Nejenže se oba po závodech ochotně příznivcům atletiky podepsali.

Ale Betty Heidlerová, která v úterý odpoledne na rozcvičovací louce u Městského stadionu zkompletovala vítězný kladivářský hattrick, stejně jako její krajan Robert Harting, olympijský vítěz a dvojnásobný mistr světa, který však v Ostravě musel překousnout druhou porážku v rychlém sledu za sebou, neměli sebemenší problém s tím, aby se podělili o své dojmy. „V Ostravě jsme si to užili," řekli svorně.

Podmínky pro závod dnes nebyly bůhvíjaké, přesto vypadáte spokojeně. Vám tohle počasí, kdy jemně prší a kruh je mokrý, nevadí?

Heidlerová: Na počasí nikdy moc nehledím. Tentokrát to navíc byl v Ostravě, kde moc ráda hážu, znovu velmi dobrý závod. V prvních pokusech jsem se trošku zahřívala a do toho posledního pak dala všechno. Naštěstí to vyšlo a teď jsem moc ráda, že jsem tady už potřetí vyhrála.

Když se, Roberte, člověk podívá na vaše předchozí výsledky, tak ho napadne, že po druhém místu na Tretře se budete víc mračit…

Harting: A proč bych měl? Skončil jsem, myslím, po solidním výkonu druhý, takže mi tahle příčka vůbec nevadí. Naopak, jsem nadšený, protože jsem se posledním pokusem dostal ze čtvrtého místa na stupně vítězů.

Ale před závody jste říkal, že byste si hodně rád odvezl zdejší Zlatou tretru, že se vám ta trofej moc líbí?

Harting: No co se dá dělat. Má ji Martin (Wierig), takže se třeba o ni, jestli mě organizátoři pozvou, pokusím zabojovat znovu za rok. Je to totiž fakt pěkná trofej, která vlastně spojuje sport a umění. A když jsem ji poprvé uviděl, hodnota tohohle mítinku v mých čích ještě víc stoupla.

Robert Harting na Zlaté tretře 2013

Oba jste si vylepšili postavení v soutěži posledními pokusy a oba jste na to šli po svém, zatímco Betty se uklidila bokem od epicentra dění, Robert v kruhu zařval jako tygr…

Heidlerová: Musela jsem se jen malinko uklidnit a na chvíli se odpoutat od toho dění okolo kruhu. Takže jsem na chvíli, jak mám někdy ve zvyku, chodila sem a tam a říkala jsem si přitom: jen se uvolni a hoď to daleko.

Harting: Tak něco jsem přece udělat musel. Zkrátka, když jsem disk vypustil z ruky, křikl jsem za ním go, baby, go! Poslechl mě, ale ne tak docela (úsměv).

Co vás po Tretře v nejbližší době čeká?

Heidlerová: Teď musím zase trochu potrénovat a pak mistrovství Německa.

Harting: Ještě úplně přesně nevím, co mi řekne trenér. Jestli ještě pojedeme na nějaký mítink, anebo se už tak budeme připravovat na domácí šampionát, který proběhne v podstatě za čtrnáct dnů v Mönchengladbachu.

Stihli jste v Ostravě kromě závodů i něco jiného? Byli jste se třeba někde podívat?

Heidlerová: Ne. Bohužel jsem neměla vůbec čas, v úterý večer, den před závodem, jsem do Ostravy přiletěla a hned po něm zase odlétám zpátky domů.

Harting: Abych řekl pravdu, tak vůbec nic. Kromě krátkého rozcvičovacího tréninku a závodu jsem jen seděl v hotelu. A tak to vlastně i skončí, protože den po závodě se autem vracím domů.

V Německu jste i díky četným sportovním úspěchům známé osobnosti. Máte pocit, že vás lidé na ulici poznávají?

Heidlerová: V Německu, myslím, ano, ale tady v Ostravě fakt nevím. I když jsem tady už poněkolikáté, znám v podstatě pořád jen letiště, hotel a stadion. Ale na něm je mi fajn, a když mě třeba po závodě někdo požádá o fotku nebo podpis, s tím problém určitě nemám.

Harting: Ano. A většinou je to příjemné, i když záleží na situaci. Většinou ze mě lidé mají respekt a nijak mě neobtěžují, když se to nehodí.

Jste držitelkou světového rekordu a máte už doma i zlatou medaili z mistrovství světa. Kdyby vám teď někdo řekl, že si musíte vybrat, že letos buď získat v Moskvě druhý mistrovský titul, anebo se na nějakém mítinku dostanete jako první žena kladivem za osmdesát metrů, co byste mu odpověděla?

Heidlerová: Víte, že nevím. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby obojí vyšlo. A třeba zrovna v Moskvě (smích). Ale hlavně toužím po tom, abych z mistrovství světa neodjížděla s prázdnou. Medaili a je jedno jakou, zkrátka chci.