„Máme za sebou nějaký ten infarktík, ale ještě to určitě není na transplantaci srdce." Takovéto přirovnání používá pro hodnocení situace v kraji Yvona Jungová, ředitelka krajské pobočky Úřadu práce ČR (na snímku). A pokračuje v pozitivním duchu…

„Když u toho přirovnávání se srdíčkem zůstanu, tak je to teď na lehký trénink se zvyšováním kondičky. Jako v lidském životě člověk někdy dostane tu ránu, ale musí se postavit zpátky na nohy a najít v sobě sílu pokračovat. A já si myslím, že ani tento kraj na tom není tak špatně, abychom to museli balit," míní Yvona Jungová, která poskytla rozhovor pro projekt Deníku s názvem Pomozme lidem, pomozme kraji!

Problém s nezaměstnaností je tím, co tento kraj nyní trápí zřejmě nejvíce. Jaká je současná situace viděna vaším úhlem pohledu?

Není to tragédie, ale ani úplně dobré. Během října nám byla nahlášena dvě hromadná propouštění z firem, které nyní nemohu specifikovat, ale která se týkají zhruba 340 lidí převážně z těžebního průmyslu. Bližší informace teprve budeme vědět, dopady toho propuštění se projeví nejdříve v příštím roce. Pro nás je největším problémem to, že se nyní potýkáme s nedostatkem volných pracovních míst, která bychom mohli uchazečům o práci nabídnout. Ne že by tady volné pozice vůbec nebyly, ale zaměstnavatelé už nemají povinnost hlásit nám volná pracovní místa. Volné pozice, o kterých víme, většinou neodpovídají struktuře uchazečů o práci.

Proč vám firmy nehlásí, když se u nich místo uvolní? A jaké profese, o které by byl zájem, ve vaší nabídce chybí?

Ony to nahlásí, ale až v případě, když nejsou schopny si dané místo někým obsadit samy. Mnohé dobře obsaditelné pozice se tak často do naší nabídky vůbec nedostanou. U vyučených je největší poptávka po seřizovačích, svářečích a nástrojářích; u středoškoláků pak po obchodních zástupcích a pracovnících v peněžnictví a pojišťovnictví a u vysokoškoláků po lékařích, technických pracovnících a programátorech. Nejhůře nacházejí uplatnění na trhu práce uchazeči, kteří vystudovali některý z humanitních, popřípadě sociálních oborů.

Nedávno jste zveřejnili zprávu, že v posledních měsících sice stále rostl počet nezaměstnaných v kraji, ale v říjnu jste zaznamenali opět pokles. Čím si to vysvětlujete? Byl to jen malý výkyv, nebo se situace v regionu začíná přece jen zlepšovat?

V říjnu opravdu došlo k mírnému úbytku, a to o 400 registrovaných uchazečů o zaměstnání. Předpokládáme však, že se jednalo jen o malý výkyv, který přišel po zářijovém zvýšeném příchodu absolventů škol na úřad práce. Do konce letošního roku už očekáváme spíše tradiční nárůst nezaměstnanosti spojený s ukončováním sezonních prací zejména ve stavebnictví, zemědělství a lesním hospodářství. Celkově jsme na tom nyní hůře než loni zhruba o deset tisíc nezaměstnaných. Skokový růst navíc přichází v lednu. Říjnový pokles byl tedy opravdu jen lehká vlnka.

Kolik lidí v Moravskoslezském kraji je tedy nyní registrováno na úřadu práce a jak se toto číslo vyvíjí od začátku devadesátých let? Kdy a proč to nejvíce skákalo nahoru a dolů?

Ke konci října bylo na kontaktních pracovištích v našem kraji evidováno 84 580 uchazečů o zaměstnání. Na jedno volné místo u nás v současné době připadá téměř 28 uchazečů o zaměstnání. K největšímu růstu nezaměstnanosti došlo po restrukturalizaci průmyslu na konci devadesátých let. Historického maxima ale bylo dosaženo až v roce 2004, kdy bylo v našem kraji přes 110 tisíc nezaměstnaných. Ta čísla s určitým zpožděním reagují na vývoj ekonomiky, takže když se v tomto směru situace zase zlepšila, tak to šlo dolů a v letech 2007 a 2008 klesla nezaměstnanost v našem kraji na bezmála 53 tisíc lidí, měli jsme i dostatek volných pracovních míst. Tento pozitivní vývoj byl ale bohužel přerušen ve druhé polovině roku 2008 vlivem dopadu celosvětové hospodářské krize.

