Je sobota ráno, skoro až do Chałupek, první obce na polské straně hranice, už nemusíme jet po úzké silnici přes Vrbici, jak tomu bylo ještě před několika lety. Svištíme s kolegou fotografem po moderní dálnici, a dojet z Ostravy na česko-polskou hranici je tak otázka odhadem deseti, možná dvanácti minut.

A jsme v Polsku. Prodejci tady ve stáncích a někde jen tak u cesty nabízejí třeba lacinou cibuli, česnek, brambory, zelí, červenou řepu či květák. Nechybějí ale ani pultíky s masem, pečivem a cukrovinkami. Cenovky jak jinak v korunách, to aby zákazník nemusel přepočítávat na polské zloté.

Když míjíme kousek dál benzinovou pumpu, zjišťuji, že za litr naturalu si tu účtují 5,45 zlotého. V hlavě mi to šrotuje, jak se ta numera a kurzy snažím přepočítat na koruny. Nakonec se dostávám k částce převyšující pětatřicet korun. Takže tady prodávají benzin za cenu srovnatelnou s našimi pumpami. V duchu vzpomínám, jak jsem před téměř čtvrtstoletím, když jsem k sousedům jezdil na benzin se svou modrou dacií, ušetřil na plné nádrži u polské pumpy dvě nebo tři stovky. Ty časy jsou už dávno pryč.

Parkovné se nemění

O pár minut později už vjíždíme do Zabełkówa, další polské obce, která s Chałupkami sousedí a kde se každé úterý, čtvrtek a sobotu konají už zmíněné burzy.

Hned za tržnicí odbočujeme doprava na parkoviště. Automaticky vytahuji patnáct korun, tolik si tu za zaparkování účtovali před pěti lety.

„Stejný obnos žádá mladá slečna, která tady parkovné vybírá. Aut je tu požehnaně, z poznávacích značek lze odhadnout, že na jedno auto z Polska připadá deset návštěvníků z Česka.

Kdo jiný než obsluha parkoviště by měl vědět, jestli zákazníků na burze v poslední době ubývá, či jich jezdí pořád dost, říkám si a ptám se slečny, které jsme právě zaplatili. Je milá, ale svou odpovědí mi moc nepomáhá.

Tržnice v Zabełkówě.

„No, spíše ubývá, nepřibývá, ale raději se zeptejte maminky, nevím," říká dívka, a tak zkouším oslovit její maminku. Ta rovněž vybírá parkovné a má práce nad hlavu. Na rozdíl od dcerky není ani moc milá a říká rázně, že nemá čas. Tak to vzdávám a vydávám se raději do útrob tržnice.

Od sýra k oblekům

Nejsem tady poprvé, takže vím, že u bočního vchodu tady skoro vždy postává žena, která prodává uzený sýr. I tentokrát mi jej nabízí k ochutnání s nadějí, že když zachutná, hned si „bochníček" nebo dva koupím. Já však uzené sýry nerad, a tak jen pozdravím a procházím do tržnice úzkým zastřešeným vchodem. Napravo visí dámské bundy, kousek od nich nabízí prodejce bundy sportovní a jeho soused pak obleky. Pánské i s vestičkou, vypadají hezky.

Prodavač ihned zbystří a už je u mě. „Kolik stojí?" ptám se a mladší podsaditý chlapík odpovídá, že ten, na který se ptám, dva tisíce a dvě stě korun.

„Je to kvalitní látka, samozřejmě k tomu patří i vesta," dodává.

V úzkých uličkách burzy občas někdo narazí do mě, jindy jsem nešikovnější já. I další pokus o konverzaci se dvěma mladšími ženami, které prodávají peněženky, kabelky a podobné zboží, skončí podobně jako na parkovišti.

„Jestli se hýbou kšefty? Občas někdo něco koupí. Ale jo. Čechů tu nakupuje hodně. Já toho ale moc nevím, prodávám tu jen dva měsíce," končí znenadání povídání trhovkyně.

Ten celer voní…

Pokračuji v obchůzce tržnice a pozoruji zákazníky. Na některých je poznat, že tu asi budou poprvé. Dvě ženy s nadšením čichají k zelené nati celeru a spokojeně pokyvují hlavou, že to asi bude poctivá zelenina vypěstovaná na zahrádce, a proto voní, jak má. Na rozdíl od nich pokračuji rychlejším tempem, míjím stánky s podprsenkami, trenýrkami, kousek za nimi jsou naskládána plata s vejci. Za třicet vajec si tu účtují mezi padesáti a šedesáti korunami. Zastavuji se až v rohu tržnice, kde prodávají potraviny. Lidé tu nakupují hodně sýry, tvrdé i měkké, polské margaríny, někdo z nostalgie i bonbony Krówki, na které se do Polska jezdilo už za komunismu.

