Proč je potřeba ujít tolik mil, než si lidé uvědomí, co na světě má cenu a co je jen mrhání naším časem?

Touha jít, někam vyrazit

Krok za krokem. Zrovna dnes jsem viděla pro mě jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby. Název filmu je Wild, tedy v překladu Divočina. Hlavní herecké role se ujala drobounká blondýnka Reese Witherspoon, která ve snímku představovala mladou ženu jménem Cheryl. Děj je vyprávěn retrospektivně, tudíž se až postupem času dozvídáme, co tuto blondýnku přimělo ujít trasu Pacific Crest Trail dlouhou 1770 km.

Obří batoh, nesčetný počet odřenin a puchýřů, až příliš malé boty, všude číhající pomyslné i opravdové nebezpečí, hadi, lišky, sníh, nedostatek vody, rozpálená poušť, pokažený vařič, úplná samota. Není to na jednoho člověka moc? Není to na jednu drobnou ženu bez zkušeností s divočinou moc? Ale ona to dokázala. Zvládla i ty nejhorší klimatické podmínky, tam, kde se jiní muži vzdávali, ona pokračovala, zuby nehty šla za svým cílem, krok za krokem. Sama přiznala, že s tím chtěla skončit každé dvě minuty. Otočit to a jít domů. Neudělala to. Je to právě tato vůle a odhodlání, co mě tak fascinuje, inspiruje.

Její cesta PCT trvala okolo tří měsíců. Tři měsíce, které jí kompletně změnily život. Vyrovnala se se smrtí své matky, odpoutala se od bývalého manžela, našla v životě znovu cestu, směr, díky jemuž život opět dostal smysl. Nestálo by za to si něco takového zkusit? Najít ,,svůj směr". Je to, jak dnes žijeme, ta správná cesta, jsme šťastní?

Spousta lidí se dnes jen šine se stádem s pohledem upřeným před sebe. Každodenní monotónnost, šeď. Děláme věci podle toho, co nám kdo řekne. Je naší povinností splnit určité úkoly, jež od nás společnost očekává. Studujeme, pracujeme, sledujeme. Prožíváme? Mluvím o skutečném pojetí okamžiku. Být šťastný díky malicherným věcem. Cheryl byla dívka, která dříve jen živořila. Oproti tomu na pouti jí úsměv vykouzlila obyčejná kaluž, zdroj vody, fungující vařič, teplá večeře, milí a přátelští lidé, kteří ji u sebe nechali vysprchovat, a spousta dalších věcí. Proč si těchto maličkostí neceníme i v normálním životě? Proč bereme vše jako samozřejmost?

Možná by bylo dobré, kdyby si takovou poutí každý člověk alespoň jednou za život prošel. Nemusí jít nutně sám, i s pár kamarády se dá najít vnitřní rovnováha. I když to možná občas bude obtížnější a může se dostavit ponorková nemoc. Je ironické mluvit o ,,ponorkové nemoci" v prostředí rozlehlé pouště nebo hor, ale počítat se musí se vším. 'V případě, že se rozhodnete jít, doporučuji kvalitně se připravit. Už i zhlédnutí výše uvedeného filmu vám leccos objasní. Například se dozvíte, co si vzít s sebou a co je naprosto zbytečné, jelikož to jen působí jako závaží ve vašem batohu. Další zajímavý poznatek se týká bot. Volte správnou velikost! Pokud si boty v návalu emocí hodíte ze skály, podlepte své tenké sandály, tedy náhradní obuv, lepicí páskou. Cheryl tak došla až do kempu, kde si pořídila boty nové.

Nevím, jestli je snímek natočen podle skutečné události, skutečné Cheryl, ale s určitostí vím, co ve mně příběh zanechal. Touhu. Touhu jít, někam vyrazit, prožít si dobrodružství. Muset se spoléhat jen na sebe, na svůj rozum a schopnosti. Chci se radovat z kaluže a z teplého jídla. Zažít ten pocit, kdy se svět okolo točí jen kolem vás, vašeho rozhodnutí, co dál. Opravdu to člověka tolik změní? Proč je potřeba ujít tolik mil, než si lidé uvědomí, co na světě má cenu a co je jen mrhání naším časem?

Vše to jsou otázky, na které zatím neznám odpověď, a tuším, že nejsem jediná. Líbí se mi slovo ,,zatím", dává mi naději. Naději, že jednou, až se vrátím z pouště, budu chytřejší a svět se mi bude zdát jiný. Naplněný, smysluplný.

Petra Schoppiková, 4.C, Slezské gymnázium Opava