17. soutěžící JAROSLAV ŠIPULA, HAVÍŘOV

Denně jsme se probouzeli do naprosté nejistoty a hrozného strachu, že jednou i nás překvapí nějaká ta zákeřná bomba nebo nějaká zbloudilá střepina. To vše nasvědčovalo tomu, že už se nezadržitelně blíží frontová linie, na což zdejší občané netrpělivě již hodně dlouho čekali. Dost bylo válečných hrůz, krutostí a pro mnohé i zoufalé bolesti.

Blížily se Vánoce onoho roku 1944. A při všem tom shonu a především při neutuchajícím strachu z toho, co přinese každý nový následující den, přesto v rodinách probíhaly skromné přípravy na oslavu svátků. Hlavně se prováděly důkladné úklidové práce a maminky se ze skromných zásob snažily alespoň cosi málo upéct. Na nějaké rozmary z důvodu přídělového systému nebylo ani pomyšlení. A navíc, přitom všem několikrát za den, ale často i v noci, jsme běhávali se schovávat do sklepa, když pronikavě houkaly sirény a odhlašovaly letecký poplach. Někdy to byly jen klidné přelety letadel, jindy padaly bomby už i docela blízko.

Až později jsem se vždy dovídali,kde tentokrát byl cíl leteckých útoků, Zkrátka, více než kolem příprav na Ježíška se vše točilo jenom klem válečných problémů a kolem nedočakovstí, kdy už konečně bude po všem, kdy už u ás konečně zavládne mír. Tato myšlenka hlodala každého, neboť lidé již opravdu měli dost těch válečných útrap a stálého strachu.

Avšak při všech těchto životních obavách a zmatcích, při každém takovém poplachu tu a tam, byť jen zřídka, se ojediněle našly i radostné chvíle, na které se nedá zapomenout. Na sklonku roku 1944 se naše rodina rozrostla o radostný přírůstek. Téměř pod vánoční stromek jako dárek jsem dostal brášku. Rodičům se narodil chlapeček. Zase sny a já už přestal být jedináčkem.

A tak na vánoční svátky, přesně na Štěpána, se připravovaly křtiny novorozence. Velice skromné střídmé, ale na tuto dobu to přece jen byla velká sláva, ale i velká snah rodičů pro zachování slavnostního rázu této sváteční události na kterou ani po letech nedá zapomenout. Jenže nakonec se tento slavnostní obřad odbýval pouze v umouněném studeném, tmavém proti leteckém krytu, který se nacházel v tmavém zatemnělém sklepu.

Zde všichni přítomní, rodiče, kmotři strýc Josef a teta Milka, ale i prarodiče a nejbližší sousedé místo obvyklému slavnostnímu přípitku dali za vděk pár sklenicím piva. Pivo se čepovalo ze sudu, který jsme krátce předtím s tátou na saních přivezli z nedaleké petřvaldské hospody U Krůlička (nyní Valachovec), které tam otec měl předem zamluvné.

A jídlo? Na tu dobu jen velmi skromné a přesto obdivuhodné a chutné. Co dům dal z ušetřených nebo spíše z utajených domácích zásob: slepičí polévka s domácími nudlemi a králík, bábovka a čaj. Válka neskýtala mnoho příležitostí pro bůhví jak bohaté hodování, neboť úplně všechno (jídlo, kuřivo, oblečení i obuv) bylo jen a jen na příděl.

Křestní obřad se konal v petřvaldském kostele. A ani volba křestního jména v té době místním farářem nebyla ponechána na vůli rodičů a kmotrů. Prý proto, že požadované jméno se nedalo přeložit do němčiny. A jak skončil farní obřad a malý bratříček byl pokřtěn, nasedli jsme na připravený kočár. Kočí ihned popohnal koně do rychlého klusu a rychle jsme upalovali k domovu, neboť právě se hlasitě rozezvučeny všechny sirény okolních šachet i na obecním úřadu a na všech hasičských zbrojnicích, aby všem zvěstovaly další blížící se letecký nálet…

Vzdálenost mezi kostelem a centrálou, kde jsme tenkrát bydleli a odkud byl dodáván stejnosměrný elektrický proud pro úzkorozchodné tramvaje nedaleké tratě byla zvládnuta za velmi krátkou dobu, za několik málo minut. Pak po příkrých dřevěných schodech následoval velmi rychlý sestup přímo do prostorného tmavého sklepu a tam po celý sváteční den se obývalo skromné sváteční pohoštění,doplněné mnoha vyslovenými přáními a plány do budoucího života v pohodě a míru. Avšak debaty se neobešly ani o současný stav a pohyb osvobozujících vojsk, jak se někteří dovídali z různých tajných rozhlasových stanic.

Tak nějak lze ve vzpomínkách popsat dobu, kterou většinou už dnešní veřejnost nezná a co namnoze už zcela zapadlo v zapomnění. A když občas oživne vzpomínka na hrůzy poslední války, tak jen matně, pouze z vyprávění těch nejstarších spoluobčanů, prapředků. Takové tehdy byly nelibé časy druhé světové války, doby poroby, nesvobody a hlavně obrovského strachu. Byla to éra časté hrůzostrašné zběsilosti okupačních zloduchů, kterou naši občané těžce snášeli. Ale také velmi těžce se tenkrát lidé vypořádával s tíhou bídy a neobyčejného strádání. Proto přejme si, aby se toto již nikdy neopakovalo.