Jaké kroky by se tedy podle vás měly v našem regionu udělat, aby se pozitivní trend opět vrátil a znovu nastal pokles počtu nezaměstnaných? Čekat jen na to, až se ekonomika vzpamatuje, asi nelze…

K zásadnímu zlepšení situace může podle mě přispět pouze výraznější a komplexní podpora vzniku nových pracovních příležitostí většího rozsahu, a to jak u současných, tak i u nových podnikatelských subjektů, nových investorů. Pomáhají ale i menší projekty reagující na problémy, které nejvíce pálí. My samozřejmě úzce spolupracujeme se všemi partnery na trhu práce. Mrzí mě ale třeba to, že když jsme oslovili vedení státních podniků na území našeho kraje jako třeba Lesy ČR, Ředitelství silnic a dálnic nebo Povodí Odry s tím, že jsme jim nabízeli podporu pracovníků, pokud ta místa pro ně zřídí, tak odezva od nich nebyla žádná.

Jaké jsou další aktivity úřadu práce v pomoci lidem, aby našli práci? Nejznámější jsou asi rekvalifikace, nebo i něco dalšího?

Krajská pobočka úřadu práce kromě běžné poradenské a zprostředkovatelské činnosti pomáhá nezaměstnaným lidem najít uplatnění na trhu práce tím, že finančně podporuje vznik nových pracovních míst. Od ledna do října letošního roku tak bylo v našem kraji finančně podpořeno přes pět tisíc pracovních příležitostí. Velmi důležitou roli mají ale i zmíněné rekvalifikace. Od začátku tohoto roku zahájilo rekvalifikaci v našem kraji přes šest tisíc uchazečů a zájemců o zaměstnání.

O kolik vzroste rekvalifikovanému uchazeči o zaměstnání šance, že najde místo? A na co se v současnosti nejvíce vyplatí rekvalifikovat?

Podle našich zkušeností více než šedesát procent uchazečů po úspěšné rekvalifikace najde do jednoho roku nové zaměstnání, popřípadě začne studovat. V současné době jsou nejvíce nabízenými rekvalifikacemi kurzy k získání řidičských oprávnění, kurzy svařování, kurzy počítačové gramotnosti či kurzy pro pracovníky v sociálních službách. Zaměření rekvalifikací vychází z aktuálních požadavků zaměstnavatelů a zároveň reaguje na specifické potřeby našich uchazečů, kteří si mohou vybrat, jaký kurz by jim vyhovoval. Někteří si tak volí třeba i hodně náročné kurzy, jako třeba operátor ve svářečské škole, protože vědí, že v tom oboru najdou uplatnění.

Vy jste už narazila na to, že září je skokový měsíc pro růst nezaměstnanosti, jelikož se na úřady práce hlásí spousta absolventů. Je to tím, že žáci si volí špatně školu, kterou vystudují, nebo že je rodiče tlačí do škol, které nemají velké uplatnění?

V našem regionu je historicky dané to, čím žije, čím se tady lidé živí. Průmysl tady má silnou tradici. Lidé se vzděláním psychologa nebo ze sociální oblasti tak hledají uplatnění hůře než ti, kdo mají technické vzdělání. Je navíc potřeba se připravit na to, že v poměrně krátké době dojde ke generační obměně a musíme počítat s tím, že ti lidé, kteří nyní pracují těžce fyzicky, na tom mohou být se zdravím hůř a mohou skončit dříve než ti, kteří pracují více hlavou. Když se tedy mladí lidé nebudou vzdělávat v technických oborech, tak si budou nejen těžko hledat práci, ale může dojít i k tomu, že až současná generace skončí, tak tady nebude mít kdo dělat rukama.

Jak tedy mladou generaci přesvědčit, aby se hlásila na technické školy, aby pochopila tradici tohoto regionu?

Já vždycky říkám, že pro nás jako pro Úřad práce ČR je už pozdě pracovat se studenty středních škol. My se musíme se svými aktivitami zaměřit více na děti v základních školách, ukázat jim, že technické obory mohou být velmi zajímavé. Třeba minulý týden probíhala v Bruntále přehlídka středních škol a řemesel s názvem Artiflex, kam autobusy přivážely žáky základních škol. Ty děti dostaly možnost seznámit se s tím, co která škola učí a jak to dělá. Bylo pro ně strašně zajímavé vidět, že žáci učilišť jsou úžasně šikovní. Veletrhem třeba pochodovali roboti, které vyrobili třeťáci z jednoho učiliště. Pokud takto nějaká střední škola děti zaujme, tak je to na velmi dobré cestě.

