Soutěž Moje první auto má vítěze

První místo

„Chci napsat příběh mého prvního a taky posledního auta. I když jsem pracoval celou dobu až do předčasného invalidního důchodu jako autokarosář, nikdy mě nijak zvlášť nepřitahovalo řízení auta. Na naléhání dospívajícího syna jsem si koupil starší auto MB 1000 a opravil si ho. Původní majitel byl zaměstnán v cizině až za mořem. Jezdilo i tam. Jezdilo dobře, byl jsem spokojen a hodně jsme najezdili po republice…"

Takto začíná příběh Jindřicha Thimela z Kravař, který jej zaslal do soutěže Moje první auto a který jste vy, čtenáři, v hlasování na našich webových stránkách vyhodnotili z celkem dvanácti příhod jako nejlepší. A pokračuje:

„V roce 1997 jsem jel na pohřeb spoluzaměstnance do Opavy. Zrovna když přišla povodeň. Domů jsem se už nedostal, proto jsem ho odstavil pod Bredou. Mosty byly již uzavřené. Nocoval jsem dvě noci u známých.

Ráno jsem už auto neviděl, bylo celé potopené. Jakmile se doma všichni sejdeme, vnoučata se už těší, až jim budu vyprávět tento příběh, ze kterého mají radost. Znovu jsem ho dal dohromady, až se pak dostalo do šrotu. Je to vzpomínka na první a poslední auto."

Tato vzpomínka na prvního a zároveň posledního plechového miláčka získala 130 čtenářských hlasů. Pan Jindřich Thimel tak získává poukaz v hodnotě tisíc korun na Školu smyku.

Druhé místo

Druhé místo s počtem 65 hlasů si vybojoval vůz bratří Grygarových. I ti získávají poukaz na Školu smyku.

Třetí místo

Ze třetího místa s počtem 28 hlasů a z knih z nakladatelství Alpress se může těšit W. Žebrok z Albrechtic. A tady je příběh W. Žebroka z Albrechtic, který získal pomyslný bronz.

„Vážená redakce, zaujala mě vaše výzva k tomu, abych i já se přihlásil do soutěže Moje první auto, proto vám touto cestou zasílám tři fotografie mého ,lidového vozítka', které jsem si v osmnácti letech sám vyrobil a které bylo Státní správou v Karviné otypováno a byla mu přidělena SPZ M-KI 34 31. V roce 1951 bylo uvedeno do užívání.

Tehdy jako mladý student průmyslové školy jsem se intenzivně zajímal o motorismus, k čemuž mě vedl můj otec již od dětství. Ve škole jsme měli i hodiny praktické výuky ze Světa motorů a také v té době v ČSR se objevila první lidová vozítka v časopise Svět motorů. Byla také vydána zvláštní brožurka různých typů vlastní výroby těchto malých vozidel pro dvě osoby. To mi dalo podnět k tomu, abych se pokusil o zkonstruování a výrobu i já. Podmínky výroby jsem měl doma otec měl malou dílnu se soustruhem, stojanovou vrtačkou, bruskou, hoblovkou i svařovacím trafem.

Ze začátku mi pomáhal, a pak jsem už sám tvořil a vyráběl díl po dílu, až z toho bylo funkční autíčko. Konstrukce rámu à la tatra mi posvařoval svářeč se státní zkouškou a karoserii jsem vyklepával tzv. na koleně a sám posvařoval. Motor DKW dvouválec o obsahu 500 ccm vzduchem chlazený s třístupňovou převodovkou jsem koupil v Ostravě u firmy Spáčil, původem z vojenského motocyklu, nebyl úplný a některé díly (tříchodý šnek na spojku, startovací ozubené kolečko atd.) se musely vyrobit a pak zakalit. Pérování přední příčné a zadní náprava podélné listová péra, řízení hřeben s pastorkem, karoserie celoplechová s provizorní plátěnou střechou, kterou jsem moc nepoužíval.

Zážitky byly ohromné, všude, kde jsem zastavil, například u benzinové stanice, se seběhlo tolik obdivovatelů, že byl problém odjet. Po třech letech užívání jsem ujel asi 10 až 15 tisíc kilometrů. Pak jsem zatoužil po skutečném autě, tak jsem vozítko prodal vyměnil za zrcadlovku Superb Voighlander a 80basovou klavírovou harmoniku Rigoletto, což do dnešního dne vlastním.

Pátral jsem po autíčku asi před pěti lety, avšak bezvýsledně škoda, měl jsem si ho nechat pro další generaci.

Jen pro doplnění uvádím, že řidičský průkaz s tehdejším označením I. a II. tř. vlastním od roku 1948. V roce 1954 jsem vlastnil osobní auto Steyer- -Daimler-Puch, v roce 1955 Tatraplan, v roce 1964 Tatra 603, v roce 1975 Tatra 613. Od roku 1994 Opel Vectra 1,7 D. Zatím jezdím bez nehody a bez trestných bodů."

Všem výhercům blahopřejeme!