Inspirují mě zdánlivě neznámí lidé, kteří mě nutí vstát ze židle

Být svým vlastním vzorem a nemuset se stydět

Bylo to její oblíbené místo, jako by cestou sem žila v utopickém románu. Kudrnatý chlapec na rohu rozdával karafiáty za úsměv. Proč, ptáte se? Chtěl rozdávat radost.

V parku o kus dál seděl na lavičce bezdomovec se strhaným obličejem a delším plnovousem. Sportovně oblečený, upravený kolemjdoucí se nenechal lapit lhostejností, zastavil se a věnoval bezdomovci peníze. Ten je zprvu nechtěl přijmout, ale po troše přemlouvání je s vděkem přijal. Kolemjdoucího poprosil, aby chvíli počkal. Než se nadál, bezdomovec byl zpět se dvěma porcemi jídla z místního bistra.

Na sloupy elektrického vedení lepily dvě slečny pomocí lepicí pásky plakáty s nápisy Vem si, co potřebuješ. Konce plakátů byly nastřihnuté, takže si člověk mohl utrhnout to, co potřeboval. Vyskytovaly se zde papírky s nejrůznějšími hesly, od lásky přes motivaci po svobodu. Jako by si člověk mohl část z nich přisvojit.

Seděla na stromě a pohupovala nohama, koukala na otrhané tenisky. Mírný vánek si hrál s jejími vlasy a sem tam jí shodil pramínek do tváře.

„Nechte mě být!" ozval se najednou křik copaté holčičky. V ruce svírala panenku bez hlavy.

"Neřvi, skrčku! Nebo skončíš jako ta panenka!" zasmál se nejstarší z tyranů, přesně ten typ, který si léčí své komplexy na jiných.

„Kdo ti dal právo ničit mi panenku?" Holčička zavzlykala a zacouvala ke kmeni stromu.

„Cožpak jsi o tom neslyšela? Zrzky nemají duši," ušklíbl se tyran. "Nemáš duši, jsi jen schránka a ty nic nevlastní." Svezla se k zemi.

Dívka, doteď sedící na větvi, seskočila dolů, aby se do toho vložila. Nesnášela bezpráví a hodlala s tím něco udělat. Věděla, že se svět tímhle činem nezlepší, ale věděla, že mnohem horší by bylo zakrýt si oči a ucpat své srdce zátkou letargie.

Můj vzor, ptáte se? Jsou to lidé, kteří se nebojí žít. Lidé, kteří spadnou, vstanou a jdou dál s ještě větším zápalem a touhou než předtím. Stěží mohu vybrat člověka, jehož souhrn vlastností by mohl být vzorem. Ale přesto vím, že v každém z nás je vzorová vlastnost, která potřebuje posílit.

Inspirují mě zdánlivě neznámí lidé, kteří mě nutí vstát ze židle a jít udělat něco pro tenhle zatracený svět. Inspirují mě lidé, kteří jsou schopni vykouzlit lidem úsměv na tváři. Proč? Protože chtějí. Protože chtějí, aby svět byl veselejší.

Proto bych chtěla být svým vlastním vzorem alespoň natolik, abych se za sebe nemusela stydět.

Veronika Bučková, Gymnázium a Obchodní akademie Orlová