Manželé Jana a Jiří Bosákovi z Ostravy-Hrabůvky

Najednou se k nám přidali dva starší hoši a nabídli se, že nám vstupenky prodají. Po skončení filmu jsme doprovodili kamarádku a my dva už jsme zůstali spolu. Druhého září 1961 se konala v obřadní síni místního národního výboru v Jubilejní kolonii naše svatba. Vloni jsme oslavili zlatou svatbu.

Vychovali jsme dvě dcery a syna máme pět vnoučat a dvě krásné pravnučky Karolínku a Kristýnku , máme z nich velkou radost.

A teď k tomu, jak jsme to tak dlouho spolu vydrželi… Každé manželství prochází menšími i většími krizemi, ale my jsme si ve svatební den slíbili a podepsali, že spolu budeme v dobrém i ve zlém, záleží na toleranci, vzájemné úctě a porozumění. Říká se: Není kostelíčka, kde by nebylo kázáníčka. A toho jsem se držela hlavně já. A pak není umění se při sebemenší prkotině rozvádět, ale hlavní je vytrvat. Hromy, blesky nelétají jen na obloze, ale někdy i v manželství, Hlavně, když nejsou peníze a chybí dobrá vůle se sobě přizpůsobit. U nás to bylo ze začátku také tak, hádali jsme se a křičeli, ale já jsem si řekla, že to nikam nevede, a tak když se zase schylovalo k hromobití, začala jsem si nahlas zpívat nebo jsem pustila rádio a byl konec hádek. Dnešní mladí, když nemají hned po svatbě byt, dům, auto, všechno zařízení, tak jsou z toho hned naštvaní, my jsme se museli zařizovat pomalu, nebyly peníze, byty, nábytek, pračky, ledničky a televize, vše jen po známosti… Zato jsme měli plno koníčků. Manžel dělal trenéra sportovní gymnastiky a já, dokud se nenarodil syn, cvičila žačky a dorostenky v TJ Sokol v Hrabůvce. V létě jsme s nimi jezdili na chatu na Čeladnou a v zimě lyžovat do Beskyd.

Po odchodu do důchodu chodil manžel na brigády a trénoval děti v tanečním klubu Akcent gymnastiku. Já jsem se starala o domácnost. Před pěti lety postihla manžela mozková mrtvice a mě přepadly deprese (dva měsíce předtím mi umřela maminka během jednoho měsíce na rakovinu) a od té doby žijeme jen sami pro sebe. Doufám a modlím se, že to bude ještě dlouho…