Máte i hodně těch, kteří prostě pracovat nechtějí a žijí ze sociálních dávek? Dá se s takovými lidmi něco dělat, nějak pohnout?

Ano, jsou takoví. I pro ně platí podmínky, že musí prokázat, že se aktivně snaží práci najít. Pokud to neprokážou, tak padají úplně na existenční minimum, což je 2200 korun a z toho se tedy vyžít nedá. Pro nás jsou to klienti, kterým poskytujeme služby v rozsahu, jenž nám ukládá zákon. Myslím si, že více by se jim měli věnovat sociální pracovníci v obcích a také celá řada různých neziskovek, které se také těmito lidmi zabývají. K nám se tenhle člověk dostává jako do poslední úrovně sociální sítě, kdy je třeba mu zajistit, aby pak neumřel hlady. Mnohým ale takovýto způsob života vyhovuje.

Jak to?

Protože si přivydělají na černo třeba sběrem tím si mohou přijít na opravdu hezké peníze. My přitom neumíme prokázat člověku, že takovýmto způsobem peníze získal. Řešením by mohlo být třeba to, jak to chtějí dělat v Karviné, kde údajně uvažují o tom, že stáhnou veškeré sběrny pod město. Protože jestliže je to soukromý byznys, tak se to nedá kontrolovat. Těžko se dokazuje, že provozovatel sběrny nepoznal, že je to ukradené, ale město by si to ohlídat umělo.

Mnozí „dělají, že nepracují", aby brali dávky, a k tomu si přivydělali na černo. Co s takovými případy, kdo to může změnit?

Samozřejmě i s takovýmito případy se Úřad práce ČR potýká. Tento fakt může být odhalen našimi zaměstnanci nebo podáním informací ze strany občanů. Paseku nám v tom ale trochu dělá takzvané nekolidující zaměstnání, což je záležitost, která platí poslední dva nebo tři roky. Znamená to, že si uchazeč o zaměstnání může přivydělat, rozsah jeho práce ale nesmí překročit polovinu stanované pracovní doby a výdělek nesmí překročit polovinu minimální mzdy. V takovém případě zůstává v naší evidenci a stát za něj hradí zdravotní pojištění. Díky tomu je pro zaměstnavatele levnou pracovní silou. To přináší poměrně rozšířený nešvar, že ti lidé pracují oficiálně v režimu nekolidujícího zaměstnání, ale neoficiálně pracují na plný úvazek na černo a za více peněz.

Problematickou skupinou jsou asi i ti, kdo zůstávají ve vaši evidenci dlouhodobě a opravdu nemohou narazit na práci…

Snažíme se i těmto nezaměstnaným pomáhat, jak to jen jde, protože nejhorší je, když člověk zůstane v evidenci úřadu práce dlouho. Má to vliv na jeho psychiku, stravovací návyky, dotyčný pak mnohdy rezignuje a nemá chuť do života ani na další vzdělávání. Týká se to zejména starších lidí, kteří pracovali a najednou skončili ne vlastní vinou, třeba z organizačních důvodů. Tyto lidi my potřebujeme od začátku držet v takové pohotovosti, aby byli připraveni na to, že když se vyskytne pro ně vhodné místo, že jim ho budeme moci hned nabídnout. Je to ale těžké, volných míst je málo a přestože ti lidé kolem padesáti let mají zkušenosti, umí svou práci, tak u zaměstnavatelů málokdy nacházejí kladný ohlas. My jsme schopni jim poskytnout zmíněné kurzy, třeba počítačové gramotnosti, aby byli připraveni do práce nastoupit.

Jaké další kroky by chtěl úřad práce dělat, aby se aktivně podílel na snížení počtu nezaměstnaných v našem kraji?

Na přelomu roku budeme mít základní informace z firem, které zaměstnávají více než 25 lidí, čímž získáme představu o tom, jak bude vypadat příští rok. Podle toho musíme načasovat nějaké další aktivity. Úřad práce nevytváří volná pracovní místa, pouze může podpořit jejich vznik prostřednictvím finanční podpory. Potřebujeme ale vědět, kdo má jakou kvalifikaci z těch lidí, kteří mohou o práci přijít. Třeba u havířů my nevíme, kdo je čím původně vyučený, a když se dostane do naší evidence, tak jestli se bude chtít vrátit ke své původní profesi nebo jestli bude potřebovat rekvalifikaci. Někdo může chtít začít podnikat, i s tím mu můžeme pomoci, můžeme mu přispět na vznik samostatné výdělečné činnosti. Cesty, jak lidem pomoci najít uplatnění, tady určitě jsou.