Manželé Blažena a Jaroslav Královi z Ostravy-Polanky

Seznámili jsme se při divadelní ochotnické činnosti a ve smíšeném pěveckém sboru, kde jsme zpívali já studentka ekonomické školy a manžel učitel Základní školy v Polance. I když byl o deset let starší, zjistili jsme postupně, že máme hodně společných zájmů. Byla to hlavně hudba (manžel hrál a stále ještě hraje na housle, já jsem také trochu hrála).

Založili jsme ještě se dvěma kamarády smyčcové kvarteto, nacvičovali Mozartovu Malou noční hudbu a jinou klasiku. Byly to velmi pěkné chvíle. Spojovala nás také poezie, kterou jsme měli oba rádi. Když jsme spolu začali vážně chodit, manžel slíbil, že mi napíše každý týden básničku, což opravdu splnil, a když jsme se po dvou letech vzali, přinesl mi svázanou sbírku svých veršů jako svatební dar. Já jsem odmaturovala a začala studovat na Pedagogickém institutu. Oba jsme se stali učiteli základní školy.

Život plynul dále, nepřinášel jen hudbu a poezii, přišly i různé starosti, ale žádný člověk není dokonalý. Vždy se našlo řešení, jak neshody urovnat. Narodily se nám tři děti Pavel (1961), Eva (1965) a o mnoho později Lukáš (1979). Všechny tři děti vystudovaly vysoké školy a mají svůj život. Dokonce máme už dospělého vnuka a šestnáctiletou vnučku.

Myslím si, že naše manželství vydrželo proto, že jsme byli k sobě dosti tolerantní. Jeden druhému nebránil v různých činnostech, i když to pro mě bylo dosti těžké, hlavně když děti byly malé. Manžel dirigoval dechový orchestr (což dělá dodnes), hrál na housle v Babiččině krabičce (soubor, kde se hrály a zpívaly staré písně), účinkoval v ochotnickém divadle, hrál na housle při svatebních a smutečních obřadech, později s varhanním doprovodem našeho syna, vystupoval v programech Kroužku přátel poezie. Byly to stovky hodin zkoušek a vystoupení.

Na druhé straně nikdy mi nebránil, abych chodila cvičit se ženami, dlouho jsem cvičila mladší žákyně v bývalé TJ Sokol a zúčastňovala se nácviků na spartakiády. Mnohdy bylo složité sladit nácviky , secviky i vystoupení s normálním během domácnosti s třemi dětmi. Největší zátěží byl třeba nácvik na spartakiádu v roce 1975, kdy jsem nacvičovala taneční skladbu mladších žákyň, skladbu mladších žáků s létajícími talíři a ještě jsem chodila cvičit se ženami s kuželi. Ale výsledek stál za to. Před několika lety jsme se sešli s pamětníky těchto pražských spartakiádních dnů a shodli jsme se na tom, že to byly jedny z našich nejkrásnějších zážitků.

Chtěla bych jen připomenout mladým, že život není jen procházka růžovým sadem, ale někdy se narazí na překážky, které se musí překonat, a v těchto případech se člověk musí obrnit trpělivostí a velkou tolerancí a nesmí to hned vzdávat. Taky se musí umět zapomínat na špatné chvíle a žít (pokud to zdraví dovolí) plným životem. I když nám je letos 70 a 80 let, snažíme se jezdit s různými společenskými organizacemi na zájezdy, já chodím cvičit, manžel diriguje dechovku, komponuje a upravuje noty, do loňského roku dělal obecního kronikáře. Před dvěma roky byl vyhlášen Seniorem města Ostravy .

Zvládli jsme společně základy počítačové techniky, a stále máme plno aktivit a téměř nemáme čas myslet na choroby a bolesti.

Chtěla bych skončit úryvkem z básně mého muže Láska.

…Láska je též přesmyčkou slova skála,

co v nepohodě běsům vzdorovala.

Láska je pevný bod, když vše se hroutí.

S jistotou víš to až na konci pouti.