„Kdybych byl věřící, myslel bych si, že na mě ten nahoře zanevřel. Ale já na něj nadávám, takže nevím,“ říká vrhačský nezmar. „Jedno zlato, dvě stříbra a jeden bronz. To na jedné straně potěší, protože to nikdo z našich domů nepřivezl, ale na druhé straně vím, že to mohlo být lepší,“ upřesňuje.

Nejcennější kov mu v Gentu organizátoři na krk pověsili za kladivo, v němž dosáhl výkonu jen těsně pod čtyřicet metrů.

„Soutěž jsem však začal na prd. První hod skončil v ochranné síti, druhý i třetí byly na nic. Byl jsem třetí. Ale pak jsem si vzpomněl na tu svoji techniku se čtyřmi otočkami. V kladivu je jedna otočka na dvě stopy – pata a špička. A já, abych se s těmi čtyřmi otočkami do kruhu ‚vlezl‘, musím dělat první otočku jen na špičce, de facto na místě. Před dalšími pokusy jsem šel s kladivem bokem, zkusil jsem si tu techniku „nanečisto“… a ono to najednou šlo. A hned dalším hodem jsem se zlepšil skoro na 40 metrů a to stačilo k vítězství. I když jsem pátý a šestý pokus zepsul. Kolega, který mě při těch pokusech sledoval, mi říkal: ‚Ty ses zase točil na patě‘,“ směje se při vzpomínce na nejpovedenější gentský závod.

Ostravák Zdeněk Benek si hodně věřil i v břemenu. Jenomže nakonec se musí spokojit se stříbrem. „V břemenu, v mojí první disciplíně, kde už mám řadu titulů, jsem měl první tři hody jakžtakž. A možná, že jsem i ‚udělal‘ světový rekord, protože ten, který šel po mně, světové maximum v kategorii nad 80 let překonal o dvacet čísel. Já měl 16,86 a on hodil 17,09,“ vysvětluje.

„Tři hody jsem hodil, a naráz šlus. Kvůli drsnému kruhu jsem se najednou nemohl otočit. U břemene, které se hází podobně jako kladivo, ale je těžší a kratší, se dělá první otočka na patě, a já najednou tu špičku, nevím proč, nemohl zvednout. Mrzí mě to, protože jsem myslím měl i na 18 metrů,“ naoko se zlobí sám na sebe.

Medaili ze stejného kovu přidal i v disku. V něm jej prý hlavně pozlobila technika.

„Už prvním pokusem jsem se sice dostal na druhé místo za suverénního Fina Sarinena, i když ten hod nebyl nijak dobrý. A pak jsem navíc začal dělat vrtule (slangový výraz pro v letu neposedný disk – pozn. red.). Nevím proč, ale nepodařilo se mi poslat disk po otočce technicky správně. Asi to bylo psychikou, hlava mi nefungovala dobře,“ přiznává. „Já to doteď beru jako pohromu. Další zlato, na které jsem měl, je v čudu. Ale ten vítěz je borec, ten nás přehazuje suverénně,“ doplňuje.

Benkova gentská medailová sbírka
Zlato kladivo (39,78)
Stříbro disk (28,75)
Stříbro břemeno (16,86)
Bronz koule (11,24)

Veteránskou medailovou sbírku, která v tuto chvíli čítá osmadvacet kovů, rozšířil nakonec i o bronz ve vrhu koulí, za pokus dlouhý 11,24 metru.

„Mám na ty placky doma skříň, ve které jsem si natáhl drát, a na něj na háčky, které se dávají na baňky na vánočním stromku, si ty medaile věším,“ prozrazuje vitální Benek, který momentálně už spřádá plány na další závody: „Na 1. máje jsou v Brně zahajovací vrhačské závody. Tam bych rád překonal světový rekord v hodu břemenem. O týden později je vrhačský pětiboj taky v Brně (koule, disk, kladivo, oštěp a břemeno). V něm sice momentálně neznám hodnotu světového rekordu, který drží Němec Rzehak. Ale i tak si myslím, že by se to dalo udělat.“

Vrcholy jeho letošní sezony jsou však až v létě či zkraje podzimu. „Ještě nevím, jestli na to seženu finance, i když se rýsuje malinká šance na získání sponzora, ale rád bych vyrazil na MS do amerického Sacramenta. A po něm na mě čekají v Itálii Evropské veteránské hry. Na těch předchozích, ve švédském Malmö, jsem získal dvě zlaté a tři stříbrné medaile,“ dodává.

Vrhači na HME v Gentu zápolili venku
Ostrava – Atletičtí veteráni soutěží na halových šampionátech i v disciplínách, které pod střechu nepatří. „Disk, oštěp nebo kladivo proběhly i na halovém šampionátu veteránů v Gentu pod širým nebem. A nebylo to zdaleka poprvé,“ říká ostravský atlet Zdeněk Benek. „Hážeme venku a už se stalo, že to bylo i ve sněhu. Ovšem kdyby tam bylo toho sněhu hromada, už bychom třeba to kladivo jen víc hledali. Předloni jsem ve Francii házel kladivem, i přesto, že padal sníh a byla pořádná zima. A navíc tam v tom počasí běželi venku i dálkoplazi, před kterými se doopravdy skláním,“ dodává.
Zdeněk Benek: Veteráni si zaslouží propagaci
Hodně mě štve, že ti moji vrstevníci do sportu nejdou. Vždyť si tím sportem prodlouží život. Proč se to i víc nepropaguje? Společnost ušetří na lécích, člověk navíc žije takový lepší život, než když sedí před televizí nebo v hospodě a „lope“ pivo.

V televizi se ukazuje kde co – curling, dřevovrubci a já nevím, co všechno. Ale že bylo ME veteránů? Nic. Ticho po pěšině. Je tam reklama na kdejakou kravinu, ale aby se to zpopularizovalo? To ne. Nikdy jsem sice v televizi nepracoval, ale je přece jednoduché tohle nabídnout. Vždyť i my sportovci žijeme jen jednou.

Přitom ti veteráni, to je paráda. Třeba v Gentu byla Moldavanka, pětašedesátiletá ženská. Pořád měla nádhernou vypracovanou postavu. Nebo osmdesátileté babky, které se sotva drží na nohou, a ony tam běží osm set metrů, míli, tři kilometry. Zato ti, kteří nic nedělají, to jsou občas doslova trosky. U nás se ti „pacholci“ vymlouvají. Že nemají čas, že je něco bolí… je nás tady fakt jen málo. A to se přitom našlo hodně z nich, kteří slibovali, že když půjdou do důchodu, tak se na to vrhnou. Ale většinou jen skutek utek.

*Autor je úspěšný český veteránský atlet