu narcistické sklony, určitě však nebyl špatný kluk. Je ale pravda, že se na společných reprezentačních akcích daleko více bavil se Slováky než s námi,“ dodává Dohnal.

ALEŠ UHER, MARTIN MACEČEK