„A kup ryby, nějaké ty sardinky, já tě počkám u vchodu, už se mi tu nechce šmatlat," vyzývá chlapík kolem padesátky zřejmě svou ženu a kráčí opačným směrem, aby si v klidu mohl zapálit.

Nakupují méně

Jak ale zjistím, jestli zákazníků od nás na polské tržnici ubývá, nebo to pravda není? Už dvakrát jsem vyhořel, dodávám si ale odvahu a ptám se blondýnky, která sedí u pultu s dámskou obuví a žádného zákazníka momentálně neobsluhuje. Žena s milým úsměvem se na to povídání dokonce postaví, chvilku se zamyslí a pak povídá, že ty tržby jsou v poslední době opravdu slabší. „Lidí, teda vašich (tím myslí Čechy), jezdí hlavně o sobotách pořád dost, ale nakupují méně. Berou hlavně maso, salámy, klobásy, když je sezona, tak i ovoce a zeleninu. U mě se ale zastaví, když to mají při cestě a něco je zaujme, nebo právě boty potřebují. Počkejte, zeptám se ještě kolegyně, co prodává záclony. Magdo, pojď sem na chvilku," volá blondýna na ženu, která nabízí záclony.

Tržnice v Zabełkówě.

Paní Magda odpovídá podobně: „Tržby šly dolů, Češi i Poláci se naučili v předchozích letech v době té krize šetřit," dodává ještě paní Magda a už kvapně odchází, protože se k jejímu stánku blíží zákaznice. Blondýnka od bot ještě dodává, že lepší kšefty bývají třeba před Dušičkami nebo před Vánocemi, když lidé jezdí na burzu pro různé věnce, svíčky a další dušičkové zboží, a přitom se zastaví i u jejího pultu. „A dobře prodávají i květináři, hlavně na jaře pelargonie a muškáty," loučí se a znovu usedá na svou židli.

Nezapomeň na špek

Po několika krocích ucítím vůni, kterou znám z řeznictví. Je stále intenzivnější a po pár krocích stojím u „pachatele": Stánek, ve kterém mají i chladicí pultík s uzeninami a masem. Ve frontě několik lidí, kteří natahují své krky, aby obhlédli zboží i ceny. „KUŘECI ŘIZKI 97," hlásí cedulka ve vitríně. Protože jsem nedávno kuřecí řízky nakupoval v naší masně, je mi jasné, že cena u polského prodejce je výrazně nižší. Další porovnávání cen ale vzdávám, protože vůně slaniny a špeku je tak silná, až si dávám slib, že pár dní budu jíst jen ovoce a zeleninu.

Kvapně odcházím a míjím stánek s hrnci, kousek dál chlapík škrábe jako o život mrkev a nahlas láká zákazníky: „Je to škrabka univerzální. Použiješ ji na mrkev, a když ji obrátíš, krouháš s ní zelí," hlaholí prodavač a mrkev strouhá do keramické mísy. Kolem prodejců, kteří nabízejí dámské „silonki", ponožky a několik dalších druhů zboží, už procházím rychlostí chodce atleta a dostávám se do trochu volnějších prostor u hlavního vchodu do tržnice s pocitem, že už jsem viděl, slyšel i cítil dost.

Mladá dívka s cukrovinkami mě ale svou výřečností přinutí zastavit ještě jednou. „Do tohoto sáčku vám dám sušenky: nejprve máslové, přidám oříškové, pak i čokoládové, nezapomenu na vanilkové a ještě jedny čokoládové navíc. A protože máme akci, přidám i velké balení bonbonků. Mléčných a to vše za sto korun. Vše čerstvé, dneska dovezené," švitoří prodavačka a zákaznice ve středních letech už má v jedné ruce sáček se sušenkami, tou druhou pak vytahuje z peněženky stokorunu. Její manžel si pod knírem jen zamumlá: „Čerstvé? Jen aby. Minule to bylo tvrdé, že jsem to rozkousat nemohl."

Aspoň ta vejce

Když tržnici v Zabełkówě po necelé hodině opouštím, říkám si, že je až neuvěřitelné, na jak malém prostoru může tak velké množství obchodníků nabízet tak širokou škálu zboží za relativně příznivé ceny. A co se mi ještě potvrdilo, polští prodejci jsou opravdu obchodníci, kterým se málokdo může rovnat. Třeba v tom, jak se dokážou věnovat návštěvníkům a jak příklad mladé prodavačky cukrovinek ukázal v praxi, umějí zákazníka oslovit a někdy i (myslím tím v dobrém slova smyslu) zblbnout. Do auta usedám spokojeně i proto, že kromě parkovného jsem na rozdíl od svých minulých návštěv u polských sousedů neutratil ani korunu.

Když o zhruba půldruhé hodiny později platím v jedné ostravské prodejně potravin za tucet vajec částku, za kterou bych na burze pořídil plato s třiceti vejci, napadá mě, že jsem v tom Polsku aspoň ta vejce koupit mohl.