Já a můj vzor. V čem mě inspiruje a co bych chtěl jednou dokázat?

Než jsem se pustil do psaní této práce, tak jsem se opravdu musel zamyslet nad svým životem a tím, co chci dělat a čeho chci dosáhnout. Nahlédl jsem do svých vzpomínek a zauvažoval.

Když mi byly asi 4 roky, naprosto mě uchvátila práce popeláře. Byl jsem fascinován chlapíky jezdícími, jen tak bez jištění, na zadní čísti velkého popelářského vozu. Navíc mohli jezdit, kam chtěli, blokovali dopravu a nikdo jim nemohl nic říct. Prostě frajeři. Já chtěl být jedním z nich. Toto nadšení po pár měsících opadlo, protože být svážečem odpadků není zrovna životní výhra.

Můj další vzor a cíl už byl lepší. Stát se profesionálním hasičem. To už je pravda lepší zaměstnání, dokonce i platově dobře ohodnoceno. Jenže s mým astmatem, alergiemi a minulostí tlustého dítěte zůstalo toto povolání vážně jenom snem.

S mým postupným vývojem a růstem jsem zjistil, že mám hodně dobrou prostorovou představivost a výborné logické myšlení. Bylo mi asi 10 let. Mojí nejoblíbenější hračkou byla stavebnice Cheva. Dokázal jsem z ní postavit jak moderní města, tak i středověké hrady a pevnosti. Říkal jsem si: ,,Stanu se architektem!'' Jenže jak jsem postupem času zjistil, architekt musí mít také dobré estetické cítění a být tak trochu i výtvarníkem. No a to já nejsem.

Další směr mé budoucnosti se začal vyvíjet s nástupem na gymnázium. Po prvním ročníku definitivně odpadly úvahy stát se právníkem a po druhém, bylo zavrženo i medicínské zaměření. Naopak jsem se utvrdil v tom, že obory, kterými bych se měl zabývat, jsou obory technické. Miluji matematiku, tu její šikovnost a kouzlo. Většina jej bohužel neobjeví, ale to by už bylo téma na další úvahu.

Mým vzorem na střední škole se stali mí dva fyzikáři, které v mnohém obdivuji a respektuji. Částečně mi pomohli v hledání sebe samotného a pomohli mi najít směr, který bude pro mne asi nejschůdnější.

Momentálně se rozhoduji, jaký obor na vysoké škole půjdu studovat. Hlavní kritérium je určitě pracovní využití a dobré finanční ohodnocení. Přece jenom jsem materialista a mám rád své pohodlí a standardy, které bych moc rád i zvýšil. Zároveň se rád věnuji svým koníčkům, které taky něco stojí, určitě bych chtěl navštívit některé další země a pokud bude dobrá příležitost, tak se možná i do nějaké, která mi bude vyhovovat, odstěhovat.

Mnoho lidí také ve své budoucnosti uvažuje o rodině, ale já si nedokážu představit, že bych v blízké budoucnosti vychovával děti a tak podobně. I když mám 20 let, stále si jako dítě často připadám. A aby dítě mělo děti… To mi nezní jako dobrý nápad.

Petr Staňura, Slezské gymnázium Opava, 4. A