Kamarádili jsme dva a půl roku, potom jsme se rozhodli vše zpečetit sňatkem, který trvá až dodnes. Oddali nás v kostele na Borové 15. července 1950 a následná hostina proběhla v rodinném domku u rodičů na Lubně, jak bylo v té době zvykem. Máme spolu syna a dceru, taky jsme několikanásobní prarodiče. Poštěstilo se nám užít si tří vnuček a nyní se ještě radujeme z dvou pravnuků a jedné pravnučky. To člověka také velmi povzbuzuje a dodává mu šťávu do života.

Krize občas bývá, to je v každém vztahu dle našeho názoru normální, ale nikdy to nebyl důvod k rozvodu, je třeba takový krok pečlivě rozmyslet, jestli je to opravdu nutné. Myslíme si, že stále převažují kladné stránky našeho vztahu nad těmi zápornými, které se vždy dají nějak vyřešit, a to ne tak radikálním krokem, kterým by bylo rozvázání našeho manželství. Po těch letech bychom už bez sebe ani nemohli být.

Dle našeho názoru je dobře, když mají manželé podobné zájmy, něco, co je táhne k sobě a zpříjemňuje společně strávené chvíle. To je důležité a vztah to jen upevňuje. V našem případě jsou velkým koníčkem hory, procházky, v létě často jezdíme i v našem věku na kole a v zimě na běžkách. Toto nás zároveň udržuje v kondici, máme zahrádku, kam jezdíme v létě na kolech i třikrát v týdnu, i když je to třicet kilometrů. Běžkovat jezdíme s našimi vrstevníky, i když patříme mezi ty nejstarší, stále zvládáme popadnout běžky a ukrajovat kilometry v Jizerských horách.

Žádným heslem se neřídíme, jeden druhého máme už tolik let v srdíčku a stačí mít i trošku zdravého rozumu, a ne pro každou hloupost odejít od sebe. Prostě už k sobě patříme.