15. soutěžící - BŘETISLAV ČEKAJ, OSTRAVA

Je to už padesát let od chvíle, kdy se moje maličkost dostala poprvé k moři zájezd, o kterém se budu dál zmiňovat, se totiž uskutečnil ve dnech 2. 19. června 1964. Od té doby, jak jistě uznáte, patří mezi mé tři největší zážitky (mezi ty další dva patří ještě první, ale zatím poslední dovolená v Turecku a čtrnáctidenní dovolená na Hvaru zadarmo výhra ve vítkovické vědomostní soutěži kde jsem jel spolu se dvěma svými, dnes již zesnulými kamarády).

Ale poprvé u moře mělo v sobě několik dalších poprvé, a to je právě to, čím je tato dovolená ještě zvláštnější. Bylo to poprvé, kdy jsem překročil hranici našeho státu (pokud tedy nepočítám překročení státní hranice při výkonu mé vojenské služby u pohraniční stráže, ale to bylo vlastně nezákonné při kontrole státní hranice). Poprvé to bylo vlakem, poprvé to bylo do tzv. Jugošky, což v té době bylo opravdu něco žádaného, poprvé to bylo do Jugoslávie po dlouhé roztržce s Titem (to pamatují již jen opravdoví pamětníci), poprvé to bylo s tzv. CKM, což už dnes ani lidé nevědí, že to byla Cestovní kancelář mládeže.

Kouzelné rovněž bylo, že všichni účastníci zájezdu (nás bylo 40 mádežníků a dalších několik desítek či stovek lidí nevím to zcela přesně, neboť ti cestovali s Čedokem) se museli dopravit nějakým způsobem do Bratislavy na nádraží Bratislava-Nové Mesto, odkud vyjížděl již zmiňovaný zvláštní vlak (mládežníci měli první vagon a zbytek tvořilo asi deset vagonů, v nichž cestovali čedokáři). Vyjeli jsme z této stanice a přes tehdy jediný bratislavský most jsme jeli přes Rusovce, Rajku, Čakovec do Ljubljany. Tam jsme vystoupili a vlak odjel dále do Puly, kde pak trávili dovolenou ti, kteří jeli v ostatních vozech. My jsme pak nastoupili do připraveného autobusu a jeli jsme do naší destinace, která se jmenovala Žisterna a byla zhruba čtyři kilometrů od přístavního města Koperu.

V této destinaci jsme strávili několik nezapomenutelných dnů, neboť za dobu, kdy jsme tam byli, byl pouze jeden den, kdy byla opravdová mořská bouře, ale jinak bylo krásně. Drobná nevýhoda byla jen v tom, že na pláži nebyl písek, ale betonové plato, ze kterého se dalo skákat přímo do moře po hlavě nebo tam bylo několik žebříků, po kterých se dalo do moře sestoupit.

V tomto hotelu jsme však netrávili celý čas, ale podnikli jsme několik výletů do dalekého či blízkého okolí. Nezapomenutelný byl zvláště ten, kdy jsme jeli na Zlatne stijene, kde jsme měli oběd a pak rovněž koupání. Dále jsme měli zájezd do továrny na rybí konzervy, které se v té době dovážely i k nám to však bylo jen pro silnější povahy a ti, kteří měli slabší žaludek, tuto továrnu raději opustili. Rovněž jsme se podívali do Umagu, Portorože a do Antaranu, odkud bylo nádherně vidět na přístavní město Trest.

Ale nic netrvá věčně, a tak po strávení nádherné dovolené jsme nastoupili do autobusu a stejnou cestou jsme se vrátili domů.

Zajímavostí našeho zájezdu bylo rovněž to, že z celého počtu čtyřiceti účastníků bylo 22 lidí z Ostravy (mezi nimi i Zdeněk Honěk, dnes majitel cestovní kanceláře Vítkovice Tours), zbytek z blízkého okolí, Brna, Čech i ze Slovenska. Mezi sebou jsme se předem neznali, ale až namístě jsem zjistil, že se mnou cestovali dva konstruktéři z vítkovické kotlárny, kde jsem v té době pracoval. Největší problém bylo snad jen malé kapesné, nevím přesně, kolik dinárů jsme měli, ale nic moc jsme si za to koupit nemohli, protože v té době byl na osobu určitý příděl a další peníze nebylo možné získat. Jen u tzv. veksláků, což jsem nemohl přenést přes srdce…