Podle něj ale firma přesto žádný termín pro uzavření jednání o dodávkách železa nemá. Zástupci Evrazu nastředeční konferenci v Praze také uvedli, že i nadále považují svou vítkovickou firmu za svou vlajkovou loď. „Snahou Evrazu je najít řešení, které bude přijatelné a výhodné pro obě strany,“ upřesnila Lenka Míčková z mediálního zastoupení EVS. Management vítkovického Evrazu podle ní předložil k diskuzi i komplexní studii možného budoucího vývoje ocelárny.

„Finální podoba plánu bude pak předložena ke schválení představenstvu Evraz Group,“ dodala Míčková. Pokud se obě hutě na podmínkách dodávek surového železa dohodnou, neplánuje Evraz podle ředitele Kvapíka v ČR žádné propouštění. V EVS pracuje celkem zhruba 1,3 tisícovky lidí, v samotné ocelárně pracují přes tři stovky zaměstnanců. „Jsme rádi, že Evraz deklaroval zájem jednat. Naše návrhy mají k dispozici. Věříme, že na ně budou reagovat a pohneme se kupředu,“ uvedla mluvčí ostravského ArcelorMittalu Věra Breiová.

>> GLOSA AUTORA

Kdo za to může? Primátor, Sparťani či šišatá meruna…

Až do věčných lovišť, a to jsem jejich výrazy hodně zjemnil, posílali čtenáři v internetové diskusi Deníku ostravského primátora. Podle některých z nich nese vinu za to, že vítkovická huť Evraz zvažuje (pokud se nedohodne s další ostravskou hutí, tou v Kunčicích, na podmínkách dodávek surového železa) zavřít svou ocelárnu.

Primátor v tom nebyl sám, další diskutující dávali vinu i takzvaně nepřizpůsobivým občanům, objevily se narážky na darmožrouty či nemakačenky, tak trochu i na Pražáky. Ti ale většinovými majiteli hutí nejsou. V ArcelorMittalu totiž hraje první housle indický podnikatel Lakshmi Mittal a skupina Evraz patří ruským podnikatelům.

Občas si s chutí zaklít, či svést vinu za vlastní blbost na někoho jiného člověk potřebuje. Když jsem při fotbálku na zahradě předevčírem šlápl do něčeho hnědého, co tam upustil náš pes, také jsem to svedl na synka, že mi špatně přihrál. „Je to šišatá gumová meruna, lítá úplně blbě. Měls vzít ten pravý kopačák,“ nechtěl si ale nic nechat líbit ještě ne devítiletý drzoun.

V umění omlouvat své případné chyby a využít toho ve svůj prospěch byl nepřekonatelný můj dlouholetý známý Tibor, pingpongista. Když mu hra nešla podle jeho představ, začal si stěžovat: „Hraješ dobře, ale já nemůžu pořádně běhat, mám puchýř na patě. A podlaha klouže, nezdá se ti? Že jsme se nedali na tenis, mohli jsme být za vodou, co kámo?“ lákal umně soupeře k povídání a ztrátě koncentrace. Měl připraveny jednoduché věty i v cizích jazycích. Když hrál s Polákem, lítaly nad stolem místo míčku občas i samé kurvy. Německy také uměl jen pár vět, s jejich pomocí ale dokázal takzvaně vytáhnout z kanálu několik skoro prohraných zápasů.

Zatímco Tibor používal svou vytříbenou metodu s rozmyslem k dosažení jasného cíle, mé šlápnutí do hovna při fotbálku bylo bohužel jiným případem. I když, možná za ně přeci jen trochu může také ostravský primátor se všemi náměstky a zastupitelstvem. A když ne oni, tak určitě Sparťani.

S využitím ČTK

ČTĚTE TAKÉ:Hutě se zatím nedohodly. Bude se propouštět?