15. OLDŘICH, HAVÍŘOV

Jako každý mladý muž jsem musel v devatenácti letech narukovat na vojnu. Povolávací rozkaz zněl: Spojovací učiliště Nové Mesto nad Váhom. Několik let před nástupem jsem již hrál na klarinet v dechových i tanečních orchestrech, a tak po první dovolence jsem si nástroj přivezl i na vojnu. Hned po Novém roce 1960 začal ten pravý muzikantský shon. U vedlejší roty založili malou dechovou hudbu a já s kamarádem rytmickou skupinu. Každý večer a volný čas jsme věnovali nácvikům, protože nás čekala veliká akce, na které jsme se jako záklaďáci chtěli předvést v plné parádě. Šestnáctého ledna 1960 se měl uskutečnit společenský ples důstojníků a zaměstnanců SU a hudební produkci měla zajistit dechovka a rytmická skupina. Byla to pro nás obrovská výzva, která měla vliv i na další vystupování ve městě a okolí.

A začal ples. Do sálu vešli rodiče s neuvěřitelně krásnou, štíhlou blondýnkou, která se jmenovala Maruška. Měla na sobě růžové šatičky, překryté průhledným závojem, a mně málem vypadly oči. Zábava byla v plném proudu a všichni, kromě mne, se výborně bavili. Zatímco mí kolegové po hodinové hudební produkci měli volno a tančili i s tou překrásnou dívkou, já jsem přestupoval z jedné kapely do druhé. Celou dobu jsem trpěl jako zamilovaný a pouze naše oči se setkávaly a projevovaly společnou náklonnost a sympatie. V jednu hodinu jsem to už nevydržel, položil jsem klarinet a šel tančit. Vsadil jsem vše na jednu kartu a během tří tanečků jsme si na druhý den domluvili naše první randíčko. Ovšem, jak to ve škole bývá, schůzky jsme mohli mít pouze v neděli a ve středu. Ve vojenském kině jsme se mohli ve tmě akorát držet za ruce.

Po vyřazení z SU jsem nastoupil k útvaru do Brna. Další etapa našeho milého a láskyplného vztahu se podobala spíše dálkovému studiu. Téměř veškerý náš vztah byl korespondenční a do konce mé vojenské služby jsme si napsali každý padesát dopisů. Po mém vojenském postupu se mi podařilo někdy alespoň jedenkrát měsíčně políbit mou milovanou dívku.

Čas plynul jako voda, těšili jsme se na můj odchod do civilu a na Vánoce naplánovali naši svatbu. Když vtom přišla rána jako z čistého nebe. Vojákům roku 1940 se prodlužuje vojenská služba na neurčito. Po tomto oznámení jsme v pláči a vzájemném objetí začali plánovat náš další osud. Naštěstí další termín naší svatby vyšel na 24. února 1962, výročí narození mé Marušky. Svatba byla malá, ale hezká a hostina se uskutečnila v hotelu Eden, to je „ráj" v Piešťanech.

Po návratu do civilu jsem musel nastoupit do práce v Ostravě, a tak jsme se viděli zase jen jednou týdně. V červnu jsme se rozhodli přestěhovat, a tak po krásně prožitém týdnu v Beskydech jsme bydleli u mých rodičů v centru Ostravy.

A začalo naše nejkrásnější, nejlepší a nejdelší období našeho života, poznamenané láskou, štěstím a životními úspěchy. Manželka si začala hledat práci a při lékařské prohlídce zjistili, že čekáme děťátko. Po půl roce jsme dostali byt v tenkrát novém městě mladých Havířově a naše štěstí nebralo konce. V březnu se nám narodil chlapeček. Na prázdniny jela manželka na Slovensko ukázat známým a kamarádkám našeho syna a brzy nato mi přišla další krásná zpráva, že čekáme další děťátko. Naše radost byla převeliká, když se nám v dubnu narodila překrásná holčička. Já jsem dostal práci v Havířově, přestěhovali jsme se do většího, krásného bytu a děti, které vyrůstaly jako dvojčata, nám za laskavé péče maminky dělaly jenom radost. Nebylo snad spokojenější rodiny.

V roce 1973 mě povolali opět na vojenské cvičení a brzy mi manželka oznámila, že po devíti letech budeme mít další přírůstek. V neděli 11. 11., zrovna na Martina, se nám narodila druhá překrásná, zdravá holčička. Co k tomu štěstí říct? Tím jsem si vlastně prodloužili i naše mládí.

Život šel v lásce a spokojenosti dál. Děti se hudebně vzdělávaly, složily maturitní zkoušky, nastoupily do zaměstnání a jednoho dne nám dcera oznámila: „Maminko, tatínku, brzy budete babička a dědeček" a byla první svatba. Před termínem naší stříbrné svatby nám oznámil syn, že si hodlá založit rodinu, a tak jsme oslavili obě svatby najednou. Měli jsme štěstí, že nám doma ještě zůstala naše „malá" a hodná dceruška, která nám dělala radost a potěšení. Nakonec i ona odešla za svým štěstím a to naše štěstí se k nám začalo obracet zády.

Všechno začalo úmrtím maminky mé manželky. Nedokázal jsem zabránit jejímu obrovskému šoku a po sedmi měsících mi oznámila, že v pravém prsu má něco, co tam nebylo. Následovalo vyšetření a zjištění: rakovinová bulka o průměru 12 mm, operace, ozařování.

Po třech měsících nádor v oblasti dělohy, operace, chemoterapie. Všechny procedury zvládla za pomoci rodiny velice dobře, byla statečná a velká bojovnice. Aby v tom nebyla sama, v roce 2004 mi byla zjištěna rakovina prostaty. Operace! Náš život se změnil, ale vzájemná úcta a láska trvala nadále.

Všechno se zdálo být v pořádku a lékaři i známí nám tvrdili, že jsme „za vodou" a není třeba se už ničeho obávat. Špatně. Problémy nastaly po jedenácti letech od první operace. Oběma se nám zhoršily sledované hodnoty v krvi. Manželce se objevila další bulka v pravém prsu a já jsem měl zvýšené hodnoty PSA. Následovala další operace a chemoterapie a já 33 ozářek ve Fakultní nemocnici v Ostravě. V té době byly nejkrásnější naše společné večery, kdy jsme vzpomínali na naše mládí. V roce 2010 jsme obdrželi poukaz do lázní Luhačovice a strávili tam překrásný pobyt.

Naše štěstí netrvalo dlouho. V roce 2011 se opět náhle zvýšily sledované ukazatele v krvi manželky a už to zase začalo. Vyšetření byla velmi špatná. Výsledek metastáze v oblasti pěti obratlů bederní páteře.

Na den 24. února 2012 jsme plánovali naši „zlatou svatbu" a 69. narozeniny manželky. Oslavy se konaly jen v kruhu rodiny a byly velice smutné. Čtyři dny nato jsem odvezl manželku do nemocnice na ozářky-neúspěšně. Žádná naděje na uzdravení. Po návratu domů přestává chodit.

Jednadvacátého května nastupuji já na chemoterapii.

Jednadvacátého června 2012 v nejkrásnější den v roce první letní den odpoledne, v kruhu nejbližší rodiny doma umírá. V tento okamžik jsem přišel o svou první, jedinou a celoživotní lásku.

Po tomto šoku a před další rodinnou tragédií mě zachránily děti, které mi řekly: Tati, jak jste si nás vychovali, takové nás máte. Ty ses vzorně staral o maminku a o nás, my se teď postaráme o tebe. My tě chceme a potřebujeme."

Bolest postupně utichá. Nic však nedokáže zahnat a zahladit vzpomínky na mou milovanou manželku.

Tak skončila moje první, veliká, jediná a celoživotní